18.12.2017 | Svátek má Miloslav


KOČKY: Naše kočky (5) – squatteři Jack, Bonnie, Zorro

7.6.2016 0:01

Předchozí díl najdete zde.

Od chvíle, kdy se k nám nastěhovala Sofie s koťaty, už uplynulo pěkných pár měsíců. Koťata rostla jako z vody, šťastně se válela v trávě před dílnou, válečnými hrami, kdy se klubko malých vrčících zoubků a drápků přesunovalo po trávníku, mi zničily vloni nasazené keříky.

Mamina Sofie, která se z kastrace rychle vzpamatovala, je sledovala shovívavým mateřským zrakem a bedlivě hlídala, aby se k nim nedostal někdo cizí. Ten někdo cizí byly naše kočky, Tobíš, Rozárka a Čeněk. Rychle se naučili, že ke koťatům není radno se přibližovat, Sofie startovala bez váhání a ač váhově téměř poloviční, mateřský pud ji přidával na váze i důležitosti, takže naše kočky za čas na tu část zahrady téměř přestaly chodit.

Léto se přehouplo do podzimu, začal foukat studený vítr a v dílně, která nebyla dostavěná, začalo táhnout ze všech škvír. Rodinka se tlačila v jedné malé polystyrenové boudičce, vystlané senem. Boudiček bylo v dílně povícero – v jedné přebýval Silver (také o něm bude řeč), v druhé přebýval černý, tehdy ještě bezejmenný kocour, který se přitoulal tak nějak nastejno se squattery, a v další Sofie s koťaty.

Vpředu Sofie, vzadu Jack a za ním Zorro

Vpředu Sofie, vzadu Jack a za ním Zorro

Bylo nám jich v té malé boudičce trochu líto, a tak manžel neváhal a vyrobil luxusní dřevěnou kočičí haciendu, vyloženou dvěma vrstvami izolace, s předsíní a odklopným víkem, abychom se dostali dovnitř a mohli bednu čistit. S napětím jsme bednu postavili na velký dílenský stůl a čekali, zda bude mít úspěch. Netrvalo dlouho - když jsme za pár dní přinesli ranní krmení, z bedny vykoukl rozespalý čumáček a bylo jasno, že hacienda byla seznána jakožto dobrá adresa.

Přehoupli jsme se do dalšího roku, squatteři přežili silvestrovské rámusení bez nějakých problémů, ale my jsme začali nad jedním velkým problémem přemýšlet. Tím problémem bylo to, že ač jsme se snažili, jak uměli, zatím se nám nepodařilo žádné z koťat ani pohladit, natož vzít do ruky. A v lednu, kdy se blížily k devátému, desátému měsíci svého života, to už nebyla žádná malá koťátka, ale vyspělí, sebevědomí kocouři. Nebo kočky.

Jack

Jack

A před námi vyvstával velký otazník, jak je dokážeme chytit, abychom je nechali vykastrovat. Vůbec jsme nepřemýšleli o tom, že bychom se na kastrace vykašlali – nadělali bychom si problémy jen sami sobě. A tak jsme nakonec z blízkého útulku vypůjčili dva sklopce a netrvalo dlouho, dva ze squatterů byli zákeřně polapeni a okamžitě odvezeni na vykastrování. Třetího jsme odchytili až s malým časovým odstupem, a zanedlouho jsme měli – tentokrát opravdu v té mé, tehdy pro ně připravené dílně – dvě vykastrované kočičky a jednoho vykastrovaného kocourka.

Kocourek dostal jméno Jack Sparrow (ano, moc se mi líbili Piráti z Karibiku), jedna kočička dostala jméno Bonnie (z Bonnie a Clyde, však je to pořádná rošťanda) a ta poslední, ta dostala jméno ještě dřív, než jsme ji chytili. Pojmenovali jsme ji Zorro, protože byla nepolapitelná jak její jmenovec, a to, že se ve finále ukázalo, že to není kocourek, ale kočička, nebyl důvod pro změnu jména.

