Kromě toho byl natolik silně začervený, že škrkavky i zvracel, neměl přední zuby, tudíž nebyl sám schopný zajistit si dostatek potravy, vypadal tedy spíše jako špinavá chlupatá kostra než kocour. Z očí i z nosu mu tekl hnis a usilovně kýchal. Veterinář nevěděl, co řešit dřív a Zajícovi nedával velkou šanci, jelikož se nakumulovalo příliš komplikací najednou. Ale Zajíc si svůj život vybojoval.

Vzhledem k tomu, co prožil, není zrovna domácí mazlíček, který by spokojeně předl v náručí. Zůstala mu plachost a na pokus o bližší komunikaci reagoval dosud spíše bojácným syčením a úprkem. K životu potřebuje svobodu a prostor, přesto však našel nový domov. Zde by mohl příběh končit a mít šťastný konec...

Ale smůla si na Zajíce zřejmě zasedla. Prý došlo k "nedorozumění" se psem... Odnesla to kulhavá tlapka, stejně jako zbytky Zajícovy důvěry v okolní svět. Oslabený předchozím utrpením a svým handicapem je snadná kořist i v hravých šarvátkách, natož pak při setkání se silnějším jedincem.

A tak je Zajíc zase "doma" - tedy u nás. Nahrbený, smutné oči, zanedbaná srst, v ní se rýsující hubená páteř a především otevřená krvavá rána na nemocné tlapce. Takže jsme vlastně znovu na začátku.

Zajíc opět bojuje, rána se pomalu hojí, léky do něj dostáváme silou vůle, ale statečně pohupkává o třech tlapkách jako nefalšovaný zajíc a místo "králíkárny" si užívá zájmu o svoji maličkost.

Čeká ho nejspíš další operace a dlouhodobá léčba, ale co je na tom všem pozitivní - není apatický ani agresivní. Osudy handicapovaných zvířat jsou často k pláči.

Je pochopitelné, že nový domov dříve naleznou zdravá přítulná koťata než jakkoliv postižení dospělci, kteří jsou navíc nepřizpůsobiví (většinou důsledek předchozího týrání) a vyžadují značnou dávku trpělivosti.

Je pochopitelné, že handicapované kočky "středních let" mají prostě méně šancí ve srovnání s hravými mláďaty. A nemusí jít zrovna o postižení, často postačí jen "vada na kráse".

Nedůvěra v lidské plémě v nich přetrvává, nezapomínají, že lidská ruka umí i jiné věci než hladit. Z takových se často stávají obyvatelé na dožití. Podobných "štamgastů" máme nyní přes čtyřicet. Nechci zde rozepisovat jejich konkrétní příběhy, byl by to smutný seznam.

Kočky na dožití nejsou už vůbec rentabilní - "důchodci a mrzáčkové" prostě nejsou dostatečně atraktivní artikl. Jedna nejmenovaná instituce na naši žádost o pomoc reagovala přímo způsobem, že u neperspektivních kusů doporučuje euthanasii a problém bude vyřešen.

Jak prosté, že? Přitom mnozí outsideři jsou jinak víceméně fit a jejich handicap jim nikterak nepřekáží, jenom prostě "nejsou hezcí". Ale na rozdíl od lidí tohle kočky mezi sebou neřeší.

Ale zpátky k Zajícovi. Ten teď potřebuje především nabrat sílu. Půjde to možná pomalu, ale půjde to.

Stálí Zvířetníci už nás znají a mají své zásluhy. Pokud si někdo další rád udělá radost netradičním dárkem a tím přispěje ušatému pacientovi, může nahlédnout na WWW.ARTCAT.CZ

A zas bude na tom světě trochu lépe!