Mňauíííí, vruíííííí, přeloženo do člověčtiny – budíčééééék! Vstáááávééééj! Pomalu se soukám z nějakého snu a hlubokého spánku. Otevřu opatrně jedno oko a zjišťuji, jak jsme na tom se světlem. Je tmavé šero, tak jako v zimě, za husté mlhy ráno bývá.

Nemůžu pohnout tělem, vlevo zeď, vpravo – šiš, co je to? Ajvinčino tělíčko je nalepené na mne a už se také pomalu probouzí. Kdy ta potvora vousatá opustila svůj pelíšek a nasomrovala se mi do postele, to nevím. Je to opatrný vetřelec, za to zabírá půlku postele. Vruíííí, maňauíííí ozývá se v pootevřených dveřích do pokoje a kocourek buditel přidává na decibelech.

Sesunu polospící štěně se slovy: „Padej na svůj pelech!“ a usedám na posteli. Bílá kočičí postavička se v šeru otočí a zmizí, za to je zase slyšet. A tak vstávám. Poslední měsíce takhle vstávám každé ráno. Mátožným krokem dojdu ke schodišti a už obezřetným krokem (neprobuzené tělo bolí) se sunu po schodech dolů. Přede mnou jako praporečník s ocasem napnutým ke stropu dupe důležitě národní obrozenec.

Už skoro dva měsíce je poněkud srandovní, protože po kastraci, u které veterinář použil nějakou desinfekci sytě tyrkysové barvy, mu pod ocasem zůstal tyrkysový, oválný flek a ne a ne zmizet. Vytratí se asi až s jarním línáním. Na bílém kocourovi poněkud delikátní místo k výzdobě.

Za mnou dupe zívající štěně. Co si myslí o takovém probuzení nevím, ale tuším, že je na mé straně, protože když otevírám dveře na zahradu, kam se kocour okamžitě rozplyne do prostoru, tak Ajvi sedí na prahu, stále zívá a mžourá do ranního, chladného šera. K čůrání, ji musím přemlouvat a jde to ztuha. Jenom v noční košili, na boso, venku pod nulou.

Nakonec se otočí a nevyčuraná se dobývá domů, a že prý chce dospávat. Tak to má smůlu, dokud se nevyčurá, tak žádné spaní! Mezitím se vedle Ajvi zhmotní vyvenčený kocour a že prý má hlad a chce snídani. Tím pádem Ajvi už ani nenapadne se jít vyčůrat, protože při své žravé chamtivosti by nepřežila, aby Darek baštil a ona neee.

A tak musím otvírat kapsičky, odměřovat psí granule, mezitím mi ti dva dovolí alespoň si odskočit tam, kam chodí i královna. Nabaštěnou Ajvi donutit jít ven, vyhodit kocoura z linky v kuchyni, protože ten musí zjistit, co měla dobrého Ajvi a jestli na lince něco nezůstalo. Stojím v koupelně před zrcadlem, oba jsou už vyhozeni na zahradu, kde si hrají na honičku a jenom na malou chvilku mne přepadá stesk po stárnoucí Klérce a klidném starém Darečkovi.....

Na dveře ze zahrady se ozve razantní bušení tlapy, Ajvi chce už jít domů a vedle ní sedí bílá postavička. „Už letím, už chvátám, miláčkové moji!“

Dareček a Ajvi