Kocourek se pohyboval v zahrádkářské kolonii poblíž řeky a nutno říci, že si vybral opravdu krásné místo pro život. Nojo, jenže jakoby cítil, že se na něj něco chystá, zrovna ten den se vůbec neobjevil. Nedalo se nic dělat, nechala jsem pána spolu s mojí přepravkou a doufala, že ji ještě někdy uvidím.

Za dva dny pán volal, že se jim kocourka podařilo chytit a že už jedou k nám. Příjemné překvapení. Tedy jen do té doby než kocoura vyndali z auta.

Koukám do přepravky, ze které se na mě tak nějak divně dívá obří hlava, i v té tmě je vidět, že kocourek není v dobré kondici. Jasně, je to tulák a rváč, hlavně proto musí z kolonie pryč. Napadal ostatní kočky, pár jich pěkně pošramotil a sám nějakou ránu taky schytal. No nevadí, loučíme se a já si Othella, jak ho pán pojmenoval, odnáším domů.

Doma se ke mně přidává manžel a kocourka podrobujeme pořádné prohlídce. Něco takového jsem už dlouho neviděla. Desítky olbřímích klíšťat vysávají z toho kluka život spolu se stádem blech a všenek. Kožíšek se černými pasažéry jen hýbe. Tak to je teda síla. Ač manžel klíšťata nesnáší, statečně popadne pinzetu, já zase desinfekci a jdeme do boje. Kdybych měla odvahu se podívat do sklenice, kam ten hnus dáváme, tak budu mít v noci špatné sny. Jsou jich desítky. Mezi lopatky dáme Frontline combo a doufáme, že udělá zbytek práce za nás.

Teď ještě odčervit a uložit do pelechu. Drontal dávám stříkačkou spolu s vita pastou. Proč ten kocour tak divně přežvykuje? Jó Othello, Žužla se bude jmenovat. Vždyť on nemá ani zuby. Aspoň v první chvíli to tak vypadá. Později veterinář zjistí , že sice zuby má, ale strašně omlácené a některé mu opravdu chybí. A taky zjistí, že má ránu uvnitř ouška, na čumáčku i na krku. Pozůstatek nedávné bitky. Naštěstí nikde žádný zánět. Antibiotika to vyléčí.

Doktor se snaží odhadnout věk Žužly. 7 let, ale může mu být i 10. Je strašně zdevastovaný. Po celém tělíčku jsou desítky starých jizev. Na zadní tlapce chybí jeden celý prst a z dalšího zbyla jen půlka. Uši potrhané jak karfiol. První, co mi bleskne hlavou, je, že máme pech. Starý kocour a ještě v takovém stavu. Ten se nikdy neumístí. Ale to budu řešit, až bude v pořádku.

První týden je kocourek tak unavený, že ho musíme do pelíšku zvedat. Vybral si totiž k odpočinku okno. A aby se nemusel moc namáhat, má tam kromě pelíšku i jídlo a vodu. Ještě že máme starý dům, kde jsou hluboké parapety, a vejde se na ně hodně věcí.

Žužla se rychle dává dohromady. Kožíšek je hustější, oči jasnější a taky krok je pevnější. Už za námi chodí jako ocásek, všechno chce vidět a při všem pomáhat. Po životě venku ani nevzdechne. Baští jak nezavřený a mňouká jako na lesy. Tedy mňouká, vydává skřeky a někdy ani to ne. Jen naprázdno otevře tlamičku a čeká, co z ní vypadne. Ale to nevadí, když nemňoukne tak přijde, ducne do nás a šmajchluje se a šmajchluje se a... ... do nekonečna.

Jenže život není idylka. Je tu další měsíc a zase volá nějaký pán, tentokrát z Bíliny, že se doma objevila alergie a jestli si vezmu jejich kocoura. No přece neodmítnu. Měla jsem.

Musím totiž Žužlu přemístit z karantény k ostatním kočkám. A tady je ten důvod, proč vlastně píši. Žužla je sice už vykastrovaný a má i první vakcinaci, ale jak se bude chovat k ostatním kočkám? Za chvíli to ukázal. Naše dvorní kočičí dáma Sněhulka to poznala na vlastní kůži. Sice jen v podobě honičky po domě, ale poznala.

Když se budou jen nahánět, tak to nevadí, říkáme si. Večer jdu spát a ráno zjišťuji, že je Žužla zavřený v pokoji a Sněhulka s Lindou a Barunkou spí v předsíni v podkroví. Manžel udělal tohle opatření, protože Žužla zase vyjel po Sněhulce. O samotě spolu prostě zůstat nemůžou. Do ložnice holky taky nemůžou, protože tam zase máme čubičku s týdením štěňátkem. Teda to je situace. No tak holt hlídáme všechny kočky, když jsou v jedné místnosti s námi.

Nakonec je stejně neuhlídáme. Je pondělí, svátek, sedm hodin ráno, piju kávu a šmajchluju Lindíska. Sněhulka se cpe u misky a Žužla ji z pěti metrů sleduje. Než stačím otevřít pusu, jsou v sobě. Poprvé v životě vidím kočičí bitku a musím říct, že se mi rozklepala kolena.

Sněhulka je devítiletá dáma, doma hýčkaná a bojem nepoznamenaná a proti ní je bojovník nejtvrdšího kalibru. Lítám po bytě za tou chlupatou koulí a snažím se je dostat od sebe. Křičím na kočky, na manžela, který je ještě v limbu, a snažím se o nemožné - roztrhnout to řvoucí klubo koček. Nakonec se mi to podaří.

Počítám rány, sbírám chuchvalce srsti a se srdcem v krku se chvějícím se hlasem Sněhulce omlouvám. Nechce se mnou mluvit. Ani se nedivím. Je sice taky útulková, ale byla tu první, je tu už doma a kocour, který je tu na přechodnou dobu, jí chce tohle privilegium vzít.

Prohlížím její hustý kožíšek a zároveň za něj děkuju. Nikde žádná rána. Aspoň něco. Ale je jasné, že tihle dva musí být od sebe. Nojo, ale kde. Přechodné řešení je Žužla v pokoji a ty tři kočiny v předsíni. V kuchyni je kocour z Bíliny, v ložnici pesani. Žádnou další místnost nemáme.

A teď je tu prosba na všechny, co tohle čtou. Není mezi vámi někdo, kdo momentálně kočičku nemá a vzal by si staršího kocourka? Když je sám, je hodný, mazlivý a vydrží hodiny ležet na klíně. Evidentně si užívá pohodlí a plné misky. Jen se s nikým nechce o tohle potěšení dělit. Není divu, celý život prožil venku a o všechno musel vybojovat. Bohužel mu nedochází, že u nás by toho všeho měl dostatek, i kdyby se dělil. A bohužel svým chováním znemožní dalším kočkám vstup do depozita. Zeptejte se známých, jestli nehledají vděčného a čistotného mazlíka. Předem děkuji za vaši snahu a pomoc.

Máte o Žužlíka zájem? Ozvěte se Aleně, tel. 737 818 003, email. Kocourek se aktuálně nachází na Kladně, po domluvě je možné ho dovézt do Prahy. Je vakcinovaný, kastrovaný, vhodný do bytu - bez dalších koček.