"Ach kde jsou mé zelené mušelínové šaty s drobnými kvítky, chůvo…" tvářila se trpitelsky.
Také se pevně rozhodla, že tentokrát se zúčastním i já. Žádné obhlížení a rozvažování v kůlně, žádné průzkumné cesty na okolní půdy. Pronásledovala mě dnem i nocí a s vyčítavým pohledem se mi trvale motala pod nohama. Když jsem si v neděli ráno chtěla dojít pro noviny, slečna O´Harová předvedla hysterickou scénu, naprosto hodnou své jmenovkyně. A na důkaz svých slov začala odhodlaně hrabat v bedně na dříví.
První kotě mi porodila na klíně. Kočičku s legračním bílým flíčkem přes tlamičku. (Pročež tato zove se Marión, ta má hubičku jako amplión.) Položila jsem je obě do košíku a přehodila šátek. "Ó ne, ó nikoliv, to teda néé!" drala se ven. "Porod na klíně je daleko snesitelnější!"
Usmlouvala jsem to na - sice na klíně, ale v košíku. Než jsme to úplně dořešily, vyřítilo se ven malinkatý a pištící, proužkovaný stvořeníčko. Nejdrobnější, nejčilejší, nejchytřejší. I v mámině bříšku se poddolovalo na čelní pozici.
Scarletta seznala, že pro noviny už nepůjdu a dovolila mi, abych si došla pro panáka. Pro tento, do špajzu ve skále, jsem ovšem musela i s košíkem, kde vzorně čistila obě dcery. Pak se dlouho nic nedělo. Že by jen dvě? Kdepak. A co je to za blbost, že kočky rodí lehce!
Scarlettka plakala a naříkala, opravdu za tlapičku jsem ji držela a slibovala že je to naposledy, naposled holčičko moje malá. Ale trvalo to víc jak hodinu. Problém byl v tom, že další přírůstek byla dvojčata, ještě neproklubaná z blanitého obalu. Pro tak malou a útlou kočičku (inu hrdá dáma z Jihu s vosím pasem, že) opravdu fuška. Společně jsme konzultovaly a nakonec odoperovaly blánu. Šla jsem si nalít dalšího panáka, ale spíš by ho potřebovala Scarlett.
No tak už je po všem, ne? Ale kočičí bříško bylo ještě pořád zoufale vzduté. Kočinka těžce dýchala a unaveně přivírala zelené oči. Šišikriste, věčně tu někdo je, věčně se tu okolo někdo motá, zrovna teď nikde nikdo. Co mám dělat auta nemajíc? Půjdu a i s tím košíkem si lehnu na silnici před hřbitovem. To musí někdo zastavit. V městečku je veterinář, sice operuje v garáži, ale zato prý dobře. "Telefon, kde mám telefon," lítala jsem kolem dokola a na místě, "nebere to, nojo, neděle odpo, co budu…"
A pak Scarlett zhluboka vzdychla, a porodila obrovské oranžovočerné zvíře. (Otec nepochybně Pirát z Karibiku, ten bez ucha.) Tak tady byl ten pes (!) zakopán! Veliké a urputné kotě a nechtělo se mu z teplíčka ven. No uf. Uf!! 
Ale úplně vyčerpaná Scarlettka už toho měla dost. Po krátkém leč razantním telefonátu s kočkomilnou přítelkyní (To chceš tu kočku utrápit nebo co?) jsem si šla nalejt třetího panáka. A v kočičím nebi přibylo o dva andělíčky.
Ještě téhož večera Scarletta rozhodla, že své děti přestěhuje do mé postele a vychovávat je budem společně. O tom, jak živé myši tudíž přináší mně, a o jejím rozhořčení že nechápu, že zakusovat a porcovat je mám já (aspoň to, když už ona je uloví), a o tom jak obtížné a denervující je výběrové řízení na umístění vlastních dětí, koťat chci říct, o tom třeba příště.

Foto 1 - Marión
Foto 2 - dcera piráta z Karibiku  
Foto 3 - proužkovanej milák