Začalo to v březnu odchytem březí kočičky Želví. Kočička byla se zdravím na štíru, a tak se očekával těžký porod. Naštěstí proběhl skoro bez problémů. Narodila se tři živá a jedno mrtvé koťátko. Jedno zemřelo do dvou dnů a další do týdne. Je neuvěřitelné, jak kočka pozná, že ten mrňousek nemá šanci. Zatímco Želví vystrkovala prcky z pelechu, já jí je tam vehementně vracela a nadávala, jak je ta mamina blbá, že jí prckové prochladnou. Je vidět, že jsem jen člověk a příroda mi do vínku prozřetelnosti moc nedala. Ale i já nakonec pochopila, co se mi kočička snažila naznačit...

Dva dny po porodu volala nějaká dobrá duše, že našli 3 dvoudenní koťata zahrabané v hnoji, jedno bohužel cestou k nám zemřelo. Tak jsme mamině doplnili stavy o Edíka s Ivánkem. Ten bohužel do týdne odešel. O tři týdny později přibyl kocourek Gizmo, kterého někdo v krabici hodil sousedům na dvůr. I když byl o hodně mladší než náhradní sourozenci, přijala ho Želví naprosto úžasně a dnes je jejím jediným kotětem, protože ostatní jsou už v kočičích jesličkách, kam vakcinovaná a zdravá koťata dáváme.

Po želvičce v depozitu porodila plachá kočička Béďa. A protože byla opravdu plachá, poprvé jsme prcky uviděli až po měsíci. Čtrnáct dní po porodu jsme Béďě doplnily stavy o 4 nalezence ve věku jejích koťat. Za dalších 14 dní přišla Sára a Bára. Nádherná koťata od sousedů, kterým se okotila micina. Naštěstí si dali říct, a tak jsme nechali mícu vykastrovat.

Za týden dorazil černý kocourek Kubišta se svou souputnicí Jolankou. Někdo je pohodil u benzínové pumpy. Oba jsou v pohodě a neuvěřitelní mazlové.

Až do konce června byl příliv koček celkem poklidný. Začátkem prázdnin nastala mela. Za 22 dní k nám dorazilo 23 koťat. Jako první přišla Becky s Annie. Sice dvouměsíční, ale po své venkovní mamince velmi malá koťátka. Ovšem naprosto zdravá a soběstačná. Obě koťátka už stihla najít nový domov a jejich maminku nechali majitelé vykastrovat.

Jedno úterý mi volá zmatená paní, že viděla z okna, jak někdo ze dveří protějšího paneláku neustále vyhání malé kotě. Tak pro něj šla a teď mu hledá domov. Co ovšem neřekla, bylo, že má pochroumanou přední tlapku. Podle zranění - utržené dva prsty - mu ji někdo přibouchnul do dveří. A tak maličká Pacička absolvovala čtrnáctidenní martýrium převazování a odstraňování strupů, aby o tlapku nepřišla. Naštěstí je neuvěřitelná pohodářka a vše zvládla na jedničku. Dnes už má obvaz sundaný, rána se krásně zahojila a teď už jen čekáme, až budeme moci Pacičku odčervit a naočkovat. To, že nemá dva prsty, si vůbec neuvědomuje. Hraje si a zlobí jako zdravé kotě.

Dva dny po Pacičce přichází Fabián. Nádherný černobílý kocourek, kterého někdo hodil přes plot paní, která má bohužel neuvěřitelně žárlivého kocoura a ten prťouse napadal tak drsným způsobem, že nám ho raději přivezla. Až na svrab v uších byl Fába v pořádku a krátce po prvním očkování našel tenhle super mazlík nový domov.

Po Fábovi se do depozita nastěhovala kočička Káča a její 4 koťata. Tři jsou asi tříměsíční a jedno měsíční. Prý ho den před odjezdem k nám přitáhla z venku. Přírodo suď, jestli je její. Káču přivezli až od Karlových Varů. Všude je odmítli, a tak na netu narazili na nás. Kočička byla původně u jednoho pána, který v zimě umrznul na ulici a ona zůstala sama v domě. Celých 5 měsíců žila z toho, co jí kdo hodil dírou v okně. Prý. Nakonec se její zachránci rozhodli okna rozmlátit a Káču vysvobodit. Pár měsíců žila u nich, ale nový domov pro ni nenašli. Bohužel je nenapadlo kočičku vykastrovat, a tak jim porodila Amálku, Maxe a Bimba, tři opravdu nádherná koťata s huňatým kožíškem, která dorazila s ní. A taky je vysoce březí. Takže očekáváme další přírůstky.

Neuběhl ani týden a na netu se objevila prosba o záchranu koťat z jedné vesnice poblíž Mělníka. Prckové přebývali na půdě spolu s mámou. Řeklo by se, že je to celkem bezpečné místo. Bohužel majitelé měli šikovného jezevčíka, který uměl po žebříku a jedno kotě zakousnul. Tak se i s mámou přestěhovali k nám. Od zachránkyně, která celou akci naplánovala, dostali na cestu pár stokorunek a mohli vyrazit za lepším životem. Tonička, Rudla, Cipísek, Oskar i jejich mamina Libuška si u nás zvykají docela rychle. Jen první den se Libušce v karanténě vůbec nelíbilo a slavného Houdiniho by v strčila hravě do kapsy, co se úniků z klece týče. Ještě nikdy jsem neviděla placatou kočku. Líba byla první a doufám, že i poslední. Než pochopila, že jí u nás nic nehrozí, dokázala se protáhnout žbrdlinkama, co jsou od sebe 3 cm. Dospělá kočka. Neuvěřitelné. Naštěstí už je v pohodě a jediné, co ji zajímá jsou její potomci, jídlo a mazlení. Sono březost nepotvrdilo, a tak už podstoupila i kastraci. Jediný neduh, který si všichni ze starého domova přinesli, je svrab v uších. Jinak jsou zdraví a mají se k světu.

No a poslední příchozí jsou opravdovou třešinkou na dortu. Jedna milovnice zvířat a hrdá majitelka kocourka Vašíka z našeho depozita mi volala celá zoufalá, že úplnou náhodou narazila na paní, která chce na pole vyhodit všechna koťata, která se jí prohánějí po dvoře. Podařilo se jí dotyčnou ukecat, že jí nechá všechny dospěláky vykastrovat a dva si vezme k sobě. Co ale s koťaty? Nikdo je nechce a v útulcích je plno. Tak se rozhodlo, že si je vezmeme k nám. Sice máme našlapáno, ale jedna karanténa se uvolnila, a tak je máme kam dát. Takže jedno deštivé nedělní dopoledne vyrážíme směr Cukrák, abychom převzali prcky, kteří dorazí až od Strakonic. Koťátka byla celkem v kondici, nikde žádná nudle, očíčka čistá, až na jedno, a srst docela pěkná. Jediné, co jim ubírá na kráse, je jejich plachost. Při přesunu z přenosky do přenosky syčeli a sekali jak diví. Pár jich tak bojovných nebylo, ale ti divočejší byli přeci jen v přesile.

Druhý den na veterině byl očistcem. Prckové se oklepali po dlouhé cestě, měli nějak víc sil a dostat je z přenosek byla celkem síla. Ale věc se podařila, všichni prošli zevrubnou prohlídkou a všichni také, bohužel, měli neuvěřitelně zanedbaný svrab v uších. Tak dostali Stronghold na odčervení a proti svrabu a jelo se domů. Teď už je to jen na nich a na nás, jak nám další seznamování půjde. Ale já doufám, že se zbaví svého strachu a nakonec z nich budou mazlové největší. Stejně jako všechna ostatní koťata v našem depozitu. Suma sumárum je jich tady k dnešnímu dni 31 koťat plus 10 dospělých koček. A protože to je opravdu vysoké číslo, tolik koček pohromadě tady ještě nikdy nebylo, hlásí tohle domácí depozitum stop stav. Nevolejte, nejezděte, neb další přírůstek by už manžel nemusel přežít.

P.S. A lidi stejně volají a jezdí. Po napsání tohohle článku k nám dorazil zrzek Játro a během týdne přijede čičinka z jednoho kladenského podniku. Kočička Káča už začíná obcházet svůj příbytek a připravuje se na porod. Takže je a bude nás zase o něco víc.

