24.4.2024 | Svátek má Jiří


KNIHA: Viděno deseti ze dvou stran

27.11.2009

Tahle kniha prý už reklamu nepotřebuje - je vyprodána, jak prohlásil představitel jednoho ze tří společných nakladatelství (Bondy, Polart, Futura) v historických prostorách bývalé Laterny magiky. Dnes je zde Divadlo Za branou a v něm se konala prezentace značně kontroverzního knižního titulu Viděno deseti (editoři Karel Sýs a Dušan Spáčil, 200 stran). Co prý dalo pořadatelům práce, aby také jednou mohli komunisté zasednout v místech, kde se symbolicky (ale opravdově) před dvaceti lety tvořily dějiny!

Kdo jsou ti, kteří byli ochotni odpovídat na otázky? Z té jedné jedné strany Jan Fojtík (*1928), někdejší demagogický ideolog komunistů, vysoký jejich funkcionář, Miloš Jakeš (*1922), druhý smutný protagonista konce jedné epochy, Oskar Krejčí (*1948), říkají mu „profesore“, poradce soudruhů L. Adamce a M. Čalfy v oněch listopadově-prosincových dnech, Miroslav Štěpán (*1945), donucený složit všechny své stranické funkce, jediný z těch nejvyšších byl odsouzen a dva a půl roku si odseděl ve vězení, a posléze Miroslav Vacek (*1935), v oněch historických dnech jako armádní generál byl jmenován za komunisty ministrem národní obrany, který dostal důvěru být v nové vládě, jmenované již V. Havlem.

A z druhé strany se „dali přemluvit“ a proč by také neodpovídali? Spolutvůrce ekonomické reformy s Otou Šikem, čtyřapůlměsíční místopředseda čs. vlády 1989-1990, politik Valtr Komárek (*1930), Michael Kocáb (*1954), skladatel a politik - za jeho „opus magnum“ lze pokládat razantní odsun okupačních vojsk z naší země v roce 1991, Ladislav Kantor (*1945), textař, scénárista, zpěvák, manažer skupiny C&K Vocal, v listopadu byl v nejužším týmu Občanského fóra, potom šéfem protokolu prezidenta Václava Havla, Jiří Dienstbier (*1937), novinář, politik, čelný představitel sametové revoluce, ministr zahraničních věcí a dodnes aktivní senátor, Pavel Bratinka (*1946), jaderný fyzik, vyhozený chartista, po listopadu 1989 zakládající člen a první předseda Občanské demokratické aliance. Dnes je podnikatelem ve firmě, jež má ve znaku dvě města: Prahu a Brusel.

Rozdílná pojetí, výklady, deformace, lži, „průser, jemuž oni říkají sametová revoluce“ „dopředu s připraveným scénářem“ anebo ji nazývají falší, kontrarevolucí – a naopak odpovědný, neobyčejně slušný přístup a uchopení reality, kdy nemohlo být nic předem připraveno – to jsou jen dvě protichůdná líčení jedné a téže události. Prý podvodem byli lidi vehnáni do ulic! Jak by jinak se nechali vyburcovat?

Zapomínají tito soudruzi na významnou úlohu zahraničních vysílaček, odkud se mimo jiné dozvídali naši lidé pravdu o událostech doma, protože naše média o nich mlčela, ještě více však lhala, psala nepravdy či polopravdy (Provolání Charty přineslo Rudé právo až po listopadu 1989 stejně tak petici Několik vět). Tisk, rozhlas a televize byly v rukou jediné a mocné totalitní strany, která měla v té době „pod palcem“ prakticky všechno – až na disidenty, