30.9.2016 | Svátek má Jeroným, Ráchel






KNIHA: Za zamčenými dveřmi

10.12.2014

Nová kniha o „tichém Beatlovi“ Georgi Harrisonovi stojí za přečtení

Knížek o Beatles vyšlo už u nás hodně (nelze nepoděkovat Jiřímu Černému za tu první z nich, paperback Poplach kolem Beatles) a několik i o Harrisonovi samotném – u té nejnovější nechybělo proto riziko, zdali tu čtenář nedostane do ruky zase jen další verzi stokrát už přežvýkané kaše, co by mohla zaujmout jen toho, kdo Harrisona teprve objevil a zvědavě bere cokoli. Naštěstí tomu tak v tomto případě není.

Vlastně je ta kniha naopak čtivě napsána tak, jako by autor jisté znalosti čtenářovy o hudebním idolu předpokládal, a tady chtěl jen doplnit bílá místa, jež předchozí životopisci tak či onak pominuli. Byť se notoricky známá fakta a výroky logicky opakují. Asi v tom bude spisovatelský trik: dovedně tu autor provádí čtenáře historií Beatles a potom i samotného Harrisona v kostce, ale ke každé etapě nabídne i pár zajímavých dokumentárních zpráv. A ty drby zase, co se už ve starší literatuře vyskytly, sem nestálo zato znovu umisťovat.

Výhodou autorovi jistě bylo, že dílko mohl napsat až více než deset let po smrti protagonistově. Čtenář tak získává nejen vyvážený a detailní přehled o Harrisonově životě v kostce, ale dozví se i leccos, co dříve ne že by snad netušil, avšak o čem se dosud víceméně taktně mlčelo. A co víc, všechno se tu točí hlavně kolem toho, oč tu přece jde především - hudby.

Kupříkladu o tom, jak byl Harrison coby autor neustále utiskován supermazáckou dvojicí Lennon-McCartney, bylo již napsáno i řečeno mnoho – tady se ale nabízí pohled, proč to nebylo až tak černobílé: zatímco vůdčí dvojice sypala nápady z rukávů jeden za druhým, jeden lepší než druhý, Harrison měl nejen poněkud problémy dát dohromady vydřenou melodii, ale ještě větším kamenem úrazu mu byly texty. Teprve až v posledním období vzepjal se k výkonům, kdy dvou hlavních protagonistů téměř dosahoval. To jsme ostatně dávno věděli; kdo to však napsal naplno?

Za zamčenými dveřmi

A když už mu pak svěřili vedení nějaké nahrávací frekvence - aby tedy došlo i na něj -, často neměl jasnou představu, co vlastně od ostatních chce. Anebo nedokázal posoudit, jak kvalitní novou píseň napsal – svéráznými některými hudebními počiny uváděl kolegy do rozpaků, zatímco takovou Something, jednu ze svých nejlepších, si nejprve opatrně nechal raději posoudit od studiového technika. Snad byl příliš perfekcionistický, možná se až přespříliš snažil „hrát hlavou“, určitě mu nicméně nebylo na hudební genialitě dáno tolik jako dvěma vůdčím kolegům, čehož si byl ostatně celoživotně vědom.

S tím souvisí i nesentimentální přístup autora k hodnocení skladatelského Harrisonova potenciálu, nijak zářivého nejen ve srovnání se druhy – Thomson se nebojí konstatovat, v čem byla ta která Harrisonova skladba Beatles nedůstojná, takže neváhá takové „perly“ jako Only a Northern Song označit jako „nudu“, jak nejspíš každý beatolog uzná koneckonců sám .

Což ovšem neznamená, že by s autorem knihy šlo souhlasit ve všem: o písni Piggies, milé hříčce z Bílého dvojalba Beatles, kupříkladu soudí, že je „téměř jako melodie z večerníčku,“ kde „stejně infantilně působí i rádoby satirický text,“ a dodává: „Zcela tu chybí pointa, která by vyvážila celkově kyselý moment.“ Je-li tedy ovšem autor ve svém vkusu tak náročný, pak je těžko pochopitelný jeho kladný vztah k pompézní, vnitřně ale prázdné Isn´t It a Pity, vzniklé ve stejné době; ostatním Beatles se nelíbila, takže ji Harrison později vydal (dokonce ve dvou verzích) až na sólovém trojalbu All Things Must Pass. Pro Thomsona je to ale „velmi podařená a oduševnělá skladba.“ Píseň nicméně zní, jako by se Harrison pokoušel napsat jakousi svoji Let It Be- ne pohříchu úspěšně…

Leccos pikantního dozví se tu člověk i z hudební kuchyně skupiny: bylo už kupříkladu z poslechů celkem nasnadě, že Paul McCartney nahrával basu vlastně až jako poslední, takže nemusel začínat spodkem, jak baskytaře s bicími normálně v rocku přísluší. Basa tu muziku netvrdila - fungovala jako konečný sólový nástroj: zde je původ onoho originálního zvuku, jímž se celá druhá polovina tvorby Beatles vyznačuje. A ovšem také další důvod k Harrisonovým frustracím sólového kytaristy, co mu nakonec bylo dáno hrát doprovod.

Osobitou kapitolou je Harrisonova víra v Boha. Jako všichni nadšenci, co si jinak rádi zafetují či přihnou, byl poněkud nevyzpytatelný – Ringo Starr o něm řekl: „Jako by v sobě měl dvě různé, dokonale oddělené osobnosti. Jedna z nich překypovala láskou, druhá vztekem. Byl takový černobílý.“ Indickému náboženství oddán zcela, na křesťany shlížel do smrti s bohorovným východním nadhledem.

V předchozích knihách nemohla být poslední léta Harrisonova zachycena; člověk k nim dříve přicházel jen skrze útržkovité novinové zprávy – nakonec se zdá, že šlo-li to s Harrisonem po rozpadu Beatles od desíti k pěti, pak už to směřovalo od pěti ke dvěma a ještě níž: hédonistickým životem hodně poničen, pokoušel se přestat kouřit už dřív, marně však (prý za to mohla Madonna se svým tehdejším manželem Seanem Pennem, rozmařilé hvězdy Georgovy filmové společnosti, která jej málem přivedla na buben). Jeho boj s materiálním světem přinášel stále nové karmické vlny…

Je třeba se vžít do pozice prominenta, o níž mluvil kdysi dřív už Lennon, když vzpomínal Elvise, kterého zahubili dvořané tím, že mu devótně přinášeli další a další drogy. Mít také trávu jako běžný doplněk k čemukoli, společně s drogou bohatých – kokainem, a navíc i tvrdým chlastem na litry, to se těžko nekouří, že. Nakonec s tím skončil až v roce 1997, když už ale dostal rakovinu.

Jakkoli se zdálo, že se ještě vyléčí, Krišna svého černého koně nezachránil. Na Silvestra 1999 byl k tomu všemu ještě doma přepaden a málem zavražděn podobným šílencem, jaký dvě desetiletí před tím připravil o život Johna Lennona. Zemřel pak, totálně takříkajíc vyždímán a zklamán, v roce 2001.

„Duše pokračuje v cestě. Vím to naprosto jistě, neříkám to proto, že bych se tím chtěl utěšovat,“ mínil, když už věděl, že brzy zemře.

Co po něm zůstalo je nejen pár výborných vlastních písní z let 1966-1970, ale hlavně hromady kytarových, sitarových, klávesových a vokáních partů v diskografii Beatles. Zřejmě poslední hudební skupiny v dějinách, kde se extrémní popularita vzácně snoubila s neméně vysokou kvalitou. Ač jako druhý tam v pořadí, stejně fungoval v této nezpochybnitelné historické hudební jedničce coby nezastupitelná součást.

A také tu po něm zůstala tato velmi dobrá kniha. Lze-li k ní mít nějakou výhradu, potom by jí snad mohl být místy (zejména v prvních částech) poněkud povrchní jazyk, asi jako komentář k nějakému populárně naučnému televiznímu pořadu: ne každý čtenář ocení, když autor dopředu přemýšlí za něj, sám vyvozuje obecné závěry, které pak ještě pro jistotu několikrát různě opakuje – asi to tak většině lidí vyhovuje, marno nad marno, nicméně je zřejmé, že o Harrisona se asi přece jen bude zajímat publikum o něco vyspělejší, než je tomu kupříkladu u té Madonny. Takže – kdyby někdo býval autora v jeho rozumování poněkud usměrnil a ze čtyř set stran by zbylo tak tři sta, dílo by bývalo bylo nedostižné.

