Že napíšeme, to jsme se dohodli hned, ale otázku, kdo to napíše, jsme řešili hodně dlouho. Tedy ve skutečnosti já jsem to neřešil, protože jsem nejupovídanější a proto jsem naším uznávaným mluvčím, tak mi bylo hned jasné, že na to budu nejlepší. Mikeš to vlastně taky neřešil, protože ten by se cpal dopředu, jen kdyby se dalo vylézt někam nahoru, a tam by si lehl a koukal moudře, dokud bych ho nepřišel zakousnout.

Ale musel by tam vylézt pohodlně a bezpečně, protože jinak by místo nahoře dočista igro..no .. nooo, nevšímal by si ho, jako když vylezu po kytaře až nahoru na skříň pod strop a tam řeknu "vrchol je dobyt" a zase slezu dolů. Když se u toho nepropadnu do koše na prádlo, tak tam vylezu ještě jednou, zase řeknu "vrchol je dobyt", chvilku číhám, jestli to s Mikešem nějak nehne, ale to ne, to on zrovna dělá, že svět končí ve výšce Anky, a pak lezu dolů a když propadnu do koše, tak jdu zakousnout Mikeše, a když ne, tak jdu ukrást Ance granulku, abych jí mohl zastrčit pod koberec a pak lovit.

Ale já jsem něco... jo! No, a Anka to vlastně taky neřešila, protože řekla, že kdyby něco chtěla napsat, že bych jí do toho furt mňoukal kočičiny, a že na to ona se může leda tak povznést, ale že pak to všechno zcen-zů-ru-je, tak abych moc nekecal, protože zastupuje paničku, a šmidra!

Jsem si musel zaťukat tlapkou na čelo, protože Anka odjakživa nemůže pochopit, že žádná panička s námi nebydlí, protože jaképak my kosourci máme na světě pány? No jo, ale Vona jí říkat nemůžu, protože Vona není žádná vona, to jen já a Mikeš jsem von, protože Mikeš je správně Mikesz von Rourowitz a já jsem Bert von Krawin, a taky Anka je von, Anka von Krabitze von Bouchalka, ale Vona je maximálně tak z Modřan, a to se nepočítá.

Dvounožec jí říkat taky nemůžu, protože je to ženská, a Dvounožka mi přijde takový blbý. Tak jsem chtěl psát Osoba, ale Anka, která vůbec nečeká, až to všechno sepíšu, ale strká mi sem furt čumák, tak ta Anka řekla protivně, že Osoba je ta člověka od Jáji, tak to nemůžu říkat Osoba té svojí, protože by se to pletlo. Jsem tedy přemýšlel, že když ta moje chtěla mít nejdřív Jáju u sebe, tak by se přece po něm Osoba stejně jmenovala, tak že je to vlastně správně, ale Anka pořád říká, že to správně není, tak já tedy nevím, co budu dělat. Třeba to nějak dopadne a nějak se nakonec jmenovat bude, a kdyby ne, tak stejně každý ví, kdo se mnou bydlí.

Takže když jsme se demgra ...demikra... když jsme spravedlivě vyřešili, že to budu psát já a že ta naše se nijak nejmenuje, tak vám teda napíšu, jak se nám tady spolu bydlí.

Nejdřív vám napíšu, jak tady spíme. No, spíme všichni v posteli, protože spát se má v posteli, to dá rozum, to ví přece každý, i pejsky a kosourkové. Teda já jediný mám svou vlastní postýlku v košíčku nad její hlavou, ale v noci vždycky přejdu za ostatními do velké postele.

Vůbec nemám rád, když Vona (přece jen jsem se rozhodl, že z ní udělám Vonu, protože nějak se opravdu jmenovat musí) leží na boku, to tam na ní přešlapuju a pak tahám deku drápky, jako to dělá Simonova kočka, ale nemňoukám, protože nechci jídlo, ale chci pelíšek. To Vona už ví, a tak se otočí na záda a já si jí lehnu na břicho a za odměnu Voně předu zlatou nit, ale Vona za chvíli řekne, že jsem těžkej kluk, a sešoupne mě mezi sebe a zeď a udělá mi hnízdečko z deky a v tom hnízdečku mě hladí, dokud jí nezakousnu ruku nebo dokud neusneme.

