V momentu, kdy celá severní polokoule žije ve tmě a v chladu, a miliardy lidí se budou zimou třást ještě nejméně čtyři měsíce, schází se v Kodani salonní konference, která má bojovat s takzvaným globálním oteplováním. Cílem tohoto koncilu - na němž se sejdou přední bojovníci za budoucnost lidstva, tedy propagátoři oteplovací teorie, spolu s některými politiky - je určit limity vypouštění kysličníku uhličitého (CO

₂

) do atmosféry tak, aby jeho emise do roku 2020, respektive 2050, podstatně poklesly. Má celý ten oteplovací cirkus nějakou logiku?

Vše se točí kolem životodárného plynu CO₂ . Ptávám se různých svých vysokoškolských přátel, kolik si myslí, že tohoto skleníkového plynu v atmosféře vlastně je. Neví nikdo. Průměrný jejich odhad činí cca 15 %. Skutečnost je tato: Zemská atmosféra obsahuje 0,03% CO₂ , tedy 500krát méně než v průměru odhadují lidé, kteří ve škole strávili nejméně 17 let života. Není divu - takové číslo propagátoři globálního oteplování nepoužívají, nepůsobí totiž dobře. Z prvoplánové představy uhlíkového „skleníku“ by jim zůstalo co?

Aby teplota mezi dnem a nocí neoscilovala mezi -150 a +150 stupni Celsia jako třeba na Měsíci, atmosférické stabilizátory potřebujeme.Tuto roli plní na Zemi absolutně nejdůležitější skleníkový plyn - vodní pára. Metan, CO₂ a ostatní tyto plyny jsou mnohem méně podstatné. O omezování vodní páry se ale nemluví, protože to pro propagandisty nedává smysl. Zabránit výparu z moří i pevnin je mimo lidské dimenze a hlavně – za její emise nenese odpovědnost moderní společnost, tedy demokratický kapitalismus. Ale u CO₂ a třeba metanu je to jiné. Je možné se scházet, strašit, vyhrožovat a - dostávat peníze. Obrovské množství peněz na obrovské množství dobře placených pracovních míst, z nichž řada už má vyloženě povahu provozování středověké alchymie (kupříkladu australští vědci se v rámci boje proti údajnému oteplování ovzduší pokoušejí vyšlechtit ovce, které by méně říhaly a méně prděly – viz HN, 1.12. 2009, str. 27).

Aby čísla dobře vypadala, hovoří se tedy o tom, že člověk (a jím stvořený zlořád) je zodpovědný za to, že obsah kysličníku uhličitého v atmosféře za posledních sto let stoupl z 337 na 378 ppm, tedy o 12% (přeloženo do fyziky a chemie: stoupl z 0,0337 na 0,0378 %). CO₂ přitom není jedovatý plyn jako třeba kysličníky síry a dusíku, které má smysl (a také se je daří, i u nás, za stamiliardové investice v posledních 17 letech) eliminovat. CO₂ je plyn životadárný, který vydechujeme také my, lidé, a který konzumují (odčerpávají z atmosféry) stromy a rostliny. Triviální středoškolský pokus dokazuje: čím více kysličníku uhličitého, tím lépe rostliny rostou. Chutná jim. Tedy nutně: Tím více odčerpávají CO₂ z atmosféry. A přímou úměrou naopak. Obsah kysličníku uhličitého v ovzduší je tedy velmi stálá veličina, která svým množstvím může mírně oscilovat (například z důvodu sopečných erupcí anebo pálení uhlí), ale má přirozenou tendenci se vracet k původní hodnotě.

