ty zlato moje, to slyším rád a hlavně dobře, ty lumpe jeden, to téměř neslyším, neb už mizím v dál.

Černoch rád sleduje PC

Milí Zvířetníci, zdravím vás srdečně, jsem košišák pečlivě vysedávající o monitoru, takže jsem v obraze, co se v tom košiším zvířetnickém rybníčku odehrává.

Moji černí soukmenovci, např. Melíšek, Mňouk, Barnabáš, atd., se už dávno představili, tak bych měl také. Podotýkám, že oni jsou oproti mně přímo spisovatelé. A omlouvám se těm Zvířetnicím, které o mně všechno už vědí.

Je mně 5 – 6 let, cesta do dnešních dnů byla dost klikatá. Něco vím jen z doslechu, něco si už pamatuji.

Byl jsem nalezen malinkatý, zatoulaný?, vyhozený?, byl mi poskytnut domov v domečku o ulici níže, než bydlím nyní, ale panička odmítá ty podmínky komentovat, asi ví proč.

Nyní v únoru to budou 3 roky, byly opravdu kruté mrazy, kdy jsem objevil za oknem paničky v kuchyni plnou misku dobrot. Nyní vím, že miska je tam stále, neboť se tu zastavují různí košišáci z okolí i od sousedů. Asi jim tu chutná.

A tak jsem se začal pravidelně 3x denně dostavovat, byla tady i teta Jenny, a jen kulila oči, že je vůbec možné, aby košišáček na jeden záběr zbaštil tolik jak velký pes.

Ale vzhledem ke zdravotnímu stavu paničky jsem si nevybral nejlepší dobu. Celý únor měla moc šerednou virózu, pamatuji si, že i Sraz na Valentýna musela oželet, říkala, že jí jde asi o přežití.

Tak se objevil poprvé

A panička dodává: Na začátku února vidím za oknem něco neuvěřitelně vypadající.

Kostřičku, pár chlupů místo srsti, holý ocásek jako myš a samý bolák. Zírám, je to košek.

Nebál se a já jsem se nebála těch boláků, mazala jsem mu je pro začátek framykoinem, s vysílením jsem ho nafotila a poslala Lucce. Jet na veterinu jsem v té době nebyla schopná, aby Lucka přišla sem, to jsem k vůli viróze nechtěla, tak ona usuzovala z fotek a dávala mi léky pro něho za dveře, a k tomu kvalitně krmit. Sousedka mně teda nakupovala hovězí, zakysané smetany, kvalitní konzervičky, atd. Pro mě nic, já jen blila.

Kocourek se vždy nabaštil, nechal bez problémů ošetřit, pomazlit a zase prchal. Když byly ty hrozné mrazy, bylo mně jasné, že někde přebývá, přece v té zimě by se rval dovnitř. A to by byl problém s tou mojí Mourinou! 

Tak postupně obrůstal

Kocourek sice sílil, obrůstal, ale drbal se a drbal. Nechala jsem si koupit přepravku, na kočku jsem ji zatím nepotřebovala, a za pomoci jiné dobré duše jsme v březnu vyrazili za Luckou na kliniku. Vzali mu stěry na svrab, naštěstí nebyl, uši měl kupodivu čisté, za ten měsíc a půl už měl téměř 4 kg, takže po dalších vyšetřeních resumé – alergie na blechy, nojo, to je ovšem vratné.

Zatím jsme s jednou sousedkou vysledovaly, odkud chodí. Za oknem tam vidíme další 2 kočičky, blechy tam tedy asi budou.

Dostal postupně 3 pigára, obojek a stroupky začaly pomalu mizet. (Jsou vlny, kdy se tato proderura musí opakovat, zrovna nyní.) Jak postupně obrůstal, to bylo divení, jé, on bude černý.

Pokračuji: Jak se panička vzpamatovala, začala uvažovat, abych se přestěhoval, měla o mě strach.

Bylo to pro ni nepříjemné jednání s původními tzv. „majiteli“ a pak rizikové setkávání se starou košiškou, která byla absolutně nesnášenlivá. Venku tak nejblíže na 2 m k ní, doma vůbec.

Takže trvale hlídat, aby byly zavřeny správné dveře, kde ona právě je. Opravdu náročné.

Mourinka

Jak jsem se před ní objevil, a to i za skleněnými dveřmi, lví řev je nula a fofr nepředstavitelný.
Malinko podobná situace jako u Maričky. Byly to velmi náročné 2 roky „spolužití s ní“ pro mě i pro paničku. A přitom to byla košiška drobná a tak mile vypadající.

Mourinka ve svých 18 ½ letech přesně před rokem odešla za Duhový most, nyní mohu lítat po celém domě neomezeně. Jsem naprosto svobodný, mám košiší okénko, mohu do světa podle libosti. Ovšem, když je panička na blízku, čekám na otevření dveří nebo okna, proč bych nevyužil služeb dveřníka, že?

Chodím za paničkou prý jako věrný pejsek, všude, v okolí na návštěvy, i kde jsou košišáci. 

Já jsem velmi, velmi snášenlivý se všemi, paní vetka pravila, že jsem prostě flegmatik, a pravidelně paničku doprovázím k autobusu a zase pečlivě vítám. 

Někdy chodíme i s mým kamarádem, směr sice držíme, ale jelikož jsme rychlí, bereme to cik cak přes okolní zahrady. Na konci ulice nás panička vrací, dále už je velmi rušný provoz. My poslechneme a hup vstříc zahradám.

Mám tu spoustu dalších kamarádů, se kterými trávím v pěkném počasí většinu času. Uvidíte je na rajčeti.

Největší kamarád Černocha

Mám už k 6 kg, prý ten nedostatek v mládí asi způsobil, že žravost mě asi neopustí, stále na tu svoji misku pečlivě dohlížím, když se mi to nezdá, jdu nejdříve ukázat packou na sáček s granulkami anebo na krabičku s kapsičkami, a když se nic neděje, dám packu do misky a rejdím s ní po kuchyni a na tom linu to je prý o nervy. Takže ono pak přece něco do ní vypadne. Mám to vymakané.

Takže milí Zvířetníci, já se teď mám! Jak já jsem vymazlený!

To bych přál všem košišákům světa, ale asi je to přání neuskutečnitelné.

Zatím nashle, váš Černoch.

Další fotografie najdete zde.

Foto: autorka