Když se naše rodina v šedesátých letech přistěhovala do Ústí nad Labem do domu se zahradou, chorobný strach naší maminky z celkem neškodného hlodavce nabral na intenzitě.

"Děti, zavírejte ty dveře, ať sem nevleze myš." Tahle věta provázela mě i mé tři mladší sourozence na každém kroku. Snažili jsme se vyhovět, ale přesto došlo v očích mámy k nejhoršímu. Jednoho podzimního dne byla v naší jídelně po sluchu odhalena myš.

"Buď tady budu tady já, nebo ta myš. To si Mirku rozmysli. Do večera ji chytíš, nebo odjedu ještě nočním vlakem k našim do Všenor." Dala máma ultimátum tátovi.

Táta dělal, co mohl, honil myš po pokoji, ale ta nakonec vběhla za starožitný příborník a v pudu sebezáchovy se odmítla hnout. Jakoby věděla, že ten masivní kus nábytku po prababičce ze solidního dubového dřeva je zatraceně objemný a těžko ho bude někdo odtahovat ode zdi.

"Myš je roztomilé zvířátko, má krásné oči a já nechápu, co ti na ní tak vadí. Když ale jinak nedáš, máme jedinou možnost, jak ji zlikvidovat. Jdi si půjčit k Jiráskům jejich Lízu, tady pomůže už jenom kočka. Já zůstanu a budu hlídat, kdyby ta ubohá myška vyběhla," uzavřel táta, ale neodpustil si poznámku: "Když jsme s dětmi chtěli koťátko, to jsi nechtěla, tak teď to máš. Do domu se zahradou patří kočka. A taky pejsek, ale s tebou není žádná řeč."

Máma přinesla v náručí sousedovic Lízu, známou svým vyvinutým loveckým apetitem, táta myš vyšťoural tyčí od smetáku zpoza příborníku, kočka po ní skočila a bylo po myšce. To se mi doneslo jen z doslechu, protože jsem prchla z jídelny, jen co se máma objevila s Lízou v náručí. Na takovou podívanou jsem opravdu nebyla zvědava.

Klid v rodině byl sice zachován, máma ke svým rodičům neodjela, ale táta využil příležitosti a kul železo, dokud bylo žhavé.

"Poslyš, na takovouhle řezničinu mě neužije, příště už bych se k likvidaci nebohé myšky neodhodlal. Dneska mi to bohatě stačilo. Dům má před náporem myší chránit kočka."

Máma namítla, že o žádném koťátku teď zrovna v okolí neví, že potom někdy se uvidí; zkrátka se vykrucovala, jak jen to šlo. Myší se bála, ale starat se o kočku nebo psa nechtěla; argumentovala tím, že jí stačí péče o čtyři děti.

Mému mladšímu bratrovi Martinovi bylo jasné, že buď bude kotě teď, nebo nikdy. Až upadne v zapomenutí příhoda s myší, bude pozdě. Ve třídě dal řeč se spolužáky a spolužačkami a za dva dny bylo žíhané koťátko u nás doma.

Tahle naše první kočička se jmenovala Barborka a všichni jsme ji milovali. Bohužel, asi po roce zmizela a už se nevrátila. Dlouho jsme ji hledali a čekali, zda se ještě nevrátí. Marně. Nakonec jsme usoudili, že se otrávila návnadami, které byly nastražené na ničení potkanů v nedalekém cukrovaru.

Po Barborce se u nás vystřídaly ještě kočky tři, nakonec kocourek Honza. Osudem všech zvířátek byl cukrovar, jehož sklady se rozkládaly pár metrů od naší zahrady.

Když se otrávil i kocour Honza, rozhodl táta: "Už mi sem další kočky nevoďte, vždyť pořád jenom smutníme. Nikdy nevíme dne ani hodiny, kdy se nám zase zatoulá do cukrovaru a špatně skončí. Už se na to nemůžu koukat. Až se to bude hodit, pořídím si psa a hotovo! Zahrada je dobře oplocená, nebezpečí proniknutí psa do cukrovaru nehrozí."

Tentokrát už máma neprotestovala, na zvíře v domě si zvykla a otrávených kočiček želela stejně silně, jako my ostatní. Souhlas projevila lapidárně, "tak tedy Mirku nějaké štěňátko sežeň."

Ze vzpomínkového cyklu Mé sladké dětství 

(Ilustrační foto - pozn. red.)