19.3.2024 | Svátek má Josef


KOČKY. Naše kočky (6) - Barbucha

27.7.2016

Když už se něco sype, tak vždycky na větší hromadu. Poznali jsme to sami na vlastní kůži v létě roku 2012, kdy u nás vypukl kočičí boom. Jako by nestačilo, že se nám do dílny nastěhovali squatteři, on si na nás musel ještě zazvonit Barbucha. Ano, je to jediná kočka, kterou jsme si nedovezli sami, ani se nezjevila z ničeho nic na zahradě, ale pěkně slušně si zazvonila, prošla vchodovými dveřmi, rozhlédla se po dvoře a uznale pokývala hlavou, že to teda jo, že to si pěkně vybrala.

To bylo tak. V sobotu se za plotem objevila Sofie s koťaty a v neděli už bydleli v dílně. Sofie a dvě koťata bílomouratá, poslední kotě pravověrný mourek od špičky ocásku až po krásný růžový nosánek. Samozřejmě, že o tom sousedi věděli, v naší ulici se hned tak něco neutají. A tak, když jsme se v úterý navečer znovu chystali na obchůzku, že se půjdeme podívat po Čendovi, prozatím stále nezvěstném, někdo zazvonil. Manžel šel otevřít.

Nevracel se a tak jsem se vydala podívat, co se to děje. Udělala jsem pár kroků a zůstala stát v úžasu. Prostředkem průjezdu si to štrádovalo malé mouraté kotě s bystrýma očima, očuchávalo rohy a pak se suverénně usadilo u naší pumpy na dvoře. Za ním šel nešťastně můj muž a vyprávěl mi, že zazvonila sousedka, která se domnívala, že se nám ztratil mourek od squatterů.

„Ale je to chytré kotě, co, hned poznalo, kam patří,“ pravila ta dobrá žena, celá šťastná, že vyřešila zapeklitou situaci s nešťastným ztraceným kotětem. Zůstala jsem na nový přírůstek koukat jako opařená. Mourek od squatterů by se k lidem nepřiblížil ani na pět metrů, a tohle nadělení se mi už chvíli ovíjelo kolem nohy a blaženě vrkalo.

Popadla jsem kotě, přepravku, manžela a učinili jsme spanilou jízdu po sousedech v ulici naší i v ulicích vedlejších, jestli se někomu náhodou neztratilo. Nikdo se k němu nehlásil, jen na konci ulice v hospodě prohlásila servírka, že si myslí, že tam před pár dny to kotě možná viděla, jak se snaží nakrmit z misky jejich koček, ale ty jej prý nekompromisně vyhnaly.

Vrátili jsme se schlíple i s kotětem zpět domů, a zatímco se kotě mlaskavě krmilo z misek na lince, my jsme na něj nešťastně hleděli a v duchu počítali – Tobiáš, Rozárka, Sofie, tři koťata, venkovní jednooký kocour a ztracený Čeněk... a teď tohle proužkaté nadělení... devět koček... panebože, to se nám snad jen zdá... to přece není normální... před týdnem jsme měli kočky tři a jednu venkovku... devět koček... kdo to bude krmit... veterinář... očkování... devět koček...

Vyřešil to manžel. Nalil nám oběma stopečku slivovice, a když jsme si dali i pár dalších, prohlásil, že kotě zůstane, že stejně není kam ho dát a že jedno kotě sem, jedno tam, svět se snad nezboří. Po několika slivovicích se mi stažený žaludek uvolnil, udělalo se mi dobře po těle a tak jsem si řekla, že nakonec proč ne, však ono to nějak dopadne.

Druhý den kotě absolvovalo kolečko u veterináře – bylo jasné, že bude domácí, nikoliv čistě venkovní, obdrželo jméno Barnabáš Barbucha a věřím tomu, že díky tomuto našemu rozhodnutí nám následující den Velká kočka poslala zpátky domů ztraceného Čendu. Devítka byla tedy kompletní a tehdy byl položen základní kámen pro název Hotel U devíti koček, jak jsme si zvykli nazývat naše malé, překočkované obydlí.

