Vyskytl se požadavek na kocoura. Poznámka na začátek - vlastně jsme se vždycky snažili mít dvě kočky, ne vždycky se to dařilo, ale dneska už máme zase kocoury dva, o Martinovi vám povím někdy příště a možná i o celé historii našich celkem pěti černých koček, pokud to bude někoho zajímat.

Michal, to je kocour, který přišel do domácnosti stejné léto, jako moje ovečky. Jeho maminka je čistokrevná peršanka, bydlí u Frýdku a pravidelně se zaběhne s nějakým místním borcem, takže povine každoročně asi tři koťátka. Když nám ho slibovali, říkali o něm: to je úplně pomerančové kotě. No nevím, podle mě je to obyčejný zrzek, i když někde psali, že je to "červená mramorovaná".

Narodil se někdy v květnu, po pečlivém zvážení jsme si vybrali datum 15. 5. 2005 a přivezli jsme ho v srpnu jako vykulenou poděšenou kouli, která se vlezla do huby. No jasně, už to vidím - chudáčci zvířátka, ovce tahá, kocoura nosí v hubě, ale uznejte sami, když se podíváte na fotky, není k sežrání? Je to první barevná kočka v naší rodině, vždycky jsme měli černou a vždycky se jmenovala od M, a tak i když k nám přišel jako Lyssien (vrrr, fuj), začalo se mu říkat Míšo, Mišutko, Michale - prostě vypadá jak plyšový méďa.

Ze začátku jsme si mysleli, že je poněkud hloupoučký, ono ve srovnání s kocourem, který v té době vládl rodině (a kterého jsem se jako štěně upřímně a dlouho bál), by byl asi poněkud hloupoučký kde kdo. Jelikož jsme na dědině a o několik koček jsme přišli, rozhodla se jeho panička - naše maminka (mmch je na fotce s jehnětem, že jim to sluší ;) ), že nebude vůbec chodit ven. Toto předsevzetí se jen umocnilo ztrátou našeho velkého lovce. Každopádně někdy v osmi nebo devíti měsících prodělal kastraci u našeho moc hodného pana doktora, která na něm nezanechala co do povahy žádné následky a plán na domácího mazlíka byl téměř u konce.

Všechno se změnilo jednoho letního dne. Uznávám, moje vina, ale kdo to mohl vědět? Já si totiž otevírám dveře, zvlášť když je moje panička doma, já bych tak chtěl být pořád s ní a ona mi klidně ujede na celý týden do Brna a bohužel, když není doma, nikdo se mnou nechodí na procházky. Takže si prostě v noci otevřu, přikradu se do pokoje a lehnu si k posteli, abych nebyl vidět. Stejně o mně ví, ale nikdy mě nevyžene ;)

Jenže když si otevřu, nezavírám za sebou a Michal toho jednoho dne využil a šel na procházku. Do té doby utekl jen dvakrát. Jednou na podzim, to vám bylo krásné, poslali mě, abych ho chytil, tak jsem ho doběhl, čapl to tlamy a po cestě jsem ho protáhl tou největší blátivou kaluží na dvoře, byl celý špinavý a já s ním doběhl až do obýváku - jsem frája.

Podruhé to bylo ve sněhu, šlápl do té bílé záplavy a byl v trapu, trvalo nám hodinu, než jsme ho zavolali zpátky ze sousedovy jabloně. Měli jsme celkem strach, ale vrátil se naprosto v pořádku a značně hladový. Od té letní noci chodí ven pravidelně, jakmile se dostatečně oteplí, zůstávají dveře do domu neustále otevřené, pouze se záclonou proti hmyzu a my si couráme jak je nám libo, dokonce i králík Slávek občas přišel do kuchyně, když se pásl na trávníku.

S Mišutkou se udála ohromná změna. Jeho povalečské měkké tělíčko zesílilo, ještě vyrostl a zmohutněl, dneska váží skoro šest kilo a Lucka vám může potvrdit, že za tlustou kočku ho považovat nelze. Ano, má na břiše malou zásobičku, ale buďme k sobě upřímní, kdo na zimu kapku nepřibere? Jeho vrcholná forma znamená 5,5 kg a ani gram míň. Jeho lehce kratší obličej dodává hlavě kulatější vzhled, takže skoro vypadá, jako by nebyl kastrovaný v necelém roce.

Prakticky každé ráno je na dvoře zakousnutá myš, rejsek nebo mladý potkan, lovit se naučil sám a popírá veškerá tvrzení, že kocouři jsou líní a kastráti tuplem - Michal je lovec. Naši maminku miluje, zbytek rodiny toleruje, maximálně se nechá nakrmit a občas pohladit. Ani já už si s ním moc nehraju, ne že bych ho občas přátelsky nepřekulil na záda a neoslintal mu hlavu, jenže už se to tak nějak nehodí nebo co. Z jeho hloupoučkého chování přešel do rozvážného klidu aristokrata a my uznali, že se mu křivdilo.

Proč by projevoval nějaké inteligenční vlohy, když to nepotřeboval, jeho náplní bylo vypadat roztomile a toho se držel. Dneska stále vypadá roztomile, ale tak nějak jinak. Vznešeně. Když si večer vyskočí na klavír, jehož tmavá barva podtrhuje Michalovu zlatavou srst, podívá se pohledem: všímáte si, jak jsem krásný? Náš Míša je trochu narcis. Nelibost dává najevo pomalým pohrdavým odchodem se vztyčeným ocasem. Mňouká minimálně, a když, tak zásadně k tématu.

Zvláštní je jeho vztah k domácím zvířatům, ať už jsou to želvy, barevné myšky, burunduci, osmáci nebo kotě, nic ho nevzrušuje, je to v kleci a krmíme to, čili je to domácí a není důvod se tím zaobírat. Pravděpodobně by lovil, kdyby to bylo mimo klec, ale nesmyslně útočit na něco zavřeného, jak to někteří dělají, to je pod jeho úroveň. Samozřejmě je to jen plus pro jeho super povahu a o to ho máme raději ;)

Stejně tak ho nezajímá jídlo na stole, protože má pořád něco ňam v misce, i když pochopitelně nežere všechno. Jednou jsme si dovolili předložit mu renální dietu od Hill'su, čichl k tomu a s výrazem: chceš mě snad otrávit?, odpochodoval ven a dokud jsme misku neumyli (já to zblajzl, panička tvrdí, že strávím i pozinkovaný plech), nepřiblížil se k tácku s krmením.

Michal patří mezi kočky s osobností, i když to tak ze začátku možná nevypadalo a všichni jsme moc rádi, že u nás bydlí a doufáme, že s námi bude dlouhá a dlouhá léta.

Váš Istar