Dnes mám pocit, že obloukem chodí občas ona. Julinka je klidná kočička, Mikeš uličník. Je velmi hravý a nevyzpytatelný. A taky žárlivý. Ale díky němu začalo být v naší domácnosti pěkně veselo.

První měsíce strašně pouštěl chlupy. Byly úplně všude. Tak jsem začala s pravidelným česáním kožíšku. To se mu moc nelíbilo. Při česání kousal do kartáče, mručel, občas se snažil kousnout i do mojí ruky. Ale když jsem začala česat Julinku, která to zbožňuje, tak Mikeš zaujal bojovný postoj.

Zrovna nedávno, když jsme byly obě zaujaté touto činností, tak se Mikeš nenápadně přiblížil a skočil Julince rovnou na bříško. Lekly jsme se obě, ale Julka víc. Ta mu ale dala. Nestačil zdrhat po bytě. Místnosti bral smykem, brzdil o nábytek, ale Julie ho dohonila a jako správná kočka mu řekla opravdu svoje.

Koupili jsme Mikešovi kšíry. Nebyl problém mu je nasadit, jít s ním ven. Problém začal, když jsme se vrátili. Sedl si u dveří a mňoukal tak žalostně, že to bylo slyšet po celém baráku. To se opakovalo po každé procházce z venku. Tak jsme se rozhodli, že bude lepší, když ho přírodou nebudeme dráždit.

Když začalo být venku teplo, nechávali jsme otevřený balkon. Po celou dobu co máme Julii, jsme se nemuseli bát, že vypadne. Jenže Mikeš začal prostor zkoumat. Dokonce jsme zjistili, že ho láká skočit na okno k sousedům. Tak jsme to nakonec vyřešili tím, že jsme si na balkon nechali přidělat síť a tím byla jeho bezpečnost zajištěna.

Co máme Mikeše, tak se nám po bytě všude válí hračky. Pascha ani Julka se o ně nikdy nezajímali. Ale Mikeš neustále prohání chlupaté myšky po bytě, kutálí balonky, našlapuje po televizi, shazuje mobily, tahá za záclony a okusuje kytky.

A samozřejmě u toho neustále něco povídá. Nejraději to provádí večer, když už všichni usínáme. Na škrabadle řádil tak, až ho samým škrábáním zničil. Julie ho měla rok, on ho zdemoloval během pár měsíců. Když jsme při nákupu dostali pelíšek pro kočky, tak on byl první, kdo si do něj vlezl a zabral si ho pro sebe.

Ale pak jsou momenty, kdybych ho samou láskou "sežrala“. Když si ke mně vleze do náruče a dívá se mi do očí, když přijde za mnou do postele, přitulí se a začne vrkat jako holoubek (nevrní jako kočka), když mě začne našlapovat a vůbec při tom nevytáhne drábky, když něco dělám, tak se na mě věší jako malé dítě a něco mi říká svou kočičí řečí.

Nebo když nečekaně Pascha onemocněl bronchitidou a ležel v pokojíku, tak on za ním chodil, díval se na něj, nebo si k němu lehal. To mu promíjím všechny lumpárny v bytě a jsem ráda, že ho mám.