25.4.2024 | Svátek má Marek


KNIHY: Dvě novinky textaře Jana Schneidera

24.5.2010

Vrátil se z exilu a protože má jihočeskou náturu, usadil se „na stará kolena“, jak sám říká, v Třeboni se svou ženou Libuší, kdysi Hamšíkovou. Opustili své letité sídlo ve Španělsku a jako by známého textaře pro zpěváky Semaforu, později Rokoka, zejména pak pro Martu Kubišovou a Václava Neckáře - Jana Schneidera (* 1934) - políbila doma opět múza; vyšly mu v minulých dnech hned dvě knížky najednou: „Trubadúr v harému“ a „Transmutace dcery posledního alchymisty“ (JAVA Třeboň, 2010).

Hned v úvodu u obou knížek soudný čtenář zjistí, kolik mravenčí práce s texty, historií a jejím převyprávěním či fiktivními rozhovory do nich autor vložil. Jejich příběhy jsou zpracovány na podkladě reálných historických událostí – první se zabývá středověkem a trojkoalicí judaismu, křesťanství a islámu, proložená trubadúrskou poezií od třináctého století, ovšem sepsanou samotným autorem; zatímco druhá kniha nás vtáhne svým dějem do let Velké francouzské revoluce, která se odehrála před 200 lety, přičemž ji autor sepsal k dvacátému výročí naší sametové revoluce před dvacet lety. Podle něho mají obě revoluce dosti společných rysů, snaží se je vystopovat nejen v próze, ale i ve verších (Přehnaná očekávání, Žít či užít, Buď jak buď, Počítejte, pánové!, Tmářství rovnostářství, Úklid v paměti, Kazajka přežití, Poslední revoluce, Nová therapie …).

Určitě obě knížky Jana Schneidera, který má ve své bibliografii téměř dvacet prozaických děl, více než desítku knih poezie a čtyři divadelní hry, komedie a muzikál, i tentokrát najdou své čtenáře. Nejsou to romány, ale vtipné až humoristické příběhy s anekdotickými poznámkami, jaké se mohly odehrát v oněch dobách historických. Autor se při jejich líčení drží přísně historických pramenů, uvádí nejen letopočty a osobnosti, s nimiž ti, kteří mají k historii blízko, zakrátko zjistí, že autor nepodvádí, že dosti přesně a výstižně charakterizuje vývoj událostí. Neunikne přitom mnoha asociacím, které příběhy a verše v dnešním „homo politicus“ vyvolávají. Ať již jsou to nedobytné tvrze straníků, znemožňující tolerantní občanskou či národní jednotu, nebo fráze a sliby či pokusy o nastolení „čehosi“, končící téměř pokaždé nezdarem nebo ústí ve ztracenu.

Ano, autor svým psaním si s tou historií doslova hraje, její poučení jsou stále velmi naléhavá a věčně inspirativní. Jeho první kniha (Trubadúr v harému) končí povzdechem: „Jak je pustý a nehostinný svět bez Boha! Jak je pustý a nehostinný svět bez víry! Když nic není za oponou zvanou obloha…Ze svatých knih se stanou bezcenné papíry…“ Ať mi autor odpustí, že jsem si s jeho verši také trochu pohrál… Protože jsem přesvědčen, že lidem podobného ražení nechybí humor, ona duševní zbraň proti tmářství od středověku až do současných hříšných i nádherných let.