Za zmínku stojí i kvalitní překlad, kterému (až na jedinou hrubku na straně 99) nechybí profesionální sofistikovanost: zdá se, že nakladatelství 65. pole mezi ta, kde jsou překlady už dávno zráthovany, opravdu nepatří.

Vcelku tedy výborný autorský počin - kdo má Beatles a Harrisona rád, ten knihu radostně proletí jedním dechem. A tématu neznalý čtenář zase tu o hudebníkovi dostává autentický obraz, co nelže. Zkrátka, tuto knihu stojí zato si přečíst, a je-li někdo ve vaší rodině fanouškem Beatles, těžko jej za tři týdny pod stromečkem potěší něco víc.

-----------------------------------------------

P.S. Po harrisonovsku, za vůně tyčinek, přináší kniha také nový náhled na otázku tzv. karem oněch čtyř lidských tvorů, Beatles - Lennon s McCartneyem nikdy tak daleko jako George za rohy věcí nedohlédli; John sice k duchovnu inklinoval, byl však již příliš životem zkušený, aby někomu či něčemu podléhal, navíc si svého boha našel v Yoko. Paul se snaživě seznámil i s touto jistě zajímavou nabídkou, nikdy z něj však žádný duchovní člověk nebyl. Ringo pak nejspíš pořádně nevěděl, o čem je tu řeč.

Přitom právě Ringo měl společně s Georgem v tisku nálepku dělnické třídy Beatles: byl jí vlastně ale jen on, ten poslušný pracovník, George byl spíš buřičem, co na nevolnické postavení nepřestane žehrat – žádného kytarového dělníka dělat nechtěl; vývoj ale ukázal, že ve skupině mu výsadnější parketa nepřísluší.

Proto se na rozdíl od Ringa - když je oba sláva nejprve uchvátila, potom otrávila - se svým postavením nikdy nesmířil. A tak hledal, kde je řád a smysl. Nakonec našel – stal se z něj cosi jako čestný člen sekty Hare Krišna.

Jak tomu tak ale u hledajících většinou bývá, i George zářil jen několik let poté, co božsky pochopil. Zná to hodně hledačů: podobně jako se sexem, extáze velkého třesku prvotního vzplanutí se po letech rozmělňuje a sebeupřímnější duchovní snaha vychází čím dál víc vniveč; sám to přirovnával k otevírání dalších a dalších dveří – to bludiště však na vrchol hory nevede, jak musel zákonitě zjistit i on…

Věděl toho už příliš mnoho, aby se z toho nezbláznil. Měl k dispozici všechno na lusknutí prstu: neosvícení se v takovém případě stanou Caliguly, osvícení – Georgy Harrisony. Je proto lidsky pochopitelné, proč vyváděl i kousky hanebné, když byl zrovna v rauši, jak o tom také kniha nejednou informuje. Na druhé straně ale dobré Georgovo srdce ryze tepe právě v takových dojemných rýmech, jako když pro hladovou Bangladéš tklivě prosí o chléb…

U bývalého Beatla – jak se tomu bránil, tak z toho hojně tyl – dopředu nebylo asi možné, aby se z něj stal nějaký svatý: alespoň světové dějiny pop music nic takového nepamatují; Georgovi přátelé jogíni jistě by asi řekli, že narazil na problém (duchovního) ega. Ale jak by tomu také mělo být jinak? A co na tom, že ostatní tři je měli ještě mnohem větší? On to aspoň o sobě věděl a bojoval s tím.

Svatým se nicméně stejně svým způsobem stal: ten, kdo byl z mysteriózních Beatles nakonec krutě osudem ukřižován (v čemž už ho teď Ringo ani Paul nijak nemohou trumfnout), je právě ten tichý Beatle, subtilní lyrik George Harrison.

To jsou ty paradoxy osudu – óm!

Graeme Thomson – George Harrison: Za zamčenými dveřmi, překlad Rani Tolimat, Nakladatelství 65. pole, 445 stran, cena 448 Kč.

Per-hand-preklady.cz




Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.