23.7.2019 | Svátek má Libor


KOČKY: Dalí, kocour spravedlivý

17.2.2010

Terra - Ebony a Dalí 1 Neříkám, že snad hůř - jinak určitě. Než se v zešeřelém pokoji poprvé vyškrábal z přepravky dlouhou cestou autem ještě poněkud omámený Ebony a slušně pozdravil, Dalí spoustu věcí nedělal a jiným se naopak oddával skoro náruživě. Například si nikdy, ale opravdu nikdy nehrál se žádnou z hraček, kterými jsme ho jako pečliví majordomové zásobovali. A bylo celkem lhostejné, zda se jedná o chlupatce, pískavce, zvonidla nebo žvýkadla, Dalího nechávaly v klidu.

Rezavý kočkour dával jednoznačně přednost spočívání na parapetu a vyhlížení do zahrady. Občas se při tom vyhlížení a meditaci nad hlubinami kocouřího ducha zamyslel natolik, že začal zvučně chrápat. Ostatně, když o něm můžeme prohlašovat, že hlasitě zírá, tak proč by nemohl nahlas i přemýšlet, ne?

Od chvíle, kdy se Dalí udomácnil v naší smečce bylo jasné, že jídlo patří k jeho oblíbeným činnostem. Požitek z něj mu naneštěstí komplikovalo pochroumané zažívání (nebo možná i vrozená přecitlivělost), které z něj v nestřeženém okamžiku dokázalo udělat průtokového, bublajícího a škrundajícího kocoura s nešťastným výrazem v jantarových očích: Páni, já už jsem zase špinavej, udělejte s tím něco!!! Bylo možné vzít Dalího okamžitě k veterináři, ale protože byl kocour jinak v dobré kondici, zkusili jsme ho napřed učinit předmětem experimentu a přijít na takové složení kocouřího jídelníčku, které by nemělo na jeho zažívání tak třeskuté účinky.

Trvalo to měsíc, ale povedlo se, a dokonce jsme se nemuseli uchýlit ani k žádným speciálním dietám: Dalí prostě nesmí nic, v čem je hovězí. Když jsme se dokázali vyrovnat i s faktem, že jako snad první ze všech našich koček k smrti nerad cokoliv, co zavání rybinou, výběr se zúžil. Od té doby je Dalí bez potíží, jen misky musí mít odděleně od ostatních chlupatých členů smečky. Konec konců Céčka ryby milují a převádět je na nějakou dietu postrádalo při jejich výkonném zažívání smysl.

Dalí je nade vší pochybnost kocour vítací a vyprovázecí. Dokud obýval své komnaty sám, komentoval náš příchod hlasitým mňoukáním a při každém odchodu se nám packami opíral o ramena ve snaze nás zadržet. Dokonce se naučil rozsvěcet v kuchyni, když slyšel někoho z nás odemykat dům nebo jen klapnout dveřmi. Vždyť my přece také pokaždé rozsvítíme, ne? A jemu stačilo vyskočit na linku a opřít se o vypínač.

Dalí ovšem není kocour mazlící, alespoň ne v obvyklém smyslu slova. Jen zřídka si vyskočí někomu z nás na kolena, a to ještě musí být důrazně vyzván, nejlépe plácnutím dlaně o nohu. Tak pojď sem, Dalí! A Dalí tedy přijde, posedí a zapřede, ale za chvilku je už zase pryč - u misek nebo na pelechu. Tedy - tak tomu bylo donedávna, za časů "před Ebonym".

Další oblíbenou činností Dalího je harašení. Nemám na mysli zvuk, který se ozývá při koulení plechovky s fazolemi po dlážděné podlaze, myslím hanebný skutek sexuálního obtěžování. Ač kastrát, zachoval si zřejmě (a já doufám, že jen na čas) poměrně vysokou hladinu příslušných hormonů a až na "značkování" se chová jako pravý a nefalšovaný kocour. Včetně hájení teritoria před Cedrikem a pokusů o znásilnění kohokoliv a čehokoliv, co by se snad dalo. Terra - Ebony a Dalí 2

Poté, co jsme mu vysvětlili, že naše hlavy, ramena popřípadě holeně jsou pro takový účel zcela nevhodné, propadá občas trudnomyslnosti a zkouší to s plyšovým medvědem nebo opěradlem křesla. Kdyby mi ho nebylo zcela solidárně líto, řekl bych, že je roztomile směšný.

