29.3.2024 | Svátek má Taťána


KOČKY: Hovory s Lízinkou

23.8.2006 23:15

Hlavním sídlem našich koček vždy býval starý chlév, v jehož části je kurník, v další části je uloženo nářadí, které se najde i v domě nekutilů, stojí tu kola a bylo zde vždy i místo kočkami využívané jako jejich lože. Už nevím, proč jsme se rozhodli, že se pokusíme koťata odchytit a ubytovat na onom obvyklém místě, snad proto, že měla být mrazivá noc - byla to totiž koťata narozená koncem léta. Lízinka

Jednou navečer se podařilo kočku s koťaty objevit ve stodole v místě, kde bylo možné je chytit. Nastal tedy lov. Černé mrně se podařilo chytit poměrně snadno, ale to druhé se bránilo jako lev. Inu, i ono patřilo do stejné čeledi šelem kočkovitých. Syčelo, škrábalo, kousalo - bránilo se všemi kotěcími silami. Muselo však podlehnout mnohonásobně většímu člověku.

Během času jsme si na sebe zvykli. Lízinka byla sice dost dlouho hodně plachá, ale po několika měsících se z ní stal naopak mazel, jakých je málo. Jednou jsme se také mazlili - nebo vlastně mazlily, dvě ženské - a Lízinka nevěděla, kterou část svého těla nastavit k pohlazení či jak se ke mně nejlépe přitulit.

Vzpomněla jsem si na tehdejší "lov" a povídám: "Tak vidíš, tehdy, když jsem tě chytala, jsi kousala, škrábala, syčela, kopala a teď se šmajchluješ." A najednou jako bych vnímala lítostivá slova: "Já vím, tak už mi to nevyčítej!"

Před druhou vzpomínkou bych chtěla dodat, že v žádném případě nevěřím na telepatii a podobné věci, ani nemám ve zvyku přičítat zvířatům lidské uvažování a podobně. Proto je pro mne stále i po letech tato vzpomínka záhadou.

To zas byl jednou den blbec! Na co jsem sáhla, to se mi nepovedlo, co jsem řekla, to bylo pochopeno jinak, než jsem to myslela, s manželem jsme se dost chytili kvůli hlouposti... Poslední kapkou bylo, že mi upadla nějaká drobnost, kterou jsem v dané chvíli opravdu nutně potřebovala, ale ne jen obyčejně na zem, ale zajela někam pod ledničku, odkud jsem ji nemohla nijak dostat. To už byl vrchol.

V pláči (jakkoli to není mým zvykem) jsem utekla po schodech dolů a při obouvání jsem se opřela o botník přede dveřmi. Na něm, zhruba ve výši mých očí, ležela Lízinka. Položila si hlavičku způsobem, jaký jsem u ní nikdy předtím a nikdy potom neviděla, a vnímala jsem, jako by říkala: "Nic si z toho nedělej, všechno se napraví, uvidíš, všechno bude zase dobré." Vzala jsem kočičku do náruče a během chvilky jsem se uklidnila.

Další příhoda sice nemá nic společného s Lízinkou, ale i po letech se mi stále připomíná. Můj první pes Darek nebyl žádný mazel. Nechal se sice pohladit, ale bylo zřejmé, že hlazení považuje za nemilé zdržení, kterýžto čas by bylo možné věnovat lepším záležitostem - v jeho případě aportování. Klacek, čím delší a těžší, tím lepší, byl jeho nejoblíbenější hračkou, když nebyl žádný k dispozici, vzal zavděk prokousnutým míčem. Ten se mu líp bral do papulky, než když byl ještě celý. Cokoliv jiného byla jen ztráta času.

Jednou večer došlo u nás opět ke sporu. Můj manžel má jednu vlastnost, se kterou se jen těžko vyrovnávám. Když dojde k nějaké diskusi, není před ním úniku. Někdy docela lituji, že u něj neumím vypnout zvuk. Je pravda, uměla bych manžela vypnout úplně, jenže zatím jsem nepřišla na to, jak by se potom dal znovu zapnout, tudíž jsem tuto možnost ještě nevolila. Když tedy nebylo nikde v bytě žádné útočiště, sebrala jsem se a odešla na dvůr. (Mimochodem, zamkla jsem vchodové dveře, takže lavina hovoru byla dočasně zastavena.)

Došla jsem na dvůr, usedla pod ořech a byla připravena dát průchod emocím, jak mě nikdo nechápe a nemá rád. Vtom jsem v ruce ucítila vlhký čenich. Darek. Sedl si těsně vedle mne a hlavu strkal pod moji ruku a všemožně si vynucoval hlazení a laskání. Zdůrazňuji znovu, že to bylo poprvé v jeho tehdy asi dvanáctiletém životě.

Ani později nijak o mazlení nestál, běhání a aportování bylo i nadále pro něj nade vše. Až když to již byl starý patnácti- šestnáctiletý pán, kterému to už tolik neběhalo, jsem se konečně dostala k tomu, abych si pejska OBČAS podle chuti pomuchlala.

Tyto tři události mě dosud občas nutí k zamýšlení. Podotýkám ještě, že Lízinka i Darek byla čistě venkovní vesnická zvířátka, nebyl mezi námi každodenní několikahodinový kontakt, jako to bývá se zvířaty žijícími v bytě.

Marie Ribárská



KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !