29.3.2024 | Svátek má Taťána


KOČKY: Vzpomínka na Julii

22.7.2009

Když jsem se přestěhovala do Prahy, musela jsem své psí mazlíky (setra a vlkodava) nechat doma, v baráčku na vesnici. Bohužel jim Praha a malý byt nedělaly vůbec dobře a tak se o ně starala přes týden psí (moje) máma. Ale nedostatek chlupatého přítele jsem řešila pořád. Zita - Julie 1

Má kamarádka Evvita mě pak seznámila se svým drahým kocourem Wilsonem (jeho příběh určitě znáte) a hned nato jsme šly spolu navštívit výstavu útulkových kočiček. Nebylo mým záměrem si vybrat kočičku, stále jsem se považovala za psího člověka:) Nicméně člověk míní a Juliiny oči mění.

Hned v první místnosti ležela schoulená v klubíčku trojbarevná kočička a moc se bála. Sedmiměsíční kotě, vystrašené z cesty a z množství lidí a v kleci, kterou neměla ráda - jak jsem později zjistila podle jejího vztahu k přepravkám. Další micky už jsem ten den neviděla. Zůstala jsem u ní a nemohla ji opustit. Byla moje... respektive, byla jsem její.

Paní z útulku jsem nakázala, že ji nesmí NIKOMU dát, než si pořídím všechny potřebné věci. Naštěstí všechno bylo k dispozici na místě. Evvita hlídala Julii a já se během chvíle přiřítila s plnou náručí jídla, písku na wc s wc a přepravkou a vším možným dalším, aby se Julii doma líbilo. Byla moje, během další chvilky byla jenom moje.

První dny a vlastně týdny jsme si na sebe s Julií zvykaly. Byla plachá nejen na výstavě, byla plachá a nedůvěřivá celý svůj život. Jak jsem již říkala, mám malý byt. Ale i přesto se dokázala dokonale schovávat tak, že jsem ji první dny sotva zahlédla a věděla jsem, že je se mnou doma jen podle snědeného jídla a použitého wc.

Postupně mě vzala na milost. Začala trávit čas se mnou v místnosti, v noci mě budila tím jak na mě zblízka a upřeně koukala, lehla si na druhý konec gauče a vzdálenosti postupně zkracovala. Pamatuju si jako dnes ten okamžik, když si lehla těsně vedle mě a nechala se drbat na bříšku. Od té chvíle to byla její nejoblíbenější poloha a místo.

Jak už jsem říkala, Julie nesnášela přepravku. Pokaždé, když jsme spolu cestovaly, musela jsem vymýšlet nové a nové finty jak ji doma polapit. Věděla naprosto přesně, kdy ji chci jen pohladit a kdy mám na mysli něco úplně jiného. Zvlášť, když zpočátku cesta přepravkou znamenala cestu na veterinu.

Zita  - Julie 2Ale i tam se projevila jako svérázná kočička. Prohlídku a prohmatání bříška si užívala a rozvalovala se na stole. Při injekci, když jsem ji držela v náručí, se ani nehnula a drápky ani nevytáhla. Byla pokaždé důstojná a krásná.

Další cestování pak po nějaké době znamenalo cestování do baráčku, kde jsem měla své hafany. Julie se rozhodně nebála. Byla tichou společnicí a královnou pokoje i přes ty velké habány. A právě tam jsme jí začali říkat Mňaudáma. Moc to na ní sedělo.

Jenže Julinka byla smutná doma sama, čekala na mě jako pejsek a potřebovala společnost. A tak jsem jí jednoho dne přivezla kočičího puberťáka. A jmenuje se, jak jinak, Romeo. V prvém okamžiku jsem ji opravdu překvapila. Ale z překvapení a očividné urážky důstojnosti, když si Romeo okamžitě zabral prostor a její hračky se během pár dní stalo přátelství a láska.

Julie a Romeo

Romeo jako správný kočičí puberťák a rošťák zabral většinu její pozornosti. Honičky, které vyprovokoval, byly destruktivní pro byt a všechno volně stojící. Většinou to dopadlo přesně jako mezi sourozenci. Mladší provokuje a starší se vzteká. Ale Julie si to svým ženským způsobem nenechala líbit. Měla dvě techniky pomsty.

