28.3.2024 | Svátek má Soňa


KOČKY: Céčka - Proměny koček

20.11.2007

Vzpomněl jsem si na něj, když jsme si smutní a bez nálady nad prázdnou přepravkou uvědomovali, jak nám ta černá chlupatá koule chybí. Taz byl všude s námi. Dávali jsme podvědomě pozor, zda nesedí v křesle, kontrolovali jsme misky (které už tam nebyly) a věděli jsme stále jistěji, že jevu zvaného "fantom kočky" nás nezbaví nic jiného, než kočka nová. Terra - Cedrik - jsem doma

S mírnými výčitkami (ale Taz by určitě nic nenamítal) jsme začali listovat seznamem chovatelských stanic a hledat - jak jinak - černého peršáčka. Nikde nic… A pak najednou jsem si vybavil znepokojený výraz toho muže se dvěma "bezprizornými" peršankami. Podle toho, co říkal, zůstaly po smrti své paní dlouho samy v opuštěném bytě (péče hodné sousedky byla sice vítaná, ale stačila na to, aby kočky přežily, ne aby se cítily dobře) a kromě toho, že měl vůči opuštěným kočkám špatné svědomí, nemohl přece pronajmout byt se dvěma chlupáči jako neočekávaným bonusem.

Pravda, původně jsme měli představu jednoho černého kotěte. Čičinky, o které šlo, byly dvě - bratr a sestra - byly colorpoint s bílým, nebo přinejmenším velmi světlým základem a bylo jim víc než rok a půl. Promění se tedy naše představa jednoho černého kotěte ve dvě bílé dospělé kočky? Stalo se - a ani to moc dlouho netrvalo. Počet koček nebyl takový, aby nás vylekal a pokud jde o barvu, prostě jen vyměníme černé chlupy na oblečení za bílé a Dáša poznamenala cosi o tom, že tedy vytáhne ze skříně tu světlou sukni. Že bych si pořídil nový šedý oblek? Vida, kam až člověka dovedou úvahy o tom, jaké bude jeho příští kotě. Ani možnost spáchat dobrý skutek nebyla úplně k zahození.

Ty znáš ty lidičky, co s nimi mluvil?

Znám, přisvědčil jsem. Přinejmenším jsem schopen najít e-mail na tu paní.

Adresa nalezena, paní podrobena křížovému výslechu o původu, osudech, jménech, politických názorech a filosofické orientaci koček. Výsledek byl uspokojivý a současný majitel kočků se očividně rád chopil nabídnuté možnosti. Byl ochoten kočky doručit až do domu, což vůbec nebyl jednoduchý úkol. Nacházely se právě na pár set kilometrů od nás. A tak, když obě strany jednání pochopily, že už si to nerozmyslí, dohodli jsme se: přivezu je příští sobotu večer. Jak řekl, tak se stalo. Protože však byly kočenky s láskou z dálky vezené a přes kořeny nesené, večer se pomalu přehoupl do noci a v kalendáři se začal obracet list, když před domem přistál Tranzit. Byli tu! Nastalo stěhování, pobíhání a přenášení a nakonec došlo i na dvě přepravky s obsahem, kvůli kterému tato akce kulový blesk vůbec vznikla.

Nevím, jestli nás o půlnoci někdo ze sousedů viděl - doufám, že ne. Protože pokud ano, už se o nás zřejmě šušká, že nám nestačí tři vlastní a blíže neurčený proměnlivý počet adoptovaných koček, které se pohybují kolem domu, ale ještě jsme si - představte si to, paní, viděla jste to někdy? - nechali další dovézt velkou dodávkou až kdoví odkud … Není nad dobrou pověst seriózních občanů, viďte, chlupáči? Potřásli jsme si rukou s nyní již bývalým majitelem kočenek a slíbili si, že se sejdeme tak za čtrnáct dnů na kávičku. On si odveze přepravky a my předvedeme, jak si žijí perská princátka. Není nic jednoduššího. Nebo je?

