„Ahoj, a abych nezapomněl, dlužíme paní K. osmdesát korun,“ dozvěděla se ONA po příchodu z práce ještě mezi dveřmi.

„Prosím tě a proč? Vždyť já ji neviděla ani nepamatuju, a že bych si s ní něco domlouvala, o tom taky nevím,“ zamyslela se.
„No potkala mě ráno u obchodu, hned se ke mně hrnula, a že prý...“

Tak to by myslím stačilo. Protože pokud by vám to měli vykládat ONI, zas by to nafoukli a přibarvili, a přitom to tak vůbec nebylo.

Paní K. je milá starší dáma, která bydlí v domečku v naší ulici. U domečku je zahrada, u zahrady je plot a za plotem je pes. Je to prej žakrasl, takovej bláznivej pes, co lítá po zahradě jak na gumičce, pořád někde vyskakuje a štěká a jmenuje se Ben. Zahrada je velice zajímavá, zvláště pak proto, že se tam moc často nedostanu, už kvůlivá tomu žakraslovi. Mají tam třeba móc zajímavou zahradní houpačku. Na tý by se spalo, páni! Ale ten hloupej žakrasl na ní nespává, spává na zemi, no chápete to? 

Je třeba neustále monitorovat okolí. Aby mi něco zásadního neuniklo.

Pak je tam taky zajímavá kůlna, ale tu už jsem dávno prozkoumal, protože zezadu tam je jedno odchlípnutý prkno. Se mohl zbláznit, štěkavec, když jsem seděl v kůlně za oknem a poškleboval se mu. Ale ještě lepší je pošklebovat se mu z plotu. Plot je bytelný, zděný, tak akorát pro jednoho proužkatýho kocourka, kterej se na něm může rozvalovat, protahovat si nohy a vyhřívat břišáka, zatímco zespodu šílí ten bláznivej žakrasl, může se strhat, ale nahoru stejně nevyskočí, protože má krátký nožičky a to, co by vyskočilo i malý kotě, prostě nedá. Když to paní K. vidí, vždycky za mnou přijde, podrbe mě na tom vyhřátým bříšku a potom mě poprosí, jestli bych raděj nemohl jít o dům dál, než ten jejich Ben ze mě dostane psotník nebo infarkt.

No a vlastně ten plot za to všechno může. Protože z toho plotu je krásně do jejich zahrady vidět, a tak jsem uviděl i to, že tam něco kutí. Moc jsem toho na tu dálku teda nepoznal, vrtali se tam v hlíně, cosi tam dávali do země, pak tam natáhli hadici a napouštěli vodu. Myslel jsem si, že je to nějakej druh modrýho břichouše, a tak jsem o to ani moc nejevil zájem, protože z toho už jsem teda vyrostl, co si budem povídat.

Jenže.

Jak si vám takhle vyhřívám záda a ocásek a jedním očkem sleduju, co se děje v zahradě, vidím v tom divným břichoušovi nějaký pohyb. Jen takový lehký zavlnění hladiny a pak kratičký záblesk. A to mě zaujalo. Tak nějak divně mě zašimralo u srdce a lovecký pud, který se dosud před sálajícím sluničkem schovával někde hodně daleko, byl najednou zpátky a velel mi: Prozkoumat! Ulovit! Sežrat!

No jo, ale jak na to, když je kolem pořád ten bláznivej štěkal? Ale co máme my kočky, hned po loveckém pudu, vrozeného dalšího? No ano, nezměrnou trpělivost. A tak já trpěl. Teda trpělivě čekal. A to si pište, že jsem se dočkal. Otevřely se dveře domu, vyšel pán s vodítkem v ruce, písknul na žakrasla, za chvíli vrzla vrátka a já měl konečně prostor na to, prozkoumat, co se to tam vlastně děje.

Plížil jsem se jako Apač, jak Inču-čuna na válečné stezce, lehkým krokem, při kterém jsem ani stébla neohnul, jsem se dostal až k malé vodní nádržce, kterou si paní K. nechala na zahrádce zbudovat. Není to břichouš, kdepak, je to pěkně v zemi, takže pro kocourka jak dělané, nemusí se nikam skákat a vůbec, co je hlavního, ve vodě je pohyb!

Aha, tak takhle to nepůjde, kdepak, do vody já nepudu, to ani náhodou. Obešel jsem nádržku zezadu a zkusmo do vody ponořil tlapku. A co se nestalo, hele, zase to zavlnění hladiny a zas ten záblesk, a docela blízko, jo tak ono je to zvědavý, ono si to asi myslí, že to dostane něco k jídlu, kdepak holečku, to jsi na omylu, jestli tady bude někdo jíst, tak to určitě nebudeš ty, jen pojď, ještě kousek, přece mě nebudeš nutit skákat za tebou do vody, přesně tak, ještě kousek, no tak, neboj se... a hurá, MÁM TO!

Tak zas abych pravdu řekl, k jídlu nic moc. Mrskalo se to jako blázen, bylo to celý slizký, studený a taky samá kost. Myši jsou teda k jídlu jiná třída. Ale aby neřekli, že když už něco ulovím, tak to ani nesežeru, tak jsem to drobet okousal a pak jsem jim ten úlovek nechal ležet na prahu, ať si dá taky paní K, ať z toho taky něco má.

No to jsem si toho zase od NICH vyslechl.

Prej se cítili, jako když jdou za malýho kluka zaplatit rozbitý okno.
Prej mám velký štěstí, že paní K. to bere s humorem a nezlobí se na mě.
Prej bych se ale fakt měl zastydět, dělám prej ostudu po celé ulici.
Prej bych taky mohl skončit v domácím vězení, když budu takhle dělat škodu.

Jéžiš, to je toho. Stejně by ta zlatá rybka brzo chcípla, určitě. A hele, ani mi nenabídla, že by mi splnila tři přání, tak co.

Ale stejně jsem rád, že mi tam ONI předplatili další. Proti myším je to docela změna, fakt že jo.

Fialová mi obzvlášť sluší.

Poznámka:

Překlad z Barbuchova jazyka: modrý břichouš – bazén, žakrasl – Jack Russell teriér