A mě napadá spousta otázek, na které nejspíš nikdy nedostanu, pro mě, uspokojivou odpověď. Jak to, že když mi někdo zavolá a řekne, že našel kotě které si nemůže nechat, neb má už kočky tři, a já mu na to odpovím, že jich mám přes 40, že se ten dotyčný ještě zlobí? Chápou vůbec volající, že jsem soukromá osoba a že se nemůžu naklonovat? Co jim dává to právo mě osočit a případně mi svým způsobem i vyhrožovat vyhozením koťátka na místo nálezu? Přijde mi, že málokdo ví, co to domácí depozita jsou. Že se jedná hlavně o dobrovolníky kteří prostě nemůžou zůstat slepí a hluší k nemocným a opuštěným zvířatům. A že se tomu věnují cele a každý neúspěch, nemoc či nedostatek doslova obrečí a že v každém zvířátku, které od nich odejde, ať už do nového domova či za Duhový most, zůstává kousek z každého takového opatrovníka.

A tak přemýšlím kolik takových kousků v sobě ještě mám, kolik jich ještě můžu pustit do světa, protože každý odchod se mě strašně dotýká a lidská bezohlednost a moje bezmoc s ní něco udělat mě dost vyčerpávají. Tak prosím za všechny soukromé útulkáře, depozitní tety a strejdy, buďte na nás hodní a věřte, že se snažíme víc, než je na první pohled vidět. Že nám na těch našich chlupatých svěřencích moc záleží a že bez vaší pomoci to prostě nemůžeme zvládnout.

Je mylné se domnívat, že si z vašich darů stavíme luxusní haciendy a jezdíme v zahraničních bourácích. Mé vlastní auto je 14 let stará Fiesta a najezdím s ní víc km na veterinu než do práce. Náš dům je starý dokonce 120 let a rekonstrukcí prochází již sedmý rok a stále nejsme na konci. Všechen volný čas a volné peníze, po zaplacení jídla, účtů a půjček na bydlení, dáváme do zvířat. A tak je tomu i u ostatních lidí, kteří se záchranou zvířat zabývají. Nepíši to proto abych ukázala jaká jsem úžasná a že by se všichni měli chovat stejně. Já se nezměním, vždycky jsem pomáhala a to prostě neovlivním. Taková jsem se narodila a také chápu, že každý člověk je jiný a že nemůžu chtít, aby každý přispíval na záchranu zvířat. Každý máme svůj žebříček hodnot nastavený jinak. Chci jen říci, že si přeji, aby nás bylo aspoň o trochu víc. Abychom nemuseli odmítat nemocná a opuštěná zvířata jen proto, že nejsou peníze nebo prostory. Je to hrozný pocit a každý z nás pak neustále na takové zvířátko myslí a říká si, že to snad dopadne dobře. A to nám neustále ubírá sil, které potřebujeme na práci v depozitech a útulcích. Vím, že vlastně suplujeme nezodpovědné majitele, že to oni by se měli postarat, ale tak to bohužel není a nejspíš nikdy nebude.

Proto prosím, pokud jste tak neučinili, založte si trvalé příkazy na pár penízků, které v té měsíční záplavě složenek a účtů ani nepoznáte. Nemusí pršet, stačí když kape. Našim svěřencům to moc pomůže. A máte-li strach, že se peníze dostanou do nepravých rukou, nakupte přes internet stelivo nebo krmení a pošlete ho vybranému depozitu či útulku. A pokud najdete nějaké opuštěné zvířátko, dejte nám čas tím, že si ho pár dní necháte u sebe a během nich ho necháte prohlédnout, odblešit a odčervit na veterině. Nám to moc pomůže, protože každá kočička musí projít karanténou, než bude mít dostatečnou imunitu po očkování a každé odblešení a odčervení tuto dobu prodlužuje minimálně o 10 dní. Pro nás to bude velká pomoc, za deset dní se může uvolnit karanténa, kterých nikdy není dost, a my do ní můžeme umístit vámi ošetřené zvířátko, nebo vzít nějaké jiné nemocné či zraněné.

A na konec. Je mi jasné, že tento článek budou číst zvířomilci, kteří už většinou v nějaké charitě jedou a že by to chtělo zaměřit na jinou stranu do jiných periodik a médií. Jenže kam a jak? Poradíte? Pomůžete?

Pomoci můžete též adopcí některého ze zvířat OS podbrdska (Praha), případně přímo z depozita paní Aleny (Kladno), nebo libovolným příspěvkem na účet organizace - 152335352/0600 (příspěvky jsou odečitatelné ze základu daně).