První byla ve chvíli, kdy Romeo spal. Podstatné bylo, aby to byl hluboký a klidný spánek. Pak se k němu potichounku přiblížila, změřila si ho lišáckým pohledem a kousla ho a okamžitě utekla. Nejvíc, si myslím, že ji bavil ten překvapený rozespalý pohled.

Druhá technika byla stejně zákeřná. Ve chvíli největšího muchlání a lízání a péče, kdy ho objímala a lízala mu ouška a Romeo slastně přivíral očka tak dostal pohlavek. Vždycky se mu v očích objevilo zase překvapení a otázka a Julie odkráčela velmi spokojena sama se sebou.

Rozárka

A do toho společného soužití se nám do života zapletla ještě Rozárka. Malé usmrkané kotě, které nemělo žádné dobré prognózy ze strany útulku a veterinářů. Po dohodě doma - s mickama, jsem prostě Rozárku přinesla k nám. A to už se Julince vůbec nelíbilo. Nepřijala ji, nelíbila se jí, a i když jí nikdy neublížila, tak si nikdy nezvykla. Naše Mňaudáma se opravdu urazila a i přes velkou snahu mou, Romea i Rozárky nám nechtěla odpustit.

Stěhování

Julie se odstěhovala. Sama. I přes to, že ven nechodila. V baráčku u pejsků se jí prostě líbilo a jednoho dne se nenechala najít, když jsme odjížděli. Vzpomínám si na to, jak jsme přerovnali celý dům zezdola nahoru a zpátky a nikde nebyla. Pak už ale byl čas k odjezdu a tak jsme se domluvili, že za týden jsem zpátky a Julii si odvezu zpátky domů. Zita  - Julie 3

Jenže Julie měla vždycky svou hlavu. Pět minut po našem odjezdu si to přikráčela z pokoje a spokojeně se protáhla a zabydlela se. Už nikdy s námi domů nejela. Byla šťastná a spokojená a mazlivá tak jak jsem ji znala celou dobu před příchodem Rozárky.

Julie se spokojeně usadila. Nevadilo ji mámino kotě - to systematicky pohlavkovala a velela domácnosti a naučila se chodit na zahradu. Tam to milovala, na sluníčku si vyhřívala kožíšek a procházela se po svém území. Nikdy nešla za plot, byla prostě šťastná.

Rozloučení

Julinka pohubla. Ne nezdravě. Spousta pohybu, který v Praze neměla, jí dělala dobře. Ale najednou, před měsícem, přestala jíst. Přestala pít, přestala mít radost ze života. Během dvou dnů strašlivě zhubla. A při návštěvě lékaře jsme se dozvěděli smutnou a špatnou zprávu. Dva nádory v bříšku.

Rozhodli jsme se zkusit všechno, pokud se nebude trápit. Jezdila jsem s ní na kapačky a každá hodina strávená na veterině s ní, mou trpělivou a krásnou kočičkou mi zůstane navždy v paměti. Jako vždycky chtěla být u mě, na klíně, tak byla spokojená, i když jí kapačka nemohla být nijak příjemná. Měla hlavičku položenou v mé ruce a vrněla svým zvláštním tichoučkým způsobem.

Koukala na mě a ja jsem jí povídala a vyprávěla a moc jsem ji nechtěla ztratit. Bohužel ji zradila i játra. Byla žluťoučká a slabá jako věchýtek a celý den prospala. Jen po kapačce měla vždycky malinko sil, aby snědla malinký kousek masa a napila se vody. Moc jsme doufali a čekali na pondělí, na paní doktorku, která měla Julii operovat.

Julinka, ale jako pokaždé během svého života, i tentokrát rozhodla jinak. Našli jsmeji v jejím nejoblíbenějším pelíšku, stočenou v klubíčku, jak usnula napořád.

Spí pod svým oblíbeným keřem na zahradě, aby byla pořád s námi.

Nikdy na ní nezapomenu. Na mou Mňaudámu, něžnou Julii.

Zita



KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !