Ach jo, chudák já. No to by mě zajímalo, co to bude. Tváří se, jako by mi nesla něco moc pěknýho. Za to, že tak dlouho čekám. Fuj, to smrdí. Blátem a doktorem. Ani jedno nemám rád. Kde to vzala? No jak si to dovoluje, dotáhnout mi do bytu cizí kočičí mimino? No něco tak vošklivýho jsem ještě neviděl. To určitě nebude naše, to si někdo asi zapomněl na chodbě a brzo si pro to přijde.

No to snad nemyslí vážně? Normálně se mi snaží namluvit, že je to naše kotě. A strká ho do mojí vany! To si teda nedám líbit. Nebudu se s ní bavit a ona si to rozmyslí. Přece musí pochopit, že tady je místo jenom pro jednoho kocoura. A navíc je to moje panička. No to je vrchol, ona si s ním snad povídá? No počkej, já ti dám, že prej pusinko malinká. A navíc to trapný jméno, Albert. Že vypadá jako Einstein. Pche. To se jí vymstí. A vůbec, jdu spát, co kdyby si to nadělení chtěla vzít do mojí postele?

Den druhý:

Postel jsem ubránil skoro celou. To střapatý nic tady ještě pořád je a tváří se, jako by tu byl snad dýl, než já. Nemám ho rád a nebudu se s ním bavit. Taky ho sem tam zakousnu, aby věděl, zač je toho loket.

Ono už to má svoje misky, to je podraz. No nic, tak mu to aspoň všecko sežeru. Uhni prcku, kontrola jakosti. Další podraz, ono to má v těch miskách něco lepšího.

Jauvajs, to je moje ucho, ty potvoro mrňavá. Malý a drzý vetřelec. Paničkoooo! To se přece neděláááá! Ono mi to ubližujeeeee! Pomoooc, dej to pryč.

Den třetí

Vypadá to nadějně. Mimino je té bedně, do které mě panička cpe, když někam jedeme. Fakt se nese pryč. Lidi, to je paráda. Už je to zas jenom můj byt! Z radosti převrátím všechny židle, shodím klávesnici, vybagruju všechno prádlo z koše. A aby měla taky panička radost, tak spolknu všechny granule.

Pánové a dámy, panička se vrací a je sama. Ani tu mou bednu nepřinesla. Ale to nevadí, určitě dostanu novou. Hlavně, že jsme zase sami dva, bez narušitelů.

Panička mě sice pochválí za ty granule, ale nějak to není ono. Dokonce ani ten brajgl v bytě nijak nekomentuje. A jéje, asi se něco děje. Haló, copak se stalo? No tak, bav se se mnou. Že by byla tak naštvaná za ty židle a prádlo? No tak, to bylo z radosti, že už nás nebude otravovat ten malej cizinec.

Hm, tak ona není naštvaná. Ona je asi smutná. Ten trpaslík je totiž u pana doktora a prej asi umře. Říkal pan doktor. Panička se s ním dohaduje telefonem, že to teda ne a že pojede k jinýmu doktorovi.

Den čtvrtý

Tak trpaslík je u jinýho doktora. Panička je pořád nějaká divná. Ani se nevzteká, když jí zakusuju kotník. Ach jo, to je nuda. Ale povídala, jak Alberta sebrala zlým klukům, kteří ho měli uvázanýho na provázku za zadní nohu a dělali z něho kolotoč. A takový slova, to jsem od ní ještě neslyšel. Slušně se těm slovům říká vulgární. Ale já si myslím, že byla normálně děsně sprostá.

Den pátý

Tak trpaslík asi neumře. Panička za ním chodí a pak mi o něm povídá. Taky říkala, že budu chodit k tomu jinýmu doktorovi. A hned zítra na očkování. Ach jo, co jsem komu udělal? Ale aspoň uvidím, jak na tom ten malej je.

Den šestý, sedmý, osmý

Prostě furt dokola. Už jsem se docela smířil s tím, že ten malej se k nám snad vážně vrátí. Teda, aspoň panička to říká.

Den devátý

Tak je zase tady. No teda nic moc. Jenom leží, koulí očima a kňourá. A panička ho krmí. Teda, to musí být paráda. Že bych to taky zkusil? Lehnu, koulím očima a kňourám. Panička na mě zírá a vypadá to, že se snad i lekla. Tak ještě chvilku, třeba pochopí, že chci vyzkoušet krmení na křesle. Tak nic no. Půjdu zkontrolovat toho maroda.

No teda, jak to vypadáš? Ještě, že jsi kluk. Holku bych teda v bytě nesnesl. Ukaž, upravím tě, aby ses nám líbil. Takhle si tady u tebe lehnu, jo?

Cože? Na záchod? Tak běž. No počkej, takhle to nepůjde. Otoč se, uhni s tou hlavou, já tě tam donesu. Dobrý? Tak pojď, jdeme si zas lehnout.

Pokračuje panička:

Tak, takhle nějak to vypadalo, když se mi do cesty přimotalo to malý střapatý nic. Arnošt, ten můj dobytek pruhovanej, ve svých téměř devíti letech, si takhle adoptoval Alberta. A ten se mu odvděčil nehynoucí láskou a obdivem.

Když vidím, jak na Arnošta kouká, jak na svatej obrázek, vždycky si vzpomenu, jak Arnošt nosil Alberta na záchod. Pak se gentlemansky pootočil, stepoval u bedny, pak Albert mňouknul, Arnošt ho zas vzal a odnesl zpátky. A pak se vrátil, aby písek zahrabal.

A navíc, oni jsou úplně stejní. Sotva se mi věkem trochu zklidnil Arnošt, ten druhej dokonale převzal jeho štafetu. A jsou stejní - povahou, postavou, zjevem. A to byste koukali, jak si ti dva spolu pokecají. Normální dialog.

Jako předmět doličný předkládám foto poťouchlíků - foceno 25. prosince 2006, Arnošt věk skoro 13 a váha 8,1 kilo, Albert věk skoro 4 a váha 6,5 kilo.