Kysličník uhličitý byl tedy jako hlavní pachatel globálního oteplování (které nejspíš ani neexistuje, ale to je na jiný text) vybrán poněkud lehkomyslně. Proto se, ve jménu pokroku, zase manipuluje a lže. Na fotografiích a zvláště v televizi tak stále dokola vídáme kouřící komíny a výfuky (CO₂ je přitom bezbarvý plyn), chladící věže z Temelína (stoupá z nich vodní pára), padající ledovce (co mají dělat, zaplní-li veškerou pevninu a ocitnou se na okraji moře?), odlupující se kry (někdy se přece, z podstaty věci, odloupnout musí), kapající rampouchy (dokud bude na Zemi jediné místo, kde lze nalézt nulovou izotermu, může se točit!) a samozřejmě roztomilé bílé medvídky (krvežíznivé bestie, kterých se lidstvo asi nezbaví nikdy). Je známo, že některé horské ledovce v minulém desetiletí ubývaly, ale o tom, že se tento proces v poslední době zastavil (v Alpách) nebo dokonce obrátil (v Patagonii), už se nedozvíme nic. Stejně tak se nedozvíme, že v principiálně stabilních pevninských ledovcích je vázáno 99,9 % veškerého ledu.

Podnebí se bez zásahu člověka mění po celé věky. Snažit se, aby zůstalo stejné, je předem prohraná věc. Na celé této teorii globálního oteplování je nejvíce fascinující její primitivnost (každý ten skleník pochopí), sklon k manipulaci (selektivní výběr informací a jejich následná křivá interpretace) a dogmatismus (kdo nejde s námi, tedy nevěří, toho je třeba vyobcovat ze společnosti). V Kodani se však chce jít ještě dál: křehké hypotézy, stojící na pouštním písku, mají být zneužity k dotacím (přerozdělování) v řádu bilionů dolarů a ke zlomu v hospodářském systému na celé planetě. Až dosud platilo, že co je levné (efektivní), to je dobré. Nikoho nenapadlo hledat si ševce, který stejné boty dělá desetkrát déle a chce za ně desetinásobek peněz. Nyní se to chtít bude.

Posuďte sami. Aby se dosáhlo šílených čísel omezování emise životadárného plynu CO₂, podporují se například fotovoltaické elektrárny. Nejméně užitečná věc na světě. Zabírají obrovské prostory, vyrábějí minimum elektřiny, fungují zlomek celkového možného času, na jejich samotnou výrobu je potřeba mnoho vzácných materiálů , kovů, pracovních sil a – energie. Elektřina z nich vyrobená stojí desetkrát tolik než z jádra, plynu, vody anebo uhlí. A tyto stabilní zdroje stejně musí být postaveny, protože slunce svítí jen občas a pokud tedy svítí, pak klasické elektrárny stojí, a stoupá proto i jednotková cena elektřiny z nich vyrobené. Dá se jednoduše vypočíst bod zlomu - kdy lidstvo na tomto „perpetuu mobile“ zkolabuje. Podobně, tedy na dotacích, jedou i slavné větrníky. Ze stejných příčin (omezování emisí CO₂) se dotuje výroba biolihu a bionafty z řepky a obilí, což už loni přivedlo podstatné části světa na hranu hladomoru. Tato situace bude se brzy opakovat.

Dotacemi dosahují zelení (a dnes už vlastně celý politický mainstream) „žádoucího chování“. To na Západě nikdy nebylo. Stavějí se nesmyslné výrobny elektřiny a automobilových paliv. Zabírá se vzácná půda, na niž se stavějí a pěstují nesmysly. Aby lidstvo zůstalo racionální, musí však cena zůstat neovlivnitelným parametrem, kterému výrobci i spotřebitelé přizpůsobují své rozhodování a jednání. Zachránci lidstva před CO₂ však vnímají cenu jako nástroj dosahování žádoucích cílů. Pokud o ekonomickém kalkulu a míře zisku rozhoduje politik, končí civilizace. Je to přímá cesta do pekel, protože vizionáři oslepená společnost, která neví kolik co stojí, mrhá vzácnými zdroji a zkolabuje.

A z tohoto úhlu pohledu je třeba se na tragický kodaňský koncil dívat. Nikoli CO₂, nýbrž bezmezná pýcha, nevzdělanost, hloupost a programová vyprázdněnost dnešní demokratické elity hrozí zničit civilizaci.

Ve zkrácené verzi uveřejněno v LN 8.12.2009

Autor je ekonom