Zorro, portrét

Zorro, portrét

Pro jistotu jsme k nim do dílny tehdy zavřeli i maminu Sofii – přece jen na sebe byli zvyklí – dali jim tam tu jejich oblíbenou bednu a doufali, že třeba za těch deset dní, co budou v dílně, trochu zkrotnou a ochočí se. To jsme se ale spletli. Kdykoliv jsme vlezli do dílny s jídlem nebo se podívat co a jak, vypadalo to, že je tam jen máma Sofie – ostatní byli zalezlí kdekoliv, kde na ně nebylo možno dosáhnout, či nebyli vidět.

Nechtěli jsme je stresovat víc, než bylo záhodno, tak jsme se je ani odchytit nesnažili. Snažili jsme se aspoň vizuelně zkouknout, zda jsou jejich bříška v pořádku, a to bylo vše, co jsme mohli udělat. Naštěstí kočky měly samovstřebatelné stehy, byly jim dány pro jistotu depotní atb injekce, takže hojení proběhlo bez problémů a asi po dvou týdnech jsme jim otevřeli dveře na svobodu.

Okamžitě jako jeden muž se celá čtveřice přemístila zpět do té polootevřené dílny, a i když v té mé bylo mnohem tepleji, nepáchli tam už ani jednou packou. Přenesli jsme tedy opět jejich bydlík za nimi a pak už jsme si jen užívali dobrého pocitu, když jsme viděly všechna koťata čilá a zdravá lozit po dílně i venku po zahradě, zdravá a v pořádku.

Chvíle, kdy jsme je přivezli z veteriny a koťata byla ještě pod narkózou, byla jediná chvíle za celý ten rok, kdy jsme si je mohli pohladit a mohli zjistit, jakou mají srst. Dodnes si pamatuji, jak jsem u nich tehdy seděla, měla Jacka a Bonnie spící na klíně, hladila jsem je a užívala si toho, že se jich mohu konečně dotknout...

Bonnie

Bonnie

Na další doteky jsme si pak počkali ještě asi rok. Tehdy se manžel vrátil z dílny s takovým nepřítomným úsměvem a po chvíli mi řekl, že když chystal misky, přišla si pro pohlazení nejenom Sofie, která to už dlouho dobu brala jako pravidelnou součást rituálu krmení, ale i Jack. Pověděl mi, jak se ho prvně jen opatrně dotkl, jak Jack pod jeho dotykem prvně strnul, ale pak se sehnul k jídlu a nechal se při krmení hladit...

Po nějaké době, kdy už si Jack chodil pro mazlení pravidelně, se k němu přidala i jeho sestra Zorrinka. Po téměř dvou letech jsme tedy dokázali to, že dvě ze tří koťat nám začala důvěřovat natolik, že se při krmení nechávala od nás pohladit, ba i venku, když jsem seděla na lavičce vzadu v zahrádce, dokázali ti dva přijít, opatrně si sednout vedle mne a sledovat, jak hladím jejich mámu Sofii. Ne tak Bonnie. Ta zůstala nedůvěřivá ještě hodně, hodně dlouhou dobu.

Bonnie, portrét

Bonnie, portrét

Všichni čtyři žili takhle v té zadní dílně asi dva roky. Občas jsme je pár dní neviděli, zvlášť v létě, proto jsme se ani moc nepozastavili nad tím, že na pár dní zmizela Zorro. Až jsem jednou přišla z práce, manžel mi přišel naproti a sdělil mi, že jsme o Zorrinku přišli. Sousedka ho upozornila, že má pocit, že máme jednu z našich koček na trati... a měla bohužel pravdu. Byla to Zorro, jak se dostala pod vlak nám dodnes nejde na rozum.

Ano, máme za domem trať. Ano, jezdí na ní hodně vlaků. Ale ta koťata vedle té trati vyrůstala, na náspu trati si hrála a před vlakem vždycky prchla do bezpečí dolů... proč se stalo toto, nedokážeme pochopit. Byli jsme hodně smutní. Byť „jenom“ venkovka, která do domu vůbec nechodila, měli jsme ji moc rádi. Byla moc krásná, moc ráda jsem ji pozorovala, mrštnou, štíhlou krasavici. A už ji neuvidím...

Další dny jsme sledovali, jak je Jack nešťastný. Nevěřila bych tomu, kdybych to neviděla na vlastní oči. Oni byli se Zorrinkou téměř pořád spolu, hráli si spolu, spali spolu... Bonnie ne, té jsme říkali „samostatná jednotka,“ ale Jack a Zorro... Dopadlo to tak, jak tušíte. Netrvalo tři týdny a Jack se ztratil. Manžel (z nějakého vnuknutí) se šel podívat na trať, tam, kde našel Zorrinku. A pár kroků od toho místa našel i Jacka.

Jack

Jack

Dodnes mi nikdo nevymluví, že Jack odešel za Zorrinkou schválně. Nebavilo ho to tu bez ní, nedokázal bez ní být. Znovu nás zalil smutek, ale časem jsme se oba s manželem domluvili, že nezávisle na sobě jsme každý cítili, že se to stane, že to na Jackovi bylo vidět... Ne, nevěřím tomu, že by je tam někdo nějak dostal schválně – ani my jsme je venku navolno nechytili, natož někdo cizí. Myslím si, že Zorrinka možná zazmatkovala, možná v nějakém loveckém zaujetí uslyšela vlak až pozdě, možná... možná... možná. Nikdy se to nedozvíme, co se to tehdy stalo.

Je to už dlouho, co jsou pochovaní na konci naší zahrady, tam, co nyní rostou velké kapradiny. A stejně, když to píšu, mě pálí oči a svírá se mi hrdlo. Je mi to líto, že to takhle dopadlo. Udělali jsme pro ně, co jsme mohli - měli přístřeší, jídlo i svobodu... škoda jich.

Jack

Jack

Sofie s Bonnie bydlí v zadní dílně pořád. V létě, když byla ta horka, tak se zřejmě přesunuly někam, kde jim bylo lépe, a chodily se do dílny jen najíst – dobře tři týdny jsme je neviděli a jen jsme navečer doplňovali misky s jídlem. Z Bonnie vyrostla nádherná mouratá kočka se šikmýma zelenýma očima, pružná, mrštná, sebevědomá.

Sofie zůstane napořád tou malou, trošku ušmudlanou černobílou kočičkou, která k nám přivedla svá koťata, když nevěděla, kam se s nimi vrtnout. Obě mají u nás místo a obě máme moc rádi. Letos se nám konečně podařilo zadní dílnu dostavět, takže už tam budou mít i lepší podmínky. Ale tu jejich obytnou bednu, tu jim tam samozřejmě necháme napořád.

Foto: autorka. Klikněte do obrázku a podívejte se do fotogalerie.

Tora Neviditelný pes


Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Diskuse


Z. Inka
10:06
8.6.2016

M. Pajakerryková
21:33
7.6.2016

Z. Lika
23:46
7.6.2016

Z. Jovo
20:04
7.6.2016

Z. Jovo
20:07
7.6.2016

Z. Dalmi
20:13
7.6.2016

Z. Lika
20:23
7.6.2016

Z. Lika
23:45
7.6.2016

Z. Rpuťová
20:50
7.6.2016

H. Williamson
21:14
7.6.2016

M. Crossette
21:31
7.6.2016

M. Crossette
19:32
7.6.2016

Z. Lika
21:21
7.6.2016

M. Crossette
21:31
7.6.2016

Z. Vave
18:40
7.6.2016

H. Williamson
17:40
7.6.2016

Z. Dalmi
20:12
7.6.2016

H. Williamson
22:37
7.6.2016

Z. Lika
15:32
7.6.2016

M. Beda
12:39
7.6.2016

Z. Lika
12:24
7.6.2016

Z. Tečka
12:19
7.6.2016

D. Ruščáková
9:31
7.6.2016

Z. Jenny
8:53
7.6.2016

Z. Yga
8:46
7.6.2016

Z. Matylda
8:23
7.6.2016

Z. Yga
7:28
7.6.2016

Š. Matyášová
8:01
7.6.2016

Z. Dalmi
7:08
7.6.2016

T. Zana
11:28
7.6.2016

Z. Xerxová
7:03
7.6.2016

Z. Rpuťová
7:01
7.6.2016

počet příspěvků: 32, poslední 8.6.2016 10:06









KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více...
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !