Zvířetník Neviditelného psa
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996
25.4.2024 | Svátek má Marek
KOČKY: Céčka - mladí a neklidní
30.6.2008
Díval se podezřívavě – copak on někdy v životě vůbec viděl nekvalitní maso? A odkdy já jím tataráky? Ale zákazník je zákazník, i když jde o kamaráda, a tak nahlas neřekl nic. My jsme mu pro změnu milosrdně zatajili, že tataráčky budou v poněkud netradiční úpravě předloženy jako slavnostní menu KOČKÁM. Ale bylo to tak. Céčka slavila druhé narozeniny.
A slavila je v plné kondici, s vervou, kterou bychom v nich před pár měsíci nehledali. Dávno zapomenuty byly rozpačité časy zakřiknutých, opatrných a obezřetně se pohybujících obláčků, pro které velký podkrovní pokoj představoval jediný bezpečný přístav v podivném lidském světě.
Pravda, Cedrik i Célinne zůstali neklidní a jako správní peršáčci poněkud nervní. Dobře jsme to znali, i Taz byl takový. Kontakt vyhledávají pouze s "domácími“ členy smečky, ale ani pak si nepřejí být nošeni, chováni a muchláni. Kontaktem rozumějí pohlazení, drbání tu i onde, česání, spaní vedle dvounožce v jeho pelechu tak, že se opřou do předloktí nebo o šíji..
Célinna je v tomto směru specialistou na spaní ve vratkých polohách: bez problémů ulpí na boku nebo zádech ležícího člověka, kterého tak spolehlivě znehybní. Nehybnost pak netrvá jen po dobu kočičí siesty, ale ještě nějakou chvíli poté – když už Célinka z vyvýšeného odpočívadla se zájmem přihlíží podivným pohybům křepčícího člena smečky, který se pokouší rozhýbat ztuhlé tělo a vydává při tom podivně nemelodické zvuky (skučení a klení). Marná sláva, naše šlachy přece jen pamatují víc, než – jako Céčka – předloňskou zimu.
Příchodem Céček do smečky jsme také poprvé měli možnost zjistit, co perské kočky míní pod slovem: kočkovat se. Chvíli na sebe koukají. Pak Célinna šťouchne do Cedrika plecí (hele, brácho, je tu nějak mrtvo, jdem se proběhnout), a oba vystartují z místnosti, dolů po schodech a do kuchyně, kde smykem zabrzdí pod ledničkou (ne proto, že by chtěli svačinu, ale protože lednička stojí naproti dveřím a oni nedokážou vybrat zatáčku).
Nádech – výdech – nahoru po schodech, do pokoje, na škrabadlo až ke stropu a obsadit kapsu. Útok níže postaveného kočičáka na kapsu (no, ségra, to nemyslíš vážně, že už končíme), střemhlav dolů, schody – lednička – schody – pokoj... A po takovém třetím nebo čtvrtém kolečku pořádná rvačka na packy. Vypadá to na první (a občas i na druhý) pohled docela tvrdě, ale při bližším přihlédnutí zjistíte, že jsou oba kočičáci vlastně skoro něžní. Ani jeden vytažený drápek, ani jeden stisk "doopravdy“, a i když si navzájem leží v náručí a perou do sebe všemi osmi šedivými chlupatými obuchy, odletí jen trocha hebkého bílého chmýří.
Když se toho nabaží, vstanou a přepočítají si tlapky. Navzájem si olíznou čenichy (do smrti dobrý, doufám, že jsem ti něco neproved...). Nakonec Cedrik šťouchne plecí do Célinny – a zase to chvíli domem zní, jako by se na schodech vysypal pytel brambor. Podivné na tom je, že se ty brambory přesýpají po schodech nejen dolů, ale i nahoru...
Jak Céčka postupně začínala domácnět a nabývat na váze i na sebedůvěře, objevovaly se v našem domě i jiné podivné věci – například mňoukající ubrus. Protože Cedrik nic netušil o účelu té barevné látky, kterou domácí lidé přikrývají malý odkládací stolek, použití pro ni prostě vymyslel: je to skvělý náhradní protivník, když Célinu zrovna "bolí hlava“.
Napřed ho zkoušel docela jednoduše stáhnout a schovat se pod něj. Ale protože na stolku obvykle nic dlouho neleží, šlo to snadno a pro rozdováděného kocoura to nebyl ten správný adrenalin. Tak vypracoval způsob, jak se vsoukat pod ležící ubrus tak, aby látka nespadla. Mohl pak současně být v úkrytu (a to kočky rády), a zároveň se natáhnout na stole...
Míváme tedy občas stolek s vybouleným ubrusem, který je dole opatřen pošvihávající huňatou ozdobou. Nevím, co by Cedrik říkal, kdybychom si právě v tu chvíli na stolek postavili třeba hrnek s teplým čajem. Možná by to vzal jako pozornost personálu – termoláhev až do pelechu...
Přibližně poslední dva měsíce se nám také v domě přemnožily obaly od sáčků s čajem. Důvod je prostý – Célinne opovrhla oblíbeným (ale zřejmě už okoukaným) modrozeleným mávátkem a začala si s nimi hrát. Na rozdíl od Cedrika si k těmto hrám přeje společnost – tedy nás. Především je třeba rozbalit čaj a zmačkaný obal nenápadně odložit na okraj linky. Célinna ho stejně "nenápadně“ uloupí a obratným máchnutím pracky shodí na zem, kde ho prohání a posléze vítězoslavně zakousne.
Chová se, jako by opravdu ulovila myš – se zakousnutým papírkem v tlamce vyzývavě mručí, oznamuje úspěšný lov a nakonec nám kořist položí k nohám. Časem nabyla tahle hra poněkud větších rozměrů. Proč a jak? Lov se totiž občas nepodařil a kořist zamířila pod skříň. Po ruce bývalo náhradní řešení – jiný papírek od čaje. Uvažujete správně. I ten časem skončil pod skříní. Pak ještě několik. Nakonec jsem odevzdaně padla na všechny čtyři a vyzbrojena násadou od koštěte jsem papírky zpod nábytku vysvobodila.
Odložila jsem je na okraj linky s tím, že je postupně budu „uvolňovat do oběhu“ podle kočičích potřeb. A vytvořila jsem tak novou hru: Célinna papírky jeden po druhém shazovala na podlahu, doprovázejíc každý zádumčivým pohledem, jaký možná kdysi posílaly nešťastně zamilované dívenky za věnečkem z chudobek, vířícím v proudu řeky pod jezem.
Když všechny papírky spadly, seskočila kočenka za nimi a vzhlédla ke mně s neochvějnou důvěrou: že mi je zase dáš nahoru, odkud tak krásně padají? Ach, jistě. Nevyhovte tomu křehkému stvoření, které si takhle dokáže hrát i čtvrt hodiny... Odkud já to znám? Chrastítko, kačenka, medvídek... Lenko, Lenko...
Posledním úžasným objevem Céček je domácí fontánka, ze které se dá báječně pít. A také krabice od cukru. Přesněji řečeno, krabička od půlkilového balení tvarovaných kostek známých pod názvem "BRIDŽ“. Cedrik se do ní pravidelně pokouší ulehnout a opakovaně zjišťuje, že se tam nevejde. Aby se zlomyslnému obalu pomstil, začne ho lovit, vyhazovat do vzduchu a trhat. Krabice od cukru je však z překvapivě odolného kartonu a zatím se Cedrýsovi nepodařilo ani změnit její tvar.
Přibližně půl roku po svém příchodu k nám dělají Céčka konečně čest svému perskému původu i Tazovi, jehož odchod za Duhový most byl na počátku naší společné cesty s Cedrikem a Célinnou. A tak nám přišlo docela přirozené, když jsme při oslavě, pro kterou jsme na počátku tohoto vyprávění objednávali svíčkovou, připili i na památku velkého černého stínu se žlutýma očima.
Céčka, mladá a neklidná, jak se na peršany sluší, oslavila své druhé narozeniny v nové smečce způsobem sobě vlastním. Do dvojité misky dostala "dvojkočka“ porci tataráčku (samozřejmě bez koření), jehož poměrně významný zbytek si vůdce smečky doupravil na talíři a natřel na topinku.
Řezník Honza se nedivil pro nic za nic – já opravdu tatarský biftek nejím... Ostatní se ovšem olizovali až za ušima a hlasitě předli. Všichni tři. Slyšela jsem je.
Obr. 1: Sourozenecké foto
Obr. 2: Cedrik a fontána
Obr. 3: Vezmi mě s sebou... (Célinne)
Jakub S.
Ti bílí brášci jsou úžasní. A ti sokolíci v rozsedlině v Jizerkách taky, to je...
23:36
30.6.2008
Apina
večerní pozdrav Céčkům i všem Terrům To je zase jednou báječné povídání, takový...
22:03
30.6.2008
terra
Re: večerní pozdrav Céčkům i všem Terrům S barvou Céček to byl zpočátku trochu...
13:20
1.7.2008
alimo
Kouzelní ... Všechno už bylo řečeno, tak jen - děkuju za krásný článek, napsaný...
21:00
30.6.2008
Xerxová
trošku mimo ale do Zvířetníku to patří . Sice mi nejdou odkazy, ale kdo chce,...
20:32
30.6.2008
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku
!