Kočička Lucky má u nás od ledna svůj domov a nám se živé kočičí vysílání rozšířilo o kanál - „Tři mušketýrky“. Tak Rusty, Woody a Lucky pojmenoval můj manžel. I u našeho tria totiž platí „jeden za všechny, všichni za jednoho“ – kam se vydá jedna kočka, jdou i další dvě. Čtvrtá mušketýrka, seniorka Smoky se kočičích her nezúčastňuje. Občas si dá s Rusty nebo Woody ozdravné kolečko po zahradě, ale většinou ztřeštěnou trojici jen zpovzdálí pozoruje. Úplně nejraději si někam pohodlně lehne a spokojeně spí. Je jí přáno, má už svůj věk, v červenci jí bude čtrnáct let.

Příchod Lucky do naší domácnosti byl tentokrát jiný, než u jejích předchůdkyň. Ty jsme domů přinesli jako sotva půlroční koťata. Přesto se seznamování s již zabydlenou kočkou nikdy neobešlo bez trucování a hlasového protestu. Někdy sbližování trvalo hodně dlouho (Dixie a Smoky), jindy týden (Smoky a Rusty). V případě Rusty a Woody dokonce pouhé dva dny a tyhle dvě jsou stále největší kamarádky. Ve všech případech ale averze pocházela od domácích koček, kterým se nově příchozí nelíbila. První kontakty navíc probíhaly při plném zdraví zúčastněných, až teprve o dost později jsme novou kočičku vezli na kastraci. S každým novým kotětem jsem prvních několik dnů spala ve vedlejší ložnici a pak ještě několik dnů s operovaným marodem – pro klid náš i koček.

Lucky se ukázala u garáže už jako odrostlejší kotě, podle odhadu veterináře jí bylo nejméně sedm měsíců. Přesto k nám díkybohu nepřišla „s outěžkem“, to by nám byl snad veterinář řekl. Jak se kočičce podařilo uniknout kocourům, kterých v okolí běhá několik, nevím. Na veterině strávila další měsíc a podstoupila kastraci. Do nového domova, pro Lucky zcela cizího prostředí, jsme tak přivezli nejen bolavou kočičku, ale navíc možná i vystresovanou z ostatních spolubydlících v útulku. A tady, místo klidu jen pro sebe, se s ní chtěly přátelit dvě zcela cizí kočky. Ano přátelit a třeba hned! Takže seznamování tentokrát probíhalo úplně obráceně, domácí osazenstvo bylo vstřícné, přátelství odmítala ta nová.

Woody při prvním setkání přiběhla Lucky nadšeně přivítat, o chvíli později přišla stejně přátelsky naladěná Rusty. Nejstarší Smoky sice nadšená nebyla, ale kupodivu neutekla trucovat za postel, jen si držela dostatečný odstup. Takže ideální atmosféra pro novou kočku. Jenže drobná Lucky o přátelské uvítání nestála. Vyluzovala varovné hrdelní zvuky, za které by se nemusela stydět žádná divoká šelma. Jindy zase její vrčení připomínalo otvírání vrzajících dveří v hororovém filmu. My jsme se jejím protestům v duchu smály, ona je myslela zcela vážně.

S Lucky jsem proto spala odděleně celé dva týdny. První dva dny zůstaly dveře druhé ložnice celý den zavřené, aby Lucky měla svůj pooperační klid a zvykla si na nové prostředí. Pak jsem (jako už dříve) během dne do dveří postavila ochrannou síť od krbu, aby se kočky mohly očichat a okoukat. Lucky sice mručela, ale když bylo jasné, že rvačky nehrozí, síť jsem dala pryč. Na noc jsme se spolu ještě týden zavíraly, ten druhý už zůstaly dveře otevřené, ale při první známce nevraživosti jsem je zavřela. Přesilovka přátelských koček nakonec zvítězila k naší velké radosti. Od třetího týdne jsem už před příchodem Trixie zavírala všechny čtyři kočky do naší ložnice.

Lucky v domě nejprve dělala dojem, že si snad ani neumí hrát. Rusty a Woody se jí kolikrát snažily zatáhnout do hry, ale uvnitř domu se jim to málokdy podařilo. Lucky většinou jen tak seděla a koukala. Nereagovala ani na kousek kožešinky na provázku, ani na hozený míček. Zato když jsme jí konečně začali pouštět na zahradu, v lítání a honičkách získala v krátké době absolutní prvenství. Snad má v sobě opravdu nějakou bengálskou krev, protože mrštností a rychlostí předčí všechny ostatní.

Bohužel při hrách v domě je Lucky dost hrrr, někdy docela rváč. Vyhlédnutému spoluhráči zhurta skočí na hlavu. Rusty to celkem toleruje, ožene se po Lucky packou, ale po chvíli se přátelsky perou. Woody se bohužel za napadání naučila na Lucky syčet, někdy před ní raději rovnou uteče. Ale protože je Woody stále ze všech koček nejhravější, zcela odradit se nenechá. S Lucky se kočkuje jen výjimečně, zato se domem často míhají dvě dupající šmouhy, kterým není radno vkročit do dráhy. Venku kočky svorně lítají, lezou po větvích keřů, vyvalují se v hlíně na záhoně a do vyčerpání se honí skrze látkový tunel.

Lucky je přítulná kočička, která často přiběhne do domu jen tak se otřít lidem o nohy a zase peláší ven. Má ráda hlazení, vysloveně o něj žebrá a k ležícímu člověku se rychle přijde přitulit. Ale nenechá se zvednout do náruče. V tu chvíli se změní v namydleného úhoře a bez pevného sevření ji neudržíme.

Už povyrostla, ale podle toho, jak se umí ládovat, by měla být nejméně dvakrát tak velká. Svým apetitem dokonce „rozežrala“ i Rusty a Woody. Dříve stačila jedna kočičí konzerva pro tři kočky, protože dávaly přednost suchým granulím. Lucky granulemi nepohrdne, ale konzervy jí chutnají víc a na chuť jim teď přišly i ostatní. Ranní krmení tak nabralo zcela jiné tempo, než jsem byla zvyklá. Dříve se kočky jen tiše lísaly o moje nohy, nebo v klidu čekaly na svůj příděl. Lucky se žrádla vehementně dožaduje.

Pláče, jako by týden nejedla, staví se na zadní, opírá se mi o lýtka a svými velkými kukadly ne mne vrhá vyčítavé pohledy. Netrpělivost se přenese na ostatní a já servíruji příděly, jak nejrychleji to dokážu. Ne proto, že by se kočky kvůli žrádlu porvaly, ale proto, aby Lucky konečně zmlkla a já motajcím se kočkám nešlápla omylem na packu. Nejrychlejší je navršit kopečky na jeden velký talíř. Když to stihnu, raději dávám kočkám zvlášť. Každá totiž žere jinak rychle a na jednom talíři si pak kradou porce.

Společné venkovní hry mají jednu velkou výhodu. Když jsou opravdu v náladě, nemám problém na zahradě posbírat a odnést do ložnice tři zdravě vyběhané kočky. Ložnice se pak změní v zakletý zámek, není slyšet ani pípnutí a na posteli svorně a tvrdě spí kočičí Růženky.

Lucky si u nás rychle zvykla a já mám nesmírnou radost, když vidím šťastné kočky. V domě je to někdy o zabití. Hlavně v kuchyni, protože Lucky se mi doslova lepí na paty, nebo mi šněruje těsně u nohou a mňouká o „něco“ (miska v kuchyni je stále plná). Už jsem si zvykla, že pokud to jde, raději se pro věci z místa natáhnu, protože je nebezpečné udělat třeba jen jeden krok navíc – pro kočku i pro mne.