Nějaký čas to totiž vypadalo, že nebude co předvádět. Tu noc po příjezdu se z otevřených přepravek obezřetně vyplížily dva kočičí stíny a zmizely. Ve stejném okamžiku narostlo přítomnému peřiňáku osm hebkých, tmavošedých tlapek. No nic, s tím se konec konců počítalo - po tolika týdnech osamělého života a dlouhé cestě autem toho muselo být moc i na kočku s devíti životy… Vybrané kočičí lahůdky byly předloženy neosobně se tvářícímu nábytku a lidští obyvatelé domu se konečně odebrali na kutě. Do sna se jim vkrádalo tiché mlaskání a chroupání - to peřiňák s osmi tlapkami večeřel. Terra - Cedrik - chce se drbat

Ráno byly misky prázdné. Doplnili jsme je a odešli. Večer byly misky prázdné. Doplnili jsme je a zalehli. Další dva dny se celý proces opakoval jen s tím rozdílem, že peřiňák objevil a použil kočičí toaletu. Pak ale bylo noční chroupání a mlaskání peřiňáku vystřídáno jiným podezřelým zvukem - jako by tu někdo chodil? Pootevřeným okem jsem zahlédl dva předměty ne nepodobné plochému obdélníkovému mopu světle šedé barvy, jak se přemísťují pokojem.

Na můj pokus pozvednout se na loket a podívat se lépe, reagovaly mopy okamžitým zmizením. Třeba se mi jen něco zdálo. Druhou noc se zvláštní šedé obdélníky pohybovaly pomaleji a sem tam se zastavily, aby naslouchaly a čenichaly. Místy se jejich obrys začal podobat kočičímu tělu. Při prvním podezřelém pohybu se znovu zploštily a rozplynuly se. Ale povečeřet stihly, kočičí konzerva s tuňákem zmizela do posledního vlákna a granulí podstatně ubylo. Opravdu hladové mopy…

Že alespoň jeden z nich měl na důkladnou výživu nárok jsme se přesvědčili za další tři dny. Právě tak dlouho totiž trvala proměna šedých mopů žijících skrytým nočním životem v dvojici perských koček. Seděli jsme večer klidně u stolu a užívali si ticha, když se šedé nožičky od peřiňáku oddělily a na nich se k misce obezřetně přiblížil docela urostlý kočičák a pustil se do granulí. Na celém jeho postoji bylo patrné napětí a my jsme se báli vydechnout. Ani ne za minutu se vedle něj pomaloučku zhmotnil kočičák drobnějšího vzrůstu - a bylo zjevné, který z nich je kočka…

Ten první, odvážnější a mohutnější s nadýchaným kožichem byl Cedrik. Křehčí Célinne měla postavu poměrně anorektické modelky a předváděla ne právě podařený model - šedý kožíšek měla zcuchaný a prořídlý. O problému se srstí jsme od bývalého majitele věděli a jen jsme doufali, že je pouze výsledkem chybějící péče, popřípadě stresu po kastraci - a ne třeba hormonálního původu, protože s tím bychom si poradili jen těžko. S jedním okem upřeným na nás a druhým do misky kočky večeřely jako kdyby jim v nejbližší chvíli měl jet rychlík z pátého nástupiště.

Toho večera přišel peřiňák poprvé o své sametové tlapky. Dál jsme se museli pohybovat zvolna a opatrně jako v minovém poli, protože každý prudší zvuk a pohyb kočky okamžitě vyhodnotily jako život ohrožující, ale už jsme si alespoň dovedli představit, jak vypadají. Po několika dalších - a popravdě řečeno dost náročných - dnech tohoto obezřetného soužití jsem se uprostřed noci probudil s pocitem, že si mne někdo prohlíží. A nebyl to jen pocit. Na široké čalouněné pelesti postele nad mou hlavou seděly způsobně s tlapkami u sebe dva šedé stíny a upíraly dolů zvědavý, lesknoucí se pohled. A seděl, nebo neseděl uprostřed mezi nimi třetí, černý stín se zlatýma očima? Jako by říkal: To jsou oni, nemusíte se bát…Je to nesmysl. Ale já vím, že tam byl.

Další ráno objevily kočenky šplhadlo a kapsu, ve které se tak báječně odpočívá. Večer se Cedrik opatrně spustil z čalouněné pelesti a nenápadně, jakoby mimochodem mi pod ruku nasunul hřbet k podrbání. Célinne zmizela - spala ve vyhřáté kapse, kterou její mohutnější bratr před chvilkou opustil. Nastala druhá etapa soužití nové smečky, která by mohla nést název: boj o místo nahoře. Ale protože to byl konec pestrých kočičích proměn a Cedrik s Célinou se od té chvíle nestávali peřiňákem ani mopem, a dokonce ani přízračnými nočními stíny, rád bych tuhle kapitolu uzavřel a o našem dalším životě s novou smečkou vyprávěl třeba zase někdy příště.

A ještě něco - "fantom kočky" zmizel. Taz definitivně došel tam, kde šplhadla jsou vysoká, koberce hřejivé a měkké a všude stojí misky se sušenými rybičkami k volnému použití. Už se neohlížel - věděl jistě, že jsme v dobrých packách.

Terra