Chci se s Vámi podělit o svoje zážitky z Ozzyho účasti v soutěži Miss Kočka 2014.

O soutěži jsem se dozvěděla od kamarádky Báry, a protože jsem už nějakou dobu koketovala s myšlenkou zkusit s Ozzym nějakou výstavu, zdála se mi tato charitativní a společenská záležitost tím nejvhodnějším způsobem, jak si „to zažít“. Takže jsem odeslala e-mail, závaznou přihlášku, abych se náhodou ještě nerozmyslela a nemohla to vzdát.

Ozzy Bronco. Foto O. Pittl

Ve dvou předcházejících týdnech jsem se snažila Ozzyho trochu „připravit“, tedy častěji jsme se vykoupali, víc jsme čistili ouška, malinko jsem zakrátila drápky – úplně nejsem pro zastřihávání drápků kočkám, z jakýchkoli důvodů, nicméně na výstavách se toto požaduje; také jsem se snažila ho zvyknout na braní do rukou, které on zvlášť rád nemá. Připravila jsem si potřebné – oboječek s vodítkem; polštářek na poleženíčko; jako záchůdek posloužil nový plastový tác; mističky na vodu a granulky; přehoz přes klec; hračky; sobě nějaké jídlo, pití.

A v den „D“, 16/11, před půl devátou jsme vyrazili za deště autobusy 165 a 197 do zastávky Jarníkova na Chodově, odkud jsme došli do Kulturního centra Zahrada, kde soutěž probíhala. Jako úplně první věc na soutěži je absolvování veterinární přejímky, kde veterinář překontroluje z průkazu každého zvířete informace o očkování a následně ještě provede i fyzickou prohlídku. Bez tohoto není účast na jakékoli výstavě možná.

Plemeno Kanadský Sphynx zastupoval Ozzy jako jediný. Už tady Ozzy ukázal, že s mým nápadem „zúčastnit se“ ne zcela souhlasí, a pro začátek se odmítal nechat vytáhnout z přepravky, nakonec ale vylezl sám... prošli jsme... dostali jsme číslo naší kóje č. 63.

Ještě při čekání na veterinární přejímku jsem si povídala s další účastnicí, slečnou, která do soutěže nahlásila své dvě Britky (shodou okolností doma má i pejska, a to také westíka), a na místě u kójí jsme pak zjistily, že ony mají čísla kójí 64 a 65, ale bohužel oddělené uličkou pro vstup k jednotlivým klecím, takže jsem slečně navrhla, ať se zkusí dohodnout, zda to ještě lze přehodit s paní X, že se klidně posunu do boxu č. 65, tak aby její kočičky mohly být vedle sebe, což se i podařilo. A my se tedy mohli přesunout do „dočasného pelíšku“.

Nejprve jsem vše připravila, přes klec upravila přehoz, na něj dala Ozzyho vizitky pro případné zájemce a na doporučení pořadatele připevnila připravené povídání o Ozzym, aby případně ještě více zaujal návštěvníky. Už „přechod“ z přepravky do klece se neobešel bez hlasitého Ozzýkova mňoukání a mručení; poté, co ještě oba obyvatelé sousedících klecí, tedy Ozzy a kocourek Koksík z vedlejší klece, zjistili, že ten vedle je kocour, rozprskali se společně, což jsme my „chovatelky“ částečně vyřešily přemístěním pelíšků na opačné strany klecí tak, aby přímo nesousedily.

Mile mě překvapila návštěva sestry a synovce bývalé kolegyňky z práce, od nichž mám další kočku Maggie a kterým také chci tímto poděkovat za focení – sama jsem byla ve víru událostí a zážitků a také jsem měla co dělat, abych Ozzýka „udržela“, takže na vlastní focení mi moc prostoru nezbylo. Kolem poledne se pak dostavila i Bára, a tak jsme čas mezi čekáním na posouzení a předvedení porotě trávili s Ozzym společně s ní.

Ozzyho nejčastější výraz, foto Jitur

I tak se zdálo, že to bude těžký oříšek, uklidnit Ozzyho natolik, aby se s ním dalo manipulovat. Já jsem na letáčku popsala, jak jsem ke kocourkovi přišla, jak se krásně sžil s mými dvěma kočičkami a jaký velký, úžasný MAZEL to je. No a Ozzy? Ten od začátku dával jasně a nepokrytě najevo, co si o mém úmyslu ho předvést myslí...

Domnívám se, že jen asi málokdo mému vyprávění o mazlíkovi non plus ultra věřil, zato ostudu svému jmenovci Ozzymu Osbournovi Ozzák tedy určitě neudělal. V rámci soutěže bylo možné si nechat kočky posoudit i od oficiální porotkyně kočičích soutěží. To tedy znamenalo „vytáhnout“ Ozzyho z klece, donést ho k předváděcímu stolu, počkat, až se na nás dostane řada... řekla bych, že v této chvíli asi dost lidí zaregistrovalo, že tu Ozzy je – neobešlo se to bez hlasitého mňoukání, hrdelního mručení, vyceněných zubů a prskání na všechno a všechny kolem.

Takže jsem ho obejmula kolem celého tělíčka a pevně držela, ale i během čekání ve frontě pod schůdky pódia na posudek, znovu a znovu kolem sebe průběžně prskal… zřejmě právě touhle aktivitou zaujal reportéry z TV Barrandov, a tak s námi natočili krátký rozhovor.

V prvním kole, před oficiálním posuzováním odbornou a VIP porotou, jsme se na řadu k paní rozhodčí nedostali, a tak následovalo další přemístění zpět do klece... tady trochu zabral pytlíček s kozlíkem lékařským, který kočky milují a Ozzy se s ním začal mazlit, ale i tak nezapomněl občas, pro jistotu, zamručet a prsknout. Naštěstí při předvedení se porotě, na stole, až na drobné zaprskání, se Ozzy choval slušně.

Asi největším překvapením bylo jméno Ozzyho pro člena poroty Pavla Novotného, od kterého Ozzyho mám a kterému jsem o své účasti v soutěži neřekla (o tom, že Ozzy původně patří Pavlovi, jsem se v soutěži nezmiňovala ostatně nikomu). Pavel pak všem návštěvníkům vyprávěl, jak a proč se Ozzýk dostal ke mně, a ještě dodal, že neví, jestli si Ozz na něj bude pamatovat a jestli na něj není naštvaný, což Ozzák jakoby stvrdil dalším ceněním zubů a hlasitým prskáním.

Foto do přihlášky na Miss Kočka. Foto Jitur

Pak se dál čekalo na rozhodnutí poroty o výhercích jednotlivých titulů, které udělovala porota a nakonec na vyhlášení nej Kočky a nej Kocoura pro rok 2014 – titulu, o kterém rozhodují pouze návštěvníci výstavy. Jeden z titulů vyhrál i náš soused kocourek Koksík a jedna z britek – Míša, se kterou jsme si měnili kóji. Pokud by se uděloval titul „nejnaštvanější, nejuprskanější kocour“, asi by byl Ozzýkův. Nakonec jsme absolvovali i my posouzení paní rozhodčí, obdrželi kokardu a posudek jako na každé oficiální výstavě, ze kterého mám moc velkou radost.

Závěrem – byla to Ozzyho první výstava a nejspíš i poslední – tedy vzhledem k tomu, jak to celé prožíval; možná byla chyba u mne, že jsem ho vlastně krom pobytu v kleci, nepustila z náruče – on prostě nemá rád, když ho někdo drží – ale myslím, že to stálo za to; já jsem si vyzkoušela výstavu z pozice vystavovatele, ne návštěvníka, reakce lidí byly fajn i přes Ozzýkovo prskání. A vlastně mým cílem tady nebylo získat nějaký titul, ale dozvědět se, jaké by měl Ozzy šance na výstavách, a to se mi i splnilo – protože dostal opravdu krásný posudek a hodnocení paní rozhodčí. Dík Báře, protože bez ní bych se nerozhoupala.

Tak, končím, musela jsem se prostě o ten zážitek podělit, díky za trpělivost při čtení!