Anka je starousedlík v Modřanech, a proto byla v posteli první a odjakživa ležela v nohách u paničky. A panička jí odjakživa přikrejvala dekou, a Anka se pod tou dekou posouvala středem postele k hlavě, a panička jí zase posílala do těch nohou, protože je zmrzlá na nohy, a tak to dělají spolu pořád, kolikrát za noc, a buděj tím slušný kosourky.

Když přišel Mikeš do smečky, tak ho Anka chtěla roztrhat a zakousnout a sníst, a tak musela pár dnů spát u malého páníka a Mikeš spal Voně na břiše nebo vedle ní, prostě spal přesně tam, kde ležím teď já. Potom jsem do smečky přišel já, páni! To byste koukali, jak na mě Mikeš syčel, a Anka vrčela, a to prosím byl Mikeš domácí jen jeden měsíc a už na mě syčel, že jsem náplava a že tam nemám co dělat. Ale já jsem se nedal a za týden už jsme byli kamarádi, a teď už jsme už dlouho kamarádi i s Ankou, i když Anka si dlouho mumlala pod fousy, že jednoho kosourka je na psí domácnost až dost.

Co jsem to vlastně... jo! No tak když jsem přišel já, tak Přednosta povídal, že dva kosourci v posteli nebudou a vyhnal nás s Mikešem na noc do obýváku. Což o to, pelíšků jsme tam měli dost, ale nebyla tam Anka ani naši lidi, tak jsme v noci škrábali na dveře do ložnice, a střídali jsme se spravedlivě ve škrábání, aby nás nebolely tlapky, a lidi nám chodili nadávat a nakonec jsme dosáhli svého a oni nám nechali otevřené dveře.

No, a Mikeš si našel místo na kraji postele v nohách, protože je děsně urážlivý a žárlivý a tak trucuje, že Vona má u hlavy mě. Ale teď už se taky v noci naučil chodit ležet k ní na břicho, někdy u ní na hrudníku a břiše ležíme oba, než se Vona vzbudí a řekne nám, že má pocit jako by na ní naházeli už deset lopat hlíny, a sešoupne nás každého na jednu stranu. A přitom my nejsme jako deset lopat hlíny, máme dohromady jen něco přes devět kilo, no vlastně skoro deset, ale jsou to kila měkce chlupatá, a tak musí být dozajista lehčí, než studená hlína, to dá rozum.

Protože já náhodou vím naprosto přesně, co je to hlína! Protože hlínu máme na balkóně, i když čím dál míň. To já teda nepamatuju, ani Mikeš ne, že Vona měla dřív na balkóně plno kytek v truhlíkách a květináčích. Když jsme na jaře začali chodit na balkón, tak si Vona nechala jen truhlíky na zábradlí, a ty měla zavěšené dovnitř, protože kvůli nám přes balkón dali síť, nejspíš aby nám tam nelezli cizí košišky a kosourci, hlavně ne ten velký zrzek, co na nás chodí mňoukat ke studánce. No, a kdyby měla truhlíky zvenčí, tak by na ně skrze tu síť nemohla, to dá rozum.

Ty truhlíky byly prima, dalo se po nich chodit a taky v nich ležet a ohřívat se na sluníčku, jenže Vona na nás pořád nasazovala psí hlavu, že válcujeme hlínu a mačkáme macešky, a taky že všude děláme ťapičky-tlapičky, hlavně když zalévá, protože to se nám moc líbí a musíme se na to vždycky kouknout úplně zblízka a sáhnout si na vodu a na mokrou hlínu. A tak si Vona vzala štafle ven na záhon a truhlíky pověsila zvenčí za síť, a když chtěla v truhlíkách něco udělat, tak si musela nosit štafle ven, a abysme měli kde ležet, dostali jsme místo truhlíků kočičí poličku, na které se můžeme s Mikešem vyhřívat na sluníčku a říkat Ance, na koho má štěkat.

Tak pro dnešek se loučím.

Váš Bertík

Další fotky najdete například zde