Mrzí mě pouze jedna věc. A sice ta, že nejstarší Smoky přestala spát v noci na mých nohách – Lucky ji odtamtud vystrnadila. Tedy ona by klidně spala vedle Smoky, jako tam teď často spí s Woody. Ale naše stará dáma se o svůj důlek na přikrývce dělit nechce - buď tam bude sama, nebo vůbec ne.Teď spí v noci v košíku u okna, nebo na dece v druhé ložnici. Je mi to líto. Proto, když jsou tři mušketýrky venku a Smoky je v ložnici sama, zajdu za ní a lehnu si na postel. Ona si mi téměř okamžitě lehne na hruď, hlavičkou mi masíruje obličej, hlasitě přede a užíváme si spolu chvilku jen samy pro sebe. Musím doufat, že Lucky třeba časem ztratí zájem a Smoky se ke mně na noc zase vrátí.

Právě chování Smoky je jeden z důvodů, proč už bych počet našich koček opravdu nechtěla zvyšovat. Jak kočky miluji, zjistila jsem, že při větším počtu postrádám možnost mazlit se s každou tak často a tak dlouho, jak bych chtěla. Není na to čas a málo příležitostí. Mladým kočkám to možná vadí méně, než mě, výjimkou je právě Smoky. Možná záleží na kočkách. Možná některé kočky spí rády v chumlu a bez problému se poskládají na lidský klín nebo natažené nohy paničky. Naše takové nejsou. Dokáží krátkodobě spát těsně u sebe, ale třeba právě na klíně to ne. Mrzí mě, že v tomto směru šidím sebe i je.

V loňské zimě jsme používali krb skoro každý večer. Plápolající oheň a sálající teplo kočky přitahovaly a krb dokonce pomohl Lucky rychleji si u nás zvyknout. Než jsem začala zatápět, kočky byly různě v domě, ale šramocení od krbu je přilákalo. Stejně jako kdysi Rusty a Woody, také Lucky byla ohněm fascinovaná a při zatápění pilně asistovaly všechny tři. Když se krb rozhořel, každá kočka si vybrala svoje místo a byly to dvě krásné, společně strávené hodiny. Pak jsem je musela „prohodit“ s Trixie, protože přišel její čas na večer u nás.

Ovšem ani u krbu jsem si kočičího mazlení moc neužila. Když mi do klína vyskočila některá z koček, byla jsem blažená. Pro její pohodlí jsem ochotně zvedala knížku, nebo ve vzduchu vyplňovala okýnka sudoku. Jenže pak k té první kočce vyskočila druhá, někdy i třetí a pohody byl konec. Místo, aby se na mých natažených nohách svorně srovnaly, začaly se pošťuchovat a nakonec utekly všechny. Vrátily se na svá oblíbená místa a já zůstala bez kočky. Manžel byl na tom lépe. Smoky má na jeho klíně už roky své trvalé, výsostní místečko. Teď jsme od ní museli odhánět ostatní kočky, protože když se některá pokusila přisednout, Smoky se nakrkla, utekla do ložnice a odmítla se vrátit.

Přesto jsme samozřejmě rádi, že je všechny máme. Garážová Indy také nepřijde zkrátka. Protože velmi často pendlujeme skrze garáž do domu a ven, má nás stále pod dohledem a když je v dosahu, neopomeneme jí pohladit. Vlastně si mazlení „one on one“ užije ze všech koček nejvíce. Kdykoliv se manžel chystá odjet, sotva sedne do auta, Indy mu hupsne na klín, on hladí a kočka vrní. Při návratu domů se rituál opakuje, Indy jen čeká, až zastaví a otevře dveře auta. Vidím ho z okna přijíždět, ale do domu vstoupí až o deset i více minut později. V garáži ho zase „uvěznila Indy“ jak sám ve dveřích hlásá. Když se manžel vrací s nákupem, krátce v garáži zatroubí. Znamení pro mne, abych šla nákup odnosit do domu, protože jemu teď bude deset minut sedět na klíně kočka. Indy si pak vyskočí na ještě teplou kapotu auta, schoulí se do klubíčka a blaženě spí.

Fotky najdete zde: http://marickac.rajce.idnes.cz/Tri_musketyrky_Smoky/