Velká část z těchto nevinných zvířecích bytostí, které si člověk před dávnými časy ochočil, aby mu pomáhaly a v průběhu dlouhých tisíciletí je postavil na roveň bohům i zavrhl jako ďáblovy stvůry, dnes končí svůj život jako pronásledovaní, věčně hladoví a nemocemi prolezlí štvanci. Padají z nebe přímo do pekla. Přestože se mohou dožít až dvaceti let, průměrný věk kočičích bezdomovců dosahuje v těch nejpříznivějších případech nanejvýše dvou let. A to bez ohledu na to, zda se jedná o opuštěnou kočku městskou či venkovskou.

To by si měl uvědomit každý, kdo s klidným svědomím vyhazuje kotě či odrostlou kočku na ulici nebo ji s pocitem velkého dobráka odveze k nějaké vesnici, popřípadě do lesa. Ti lidé jsou totiž skálopevně přesvědčení, že kočka se sama se o sebe docela dobře postará a navíc ji v přírodě určitě bude lépe než v bytě. Tím, proč tolik vychrtlých a nemocných kočičích nebožáků plní útulky, proč umírají hladem a na různé kočičí epidemie, proč malé mňoukající postavičky zoufale obíhají domy či chalupy a s nadějí se vrhají ke každému člověku, jenž si jich však z valné většiny nevšímá, pokud do nich rovnou nekopne, už si tito lidé svědomí nezatěžují.

Jak už bylo řečeno, většina z vyhozených zvířátek - pokud se jich neujme nějaká dobrá duše, v krátkém čase umírá. Avšak malé procento koček, kterým se podaří nelehkou situaci přežít, se bohužel geometrickou řadou množí. A tady - promiňte mi předchozí epickou šíři - jsme u jádra věci. Jedna taková kočičí tulačka se totiž letos z jara objevila poblíž naší rekreační chalupy v Jizerských horách.

Mladá, hezká, mourovatá, velice ostražitá. Po zkušenostech s jinými toulavými kočkami, které se mi podařilo ochočit a zajistit jim náhradní domov, jsem ji začala krmit. Ale tady jsem narazila na tvrdého a špatnými zkušenostmi skvěle vycepovaného soupeře. Začala jsem kočičku sice čím dál častěji vídat, jak se potuluje kolem místa, kam jsem jí dávala jídlo, ale plachost neztrácela. Mohla jsem se k ní přiblížit nanejvýš na dvacet metrů.

Ke svému zděšení jsem si po nějaké době všimla, že je březí. Než se mi ji podařilo odchytit, porodila. Než se nám podařilo zjistit kde má koťata a než jsme zjistili, kolik jich vlastně je, bylo pozdě. Kočka se už zase nebezpečně kulatila.

Boj s časem i nevlídnými sousedy, v jejichž kůlně se poprvé okotila, jsme prohráli. Jednoho dne pak kočka na čas zmizela a před kůlnou sousedů pobíhala dvě krásná a velice vyděšená koťata, matkou naučená, že člověk je nebezpečná šelma. Přišel čas na drsnější zacházení - sklopec. Stálo to spoustu časů a nervů, ale roztomilá tříbarevná Tína a tmavě mourovatý krasavec Oslík se sněhově bílou náprsenkou a ponožtičkami už pět týdnů okupují pokojík našich odrostlých dětí.

Jsou čistotní, odčervení, očkovaní. Je s nimi legrace, neustále spolu dovádějí, rádi si s námi hrají, ale ke člověku si stále zachovávají určitý odstup. Pokroky jsou sice velké - Tína se už dá i pochovat a Oslík baští z ruky, jenže času je málo, voda stoupá. Z chalupy už musíme odejet, a přestože se Tina a Oslík zabydleli v našich srdcích, do malého pražského bytu se spolu s dalšími našimi kočkami a kočičáky zkrátka nevejdou.

Do útulku bychom je dávali velice neradi, byli by hodně nešťastní, úplně by tam zdivočeli, a nikdo by si je odtamtud nevzal, protože lidi dojímají spíše malí roztomilí mazlíci. Proto pro ně hledáme laskavé a trpělivé lidi, kteří by jim poskytli lásku, péči, jídlo a teplé místečko na spaní. NAJDOU SE TAKOVÍ?

To je však jen jedna část našeho problému, mezitím, co jsme lovili a ochočovali Tínu a Oslíka, kočička porodila dalších šest nebožáčků s nejasným osudem. A znovu si je nanosila do oné kůlny. To však už sousedům došla trpělivost a přes mé prosby a ujišťování, že se o ně až trochu odrostou, postarám, je v nestřeženém okamžiku v krabici odnesli o pár chalup dál. Naštěstí kočka zareagovala a přenesla si je do malého uzavřeného dřevníku našich přátel.

Vše se vyvíjelo zdánlivě dobře. Plán byl po poradě s mnohými kočkomilci a kočkomilkami sestaven sice drsně, ale v dané situaci, kdy je zima na krku, v osadě ani živáčka, který by je přikrmil a navíc se tu na podzim v hojné míře vyskytují myslivci, perfektně.

Koťata se u matky nechají do pěti až sedmi týdnů, pak se seberou, matka se odchytí a nechá se vykastrovat. Pokud bude hodně divoká, vypustí se do známého prostředí, kde se ji budu snažit zajistit, alespoň pravidelný přísun jídla, a jestliže se ukáže zvládnutelná, pokusíme se ji najít nějaký domov.

Nadešel den D. Jenže kočky nejsou jednoduché bytosti, ale mají mnoho podivuhodných vlastností. Jednou z nich je intuice hraničící až s nadpřirozenem. Možná, že právě proto mnohé z nich ve středověku při čarodějnických procesech končily na hranicích. Zkrátka, otevřeli jsme dřevník a po koťatech, která se tam ještě před pár hodinami rozvalovala v teplém, mnou nastlaném pelíšku, ani stopy. Až na jedno, žalostně naříkající stvořeníčko se zalepeným očičkem.

Když si pro něj kočka ani do pozdních večerních hodin nepřišla, abychom ji mohli vystopovat, skončilo v mé posteli stejně jako další zvířátko, polapené druhý den v mokré trávě u obrovské haldy shnilých prken. Obě koťátka - Pusinka a Růženka - u nás hned byla jako doma. Báječně prospívají, lumpačí, chodí na píseček, zkrátka jsou k zulíbání. Člověka přímo milují.

Kočka jim ještě nestačila předat instinkty k ostražitosti před člověkem jako Tíně a Oslíkovi. To jsou ti praví mazlíčci do bytu i do domečku ze zahradou. Určitě by mnohému z vás zpříjemnili a zpestřili život. Vždyť, jak říkají Angličané, nic tak nenavodí příjemnou pohodu domova, jako kočka spokojeně stulená na pohovce či před hořícím krbem. Co říkáte, nechcete to zkusit?

Ještě dodatek. Dnes jsme zjistili, kde se skrývá a choulí zbytek kočičí rodinky. Vypadá to však, že chladné počasí s přízemními mrazíky jedno z koťat nepřežilo. Uvidíme. Jdeme na věc. Přejte nám štěstí a přemýšlejte, zda byste koťatům padajícím z nebe, nechtěli místo pekla připravit nebe na zemi.