Barnabáš je kocour vskutku nebývalý. Vyrostl do mohutného, stříbřitě mourovaného velkého kocoura. Jako kotě byl neskutečný mazel.

Barbucha

Taky je neskutečně zvědavý, kde se co šustne, tam musí být. Naše ulice je páteřní ulicí našeho malého městečka, je v ní lékárna, škola, hasičská zbrojnice, dvě hospody, několik ordinací, donedávna zde byl obecní úřad, pošta, a pak je zde spousta domácností. Myslím, že Barbucha obešel snad už vše. S výjimkou obecního úřadu, tam myslím nebyl vpuštěn.

Vyhozen byl z lékárny. Vyprovozen byl z pošty. I k hasičům nakoukl a v hospodě překvapil manžela, který se málem zalkl pivem, když ho viděl štrádovat si to mezi stoly. Je nafocen s několika svatbami, a pár malých bílých družiček už na vlastní svatbě nebylo tak zářivě bílých – při čekání před obřadní síní se k nim přitočil Barbucha a děti neodolají hře s tak přítulnou kočičkou.

Naše sousedka z druhé strany, ale ne ta, co Barbuchovi zazvonila – tak ta si nás dokonce podala (v dobrém), zda to zvíře nebohé dostatečně krmíme, že prý k nim chodí vysedávat před ledničku... Další sousedka se probudila po odpoledním spánku v horkém létě s tím, že ji nějak tíží žaludek – bodejť by ne, když jí na něm trůnil Barbucha... Další se nás občas vyptává, zda je vše v pořádku, že už u nich dlouho náš kocourek nebyl.

Barbucha

Pak se naučil chodit k manželovým rodičům, kteří bydlí nedaleko, a já nestačila zírat. Dobře jsem si pamatovala, jak nás maminka při návštěvě u nás prosila, ať tu kočku (to jsme ještě měli jen Tobiáše) proboha zavřeme za dveře, že kočky nemusí. A teď? Barbucha s ní vaří, motá se jí pod nohy a ona ho nevyhodí.

Barbucha spí v dědově posteli (no mně by nikdy kočka nesměla překročit práh domu, kočka patří ven! zní mi v uších její dávná slova...), Barbucha s nimi obědvá i večeří (z dědova klína se občas na stůl vynoří malá proužkatá packa, nabodne na drápek soustíčko připravené na kraji stolu a zase zmizí pod stůl), Barbucha s nimi sleduje televizi, Barbucha s nimi... Barbucha s nimi žije. Když se ráno zdrží, následuje telefonát, zda je vše v pořádku a zda je Mikešu (jak mu babi říká) doma. Večer se ozve opět telefon, jestli si pro něho přijdeme, že už se jde u nich spát.

Kocour Barbucha: Jak jako, že to není moje postel? Já si ji našel dřív!

Barbucha je prostě kocour veskrze společenský. Taky je to velký lovec. Pár myší nám donesl ukázat (pravda, ta první byla ještě živá a chytali jsme ji doma dost dlouho), přinesl bohužel ale i pár ptáčků a zatím dvakrát slovil sousedům rybníček. Jednou přišel s pokousanýma nohama, nevíme, co se kde dělo, zřejmě se někde potkal s nějakým psem, či co.

Žije prostě plnohodnotný - tedy pravda, téměř plnohodnotný, jako všechny naše kočky je samozřejmě kastrovaný – tedy žije téměř plnohodnotný kocouří život. Ano, bojíme se o něj, já jsem nejšťastnější, když mám všechny kočky pěkně kolem sebe doma, ale kotě, které svůj první půlrok v životě prožilo venku, těžko zavřít doma na zámek.

Fialová mi obzvlášť sluší.

A tak se radujeme z každého jeho návratu, z jeho nádherného silného pružného kocouřího těla, z toho, jak úžasně ladně a mrštně se pohybuje a z toho, že ač má tolik domácností na starost, za svůj domov považuje nás.

Foto: autorka. Fotografie Barbuchy se objevily už v silvestrovském fotočlánku zde.

Tora Neviditelný pes



KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !