Tedy vážení, minule jste mě opravdu překvapili. Nečekala jsem, že má hádanka bude pro vás tak snadná. Dobrá, budu se muset víc snažit... Dnes tu tedy máme další, už jedenáctý příběh, ve kterém budeme hledat kočku a jejího pána. Doufám, že vás hledání bude opět bavit, nebo že se opět dozvíte něco nového.

Ponořme se tedy do vyprávění kočky, která svého pána zbožňuje. A má proč...

Můj pán je jedinečný, je úžasný, je nejlepší na celém světě. Miluju ho tak, jak ho může milovat kočka, kterou zachránil. A kterou učinil nesmrtelnou.

Můj pán totiž kočky velmi obdivuje. Moc krásně o nás kočkách mluví a my, jeho kočky, jsme právoplatní členové jeho domácnosti. Tvrdí, že stejně, jako jsou dnes kočky v mnohém závislé na lidech, jsou zas lidé naopak závislí na kočkách – jsme podle něj pozoruhodný zdroj útěchy a soucitu a neutíkáme, když se člověk octne na dně. Je přesvědčen, že pokud se již jednou člověk podělí se zvířaty o svůj domov, měl by to brát jako svůj závazek – se vším všudy a navždy. Hlavně by si měl každý uvědomit, že nežijeme tak dlouho jako vy, lidé, že dřív nebo později i my můžeme onemocnět. Správný majitel s tímto počítá a postarat se o zvíře bere jako svůj dobrovolný závazek a běžnou věc.

Staří lidé, kteří mají své zvířátko, prožijí se svým zvířecím kamarádem mnohem příjemnější a šťastnější stáří, říká můj pán. Tedy samo sebou má na mysli hlavně menší zvířata, taková ta zvládnutelná – menší psy, kočky, rybičky či třeba králíka – netvrdí, že to nejlepší, co by starou dámu mohlo potkat, je varan, lev, tygr nebo orangutan. Je vtipný, že?

Na to, že se můj pán živí hudbou, a to hudbou na světové úrovni, má znalosti o kočkách – a vůbec o přírodě a ekologii – ohromující. A to má ještě spoustu jiných zájmů – třeba pěstuje chili papričky, víno, má rybí farmu, nebo sbírá fotoaparáty značky Leica. Nemá sice řidičský průkaz na auto, ale zato má motorku, a velmi, ale opravdu velmi miluje kočky – domácí i ty divoké.

První kočka do jeho života vstoupila, když byl ještě dítě. Byl to obrovský šedý kocour s jedním uchem, samozřejmě nekastrovaný, a náš pán občas zavzpomíná na to, že se k němu zezačátku nechoval zrovna nejlépe. Pamatuje si na míček, který kocourovi přivázal na ocas, i na to, že ho jednou hodil do ohniště, naštěstí nezapáleného. Sám ale říká, že ho poté vždy pronásledovala podivná provinilost až zaraženost, a že tyto „odporné excesy“, jak je sám nazývá, velmi rychle přestal dělat.

Následovala dlouhá řada venkovských koček – v sedmdesátých až devadesátých letech minulého století to byla například barmská kočka jménem Cuillin – panovačná, nafoukaná a sobecká, přesto milovaná. Další, na které vzpomíná, se jmenovaly Kirin a Squeek, můžeme je brát jako zástupkyně koček, které spolu se ženou zachraňovali ze stodol, piplali je a hledali jim domovy u svých přátel. Se smutkem vzpomíná na nezkrotnou Mum, kterou odchytili a nechali vykastrovat – a po vypuštění zpět do stodoly už ji nikdy neuviděli – zřejmě ji trauma z kastrace a odchytu zahnalo pryč od lidí.

Všechny tyto zkušenosti jej vedly k tomu, že se stal velkým propagátorem kastrací koček. Říká, že kočky jsou součástí anglického venkova, kde vždy žily ve stodolách, živily se myšmi, ptáky a dalšími zvířaty. Měly by zůstat jeho součástí i nadále, ale v množství, které je únosné – a to lze zajistit jen kastracemi, pak se kočičí populace udrží ve správné míře. V městech je to podobné. Jsou lidé, kteří potulné kočky krmí a snaží se o ně postarat, kastrují je a vypouštějí zpět do lokalit, kde žily předtím. Protože kočky jsou ve městech potřeba, jinak by se města hemžila hlodavci v mnohem víc, než je to dnes. Ale i městské venkovní kočky si zasluhují mít dobrý život. Je srdcervoucí vidět přemnožené kočičí populace ve větších městech chudších částí Evropy – nemocné, nebohé, ale přesto tak lpící na životě... Kastrace v těchto lokalitách, zvláště kastrace koček (samozřejmě je dobré kastrovat i kocoury, ale důležité je kastrovat hlavně kočky), je jediná možnost, jak tyto neblahé stavy zvrátit. Kočka má neuvěřitelnou reprodukční sílu, to můj pán dobře ví z vlastních zkušeností, a proto propaguje kastrace, a to koček jak domácích, tak i těch venkovních či polodivokých.

Od lásky k domácím kočkám je jen krůček k lásce ke kočkám divokým, k exotickým krasavicím.

Sám můj pán o tom říká:
„Vyrostl jsem s kočkami, co žily v domě a kolem domu, a miluji je od mala. Je přirozené, že bych chtěl znát a pochopit i volně žijící kočky, a přiznám se, že tím nemyslím zrovna ty největší, jako lvy, tygry a levharty, ale zajímají mne ty ostatní, ty, které nejsou ani zdaleka tak známé – oceloti, servalové, písečné kočky, bengálské kočky a velmi neobvyklá a podivná plemena malých divokých koček, které vzhledově nejsou zas až tak atraktivní a někdy vypadají téměř stejně jako běžné kočky domácí.“

Snaží se je nejen studovat, ale i zvýšit povědomí o těchto druzích a financuje vědecké práce a současně i ochranu volně žijících koček – například financoval terénní expedice do Mongolska nebo do And. Usiluje o maximální ochranu přírody, aby tyto druhy mohly i nadále žít ve svém původním domově bez nebezpečí vyhubení.

A k tomu všemu ještě jezdí po světě, koncertuje a hraje jak o život. To je, co? Je fakt dobrý. A známý. Známý svou neortodoxní hrou na flétnu, na kterou hraje hodně expresivně. Je zakladatelem celosvětově známé hudební skupiny, hraje muziku, která vychází z kořenů lidové hudby, ale od lidové hudby udělala velký skok.

A víc vám už neprozradím. Ale vlastně ano, ještě něco bych prozradit měla – co vlastně dnes hledáte. Hledáte mě, malou, černou kočičku, podle které nazval jedno ze svých alb. I já jsem jedna z těch zachráněných, v současné době bydlím na jeho venkovském statku. A taky hledáte mého pána – můžete nás spolu vidět na přebalu mně věnovaného alba. Je tam jen on, jeho nezbytná flétna a já...

Poznali jste pána a jeho kočku? Večer zjistíte, zda jste se nemýlili.