Tak nějak tedy ubíhaly v blazeované nečinnosti dny sibiřáka Dalího. Až do chvíle, kdy... ale to už jsem říkal.

A přišel Ebony...

S příchodem Ebonyho se z Dalího nejprve stal kocour ochutnávací. Musel vědět, co je v ostatních miskách. Musel mít přehled, zda náhodou ta černá koule, kterou mu majordomus tak necitelně strčil až pod naježené vousy, nedostává k večeři nějaké exotické lahůdky, které mu byly až dosud odpírány. Řekněme to rovnou - nedostává. Protože však bylo naprosto nemožné oddělit Dalího a Ebonyho misky, byl nově příchozí peršáček - bez svého vědomí a svolení - převeden na stejnou značku a typ granulí a dostává i stejné masové konzervy.

Občas má Ebony "na příděl" tvaroh nebo zakysanou smetanu (obyčejný jogurt je totiž pod úroveň jeho aristokratického zažívání, a to i smetanový), vše nejlepší kvality a čerstvosti, protože Ebony je, pokud jde o mléčné výrobky, kvalitář. Nějaká "éčka" se škrobem a želatinou by tedy rozhodně ani neoblízl.

Poměrně brzy jsme si všimli i další změny: Dalí si začal hrát! Zatím ještě ne s Ebonym, na něco takového bylo mezi nimi příliš respektu - ale pozoroval Ebonyho, jak bez zábran prohání chlupaté kuličky, číhá na listy novin a pokouší se zachytit stín, který světlo svíčky vytvářelo na hladké stěně. Díval se trochu překvapeně, ale zřejmě se i učil. Objevil hru!

Napřed docela nesměle, a pak stále radostněji si sám začal nacházet hračky, které ještě nedávno nechával ležet bez povšimnutí zapadlé v koutech a mezi nábytkem. Dokonce si vzpomněl, kam "založil" děravou kuličku připomínající florbalový míček, která jediná ho před nějakou dobou na chvilku upoutala.

Když jsme do ní nasypali několik kočičích pokroutek a on zjistil, že se dají vytřást ven a schroupat, nebyl k zastavení. V tomto hravém období to chvílemi vypadalo, že se rozhodl uskákat a uzmítat, užužlat a ulovit do bezvědomí. Jako je zvyklý dělat s vervou i všechno ostatní, užíval si nového objevu a my si užívali nově objeveného kocoura Dalího.

Možná, že jsem měl jakési tušení o tom, že i hře se mláďata vlastně musejí naučit - ani ve snu by mě však nenapadlo, že se téměř dvouletý Dalí (protože tolik mu bylo, když k nám přišel) nikdy se hrou nesetkal. Že si s ním jeho bývalá panička možná vlastně nikdy doopravdy nehrála... Bylo to zvláštní, těžko popsatelné uspokojení, které jsem pociťoval za toho rezatce, který se mezitím bavil nikdy nekončícím cupováním a vyhazováním chlupatých hraček a prováděl přitom přepady a obraty jako zdrobnělina útočící lehké kavalerie. Během této vlny "hravého amoku" zcela odchlupil, sežvýkal a vyčinil celkem tři odstřižky králičích kůží... pak se jeho nadšení trochu zpomalilo, ale hravý už zůstal.

Temnější stránkou této jinak úžasné Dalího proměny je ovšem to, že si vždy chce hrát přesně s tou hračkou, které se zmocní Ebony. Trochu to připomíná dětské hašteření o kyblíček, modrou lopatičku (já neci čelvenou, ta modlá je moje! Argument, že ta červená je přece úplně stejná nebo lepší, NEFUNGUJE) a bábovičku s hvězdičkou. Terra - Ebony a Dalí 3

Problém má ovšem i podobné řešení: alfa kocour prostě musí oběma hašteřícím se chlupatcům nabídnout něco, co je zaujme a odvede je od modré lopatičky - pardon, od králičí kůže s bílým flíčkem. Je-li obmyslný jako Odysseus a lstivý jako prérijní liška, podaří se mu dosáhnout shody a oba kocouři se věnují vlastní zábavě. Chcete být majordomem domácího mazlíčka? Pořiďte si potomka. Lépe dva.

Nejnovějším - a zdá se, že nejspíš zdaleka ne posledním - kouskem surrealistického kocoura Dalího je výstup zvaný: JÁ SE CHCI CHOVAT TAKY! Jak už bylo řečeno, není Dalí kocour chovací a zdobně spočívat na klíně vybraného dvounožce ho nikdy příliš nebavilo. Zřejmě se však rozhodl, že když už tedy je tu ten černý mameluk, co si z něj nic nedělá a osobuje si právo na stejné dvounožce a stejný prostor, nedaruje mu ani jedinou drobnost navíc.

Bude dělat a vyžadovat totéž, i kdyby v tom pro sebe neshledával nic příliš okouzlujícího. Spravedlnost musí být. A protože Ebony je nade všechnu pochybnost kocour chovací a mazlící, je hlazen a drbán často a patřičně si to na klíně svého domácího užívá. Dalí tuhle činnost napřed pozoroval s odstupem: Co na tom ten kocour vidí? Pak si nesměle (a bez vyzvání!) vyskočil vedle Ebonyho a vydatným vrtěním zádi obsadil jedno koleno mazlicího dvounožce. Ebony celkem bez protestu uhnul a ponechal si koleno druhé.

Výsledkem byla osoba vybraná k mazlení, z níž byl vidět pouze obličej, zoufale a zbytečně uhýbající před lechtající srstí a sinusovými vousy obou zcela blažených kocourů, dále zápěstí a prsty, podpírající rozložité zádě P.T. kocourstva, a nohy přibližně od kolen dolů. Tělesná schránka majordomova pak byla systematicky zpracovávána předením a tlapkami celkem asi 12 kg kocoura.

Myslím, že vydržet nápor takového množství chlupaté náklonnosti je přibližně stejně náročné jako odklízení sněhu - ovšem podstatně příjemnější. Jak pravil onen lord: Zkusil jsem obojí, nelze srovnat.

Samozřejmě nás napadlo, že pokud se Dalí tak najednou chce chovat a tulit, není nic jednoduššího než věnovat se každý jednomu kocourovi - mazlících rukou máme doma dost. Chyba lávky. Dalí chce být tam, kde je Ebony. Tedy na stejném klíně. U druhého dvounožce se ani neohřeje a spěchá zasednout poslední volné místečko vedle Ebíše. Před rezavočernou hromadou chlupů není úniku.

Občas Ebonyho těsná blízkost a Dalího hormonální přetlaky způsobí, že se ozve z Dalího strany lehké "zaharašení" - ovšem Ebony, kastrát stejně jako Dalí, se nepochybně cítí uražen, a to se pak na klíně bezmocně přihlížejícího majordoma strhne menší konflikt, obvykle spočívající v tom, že Ebony dá Dalímu pár za uši a Dalí to okomentuje táhlým, lítostivým zamňoukáním...(Tak né, no...).

Pokus o znásilnění obvykle ukončí majordomus, který s mohutným nadáváním shodí oba kocoury na zem řka, že jestli nepřestanou, utrhne jim uši a nadělá z nich štětky na láhve. Dalí a Ebony se svorně urazí a jdou svou zhrzenost zajíst granulemi. Mezi chroupáním se po sobě občas podívají a prohodí několik krátkých mňouků. Řekl bych, že to bude něco ve smyslu:

Neblbni, Dalí, všeho je tu dost a dvounožci se starají, tak se prostě bratrsky podělíme...

Houby bratrsky, vece nakvašeně Dalí. NAPŮL!

Protože spravedlnost musí být, i kdyby tátu věšeli...

Terra

*************************************************************************************************

Neregistrovanou diskuzi k tomuto článku najdete zde

*************************************************************************************************

Terra


Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky