Mezi námi - aspoň vám nebudou vemňoukávat bludy. Já už je mám za půl roku pěkně přečtené a to vám tedy povím, jsou to čertovská kvítka.

Jsou tři. Mohutný mouratý Čenda a drobná trojbarevná Fany jsou sourozenci a dostali se k nám jako malá kůťata z nějakého hospodářství za Prahou. Po příchodu prý nebylo jasné, jestli vyrostli v kravíně či v prasečím chlívku, ale podle vůně jejich kožíšků v tom prý mohly figurovat i kozy.

Sotva se Čenda s Fany trochu zabydleli, vetřel se do domácnosti Vincek. Jedné noci se ozýval z chodby mohutný nářek a mňaučení a všechny tyhle silné zvuky vyluzoval maličkatý vyzáblý černobílý chroustík, tedy kocourek. Že tenhle zablešený chcípáček během krátké doby převzal velení ve smečce, to už je další kapitola.

Ale zpět. Na samém počátku byla dvě malá roztomilá koťata, na sobě naprosto závislá a společně tvořící dokonalou dvojku. Spojením Čendovo síly, důkladné rozvahy a důvěřivosti s Fanynčinou hbitostí, akčností a obezřetností vzniklo ideální duo. Ledva se doma trochu otrkali, řádili jak černá ruka. Podlaha duněla a nejkrásnější podívaná byla na jejich honičky, vzájemné kočkování, lovení plyšmyší a šplh po čemkoli.

Původně měli zůstat ryze bytoví. Spoustu času trávili na oknech pozorováním venkovního dění, jenže jednoho dne se jim houževnaté úsilí vyplatilo a odchlípli v síťovině mezeru dostačující na protažení zvědavého kočičáka. Jelikož jsou okna v přízemí a vedou do dvora a okolních zahrad a Čenda s Fany vypadali po svém prvním venkovním dobrodružství moc šťastně a nechtěli se jen tak opět smířit s domácím vězením, dostali po delším váhání svobodu a k tomu s nastupujícími mrazy i průlezové okýnko.

Nečekaný Vincíkův příchod vyvolal vzpouru. Když se ho nepodařilo vystrnadit důkladným syčením a prskáním, odebrali se sourozenci trucovat do venkovních úkrytů a jen občasně okýnkem nahlíželi, jestli protivný vetřelec stále setrvává na vydobytých pozicích. Ale hlad je hlad a Vincin byl proti jejich výhrůžkám imunní, takže jim nezbylo, než ho vzít na milost.

Hihi, aspoň už měli patřičný trénink na můj příchod. Na mě nesyčeli ani neprskali, jen sošně zírali. Absolutní štronzo. Teprve pak se důkladně urazili. Tedy opět ti dva. Vincek se nenechal rozhodit a kliďánko si pokračoval ve svém navyklém denním režimu. Zato Čenda, představte si, vydržel trucovat od půlky září až do Vánoc. Sice trávil čas doma, ale nebyla s ním žádná řeč. Kdo by to byl řek, že nakonec se mnou bude největší kamarád...

Čenda se drží doma nejvíc a většinu času spolu prochrupeme. Jako jediný se mnou chodí vítat návštěvy a společně lustrujeme tašky - musíme přeci zvědět, jestli má host slušné vychování a přinesl nám něco na zub. A máme taky zásluhy na kvalitě bydlení, protože tlapkou společnou a nerozdílnou pomáháme řemeslníkům. Ale o tom už prý byla řeč. Trochu Čendovi závidím, jak umí lézt po žebříkách a štaflích. Fany se zase nikdo nevyrovná ve skocích do výše i do dáli. To Vincin poslední dobou přibral a má dokonce potíže protáhnout se okýnkem.

Čenda s Fany mají každý den rozcvičku stejně jako za mlada. Honí se, číhají na sebe u pootevřených dveří a provozují zápas řecko-římský a já jim to pískám:)) Panička udiveně kroutí hlavou a nechápe, jak jsem se mezi ně na rozdíl od Vince začlenil. Vincin si hrát neumí. Je trochu hromotluk a chybí mu cit pro hru i smysl pro humor.

Z venku přichází odraný z bitek, prosouká se okýnkem, odežene všechny od misek a následně z pelíšku a tváří se jako pán tvorstva. Občas mi i jednu vrazí, syčák jeden. Ale Čenda na něj vymyslel bezva fintu. Umí zevnitř přidržet průlezový okýnko tak, aby se ten drzoun nemohl dostat domů. Akorát tuhle hru můžeme provozovat jen tehdy, když nejsou člověci v dohledu, jinak nám to zatrhnou.

É, já bych vám o kočičounech mohl ještě dlouho vyprávět. Třeba o jejich loveckých úspěších. A už jsem se zmínil, že mojí zásluhou mají nejčistší uši ve střední Evropě a přilehlém okolí? Tak třeba někdy příště.

Fotky k článku jsou tady a taky tady.

Váš Pedro