Kočky byly v naší rodině odjakživa, už moje matka měla jako dítě bílomouru Mindušku. Její následovníci Minduk, Minda a Mikeš, klasické venkovní kočky, mě provázely odmalička. Pak naší domácností prošel šlechtic Medovík následován vždy už jen mourovatými, nebo mourovatobílými kočkami se jmény Emka a Moura (Mour bylo více, prostě tradice).

Když jsem se osamostatnila, bylo mi jasné, že s kočkami je konec. Kočka by byla chudák - pořád někam jezdím, věčně nejsem doma, bydlím v druhém patře, určitě by odešla oknem, nemám čas... Rozumných argumentů hora jak Říp. Rozum je šikovná věc! Emoce a to, že je člověk ve špatnou chvíli na špatném místě, věc druhá.

Před skoro třemi lety jsme se cestou z jedné hudební akce zastavili s kamarády u známých na statku. Jejich kočka měla zrovna koťata. Jedno hezčí než druhé, všechny barevné kombinace běžné u čistokrevných "českých popelnicových koček" (já jsem vždycky chtěla černou kočku nebo siamku). Jen jedno kotě bylo o polovinu menší než ostatní, jeho máma o něj nejevila zájem a sourozenci ho nepouštěli k cecíku.

No ono to kotě ani pořádně pít nechtělo. Bylo mu měsíc a slečna ho dokrmovala, protože jinak by nemělo šanci. No jo, řekla jsem si, to je škoda, ale já kočku mít nemůžu. O láhev bílého později jsem už seděla v autě, kotě na prsou a vezla se směrem k domovu. Z toho tedy první ponaučení - nepijte, pokud vám někdo zkouší vnucovat kotě! Přesvědčí vás!

S argumentem, že stejně nepřežije, jsem 112 gramů vážící prťavou Despair dovezla domů a pustila se do piplání. Despair znamená česky beznaděj. Nomen omen myslela jsem si. Omyl. Dnes vládne depozitu, hrdá a přísná. Pár zájemců o kočky už pokousala, když na ni číčali a šišlali a pokusili se ji pohladit. Respektuje a miluje asi tak čtyři lidi, které dobře zná.

Když už člověk tedy zvládne jednu kočku - a sám se diví, jak snadno se dá zvládat práce a kamarádi a kočka - tak si říká, že by potřebovala společnost. Díky jedinečnosti své kočky (každý máme přece jedinečné zvíře, lepší než ta, co mají ostatní) jsem se rozhodla jí pořídit jen občasné kamarády. Proto jsem se obrátila na OS Podbrdsko a nabídla jim možnost hlídání jejich koček...

Jak jinak, zase se to nějak zvrtlo (tentokrát za to nemohl alkohol) a z původního plánu občas pohlídat jednu, dvě kočičky se stalo regulérní depozitum. Za přibližně dva a čtvrt roku mi bytem prošlo 129 zvířat a na některá nikdy nezapomenu.

Zrzavá Michelle la Belle (nazývaná Hnusátko) - křehká zrzavá kočička s poruchou motoriky a živým masem místo polštářků na tlapkách byla snad nejchytřejší zvíře, které jsem potkala. Když jsme třeba cestou z veteriny šli koupit něco k jídlu a já s Michelle čekala před obchodem (to už měla tlapky v pořádku,) seděla slušně na vodítku a dívala se na procházející lidi. Prostě jen promluvit. Nového domova se nedočkala, skosila ji běžná viróza. Pitva odhalila nezvratné degenerativní změny na plicích, je vůbec zázrak, že žila tak dlouho...

Většina "mých" koček však měla štěstí a našla nový domov plný lásky a péče. Mezi nimi i řada beznadějných plašanů. Zprávy a fotky z nových domovů ukazující tato původně nedůvěřivá stvoření rozvalená na gauči jsou obrovskou motivací. Stejně tak i všechny ostatní pozitivní zprávy o tom, jak se daří mým bývalým svěřencům. Jen mám výčitky když odepisuji stručným: "Krásné, děkuji za zprávu", když zrovna nemám moc času.

Občas se stane, že přijde smutný mail - Dobrý den, je nám líto, ale náš milovaný kocourek/ kočička dnes umřel. Přejelo ho auto přímo před domem. Nejsmutnější na tom je, že všechny tyhle kočky byly určené výhradně do bytu a majitelům jsem to i zdůrazňovala, že ani v budoucnu by ven chodit neměly a když, tak maximálně pod dozorem.

Do roka tak přišli o život dva "buchtíci" Sara a Warrick, nebo třeba siamáček Paraplíčko, který paničce utekl ven. Smutné je i to, že vím, jak dobře se o ně jinak jejich majitelé starali a jak moc je to mrzí. Přitom stačilo hlídat dveře, okna, nebo si prostě vzít kočku, která je ven chodit zvyklá.

Další věcí jsou sítě na oknech. To, že někdo nemá sítě na oknech, pro mne neznamená, že mu nedám kočku. Probereme možnosti, zeptám se, jak větrají, poradím s levným zabezpečením. Ne každý může například v pronajatém bytě vrtat do zdí, ale každý může udělat aspoň minimum - třeba v podobě nasazovatelné sítě v rámu. Minulý týden vypadlo z okna kotě, které jsem nedávno umisťovala a jehož panička sítě plánovala, ale ještě je neměla instalované. Stačila chvíle nepozornosti a kocourek byl dole pod oknem. Naštěstí to skončilo "jen" zlomenou packou.

A proto prosím, dávejte na své kočky větší pozor. Když se jim něco stane, nebudete smutní jen vy, ale i někdo, kdo je piplal, staral se o ně a ač je stihl poznat jen krátce, přece jen na ně stále myslí. Občas si říkám, že si hrajeme na bohy, když rozhodujeme o tom, kde a s kým kočka, kterou umisťujeme, stráví zbytek života a není mi z toho úplně dobře. Jenže tady, u mne, zůstat natrvalo nemůže, kočka není stádní zvíře...

Depozitování nemusí být sebeobětováním, může být i takovým trošku náročnějším koníčkem, který má (tedy doufám) smysl, tak jako v mém případě. Kvůli péči o kočky nemusíte vzdávat svůj společenský život a zrušit všechny dovolené, je na vás, kolik koček zvládnete obstarat. Zatím bych řekla, že radost z dobře umístěných koček převažuje nad těmi negativními událostmi a stojí to za to.

První letošní koťata už přišla na svět, a jako každoročně potřebujeme bezinfekční depozita. Pomoc neznamená, že si domů vezmete hned deset koček, pomůže i azyl pro dvě, tři zvířata. Chcete-li znát detaily, pište na náš email podbrdsko@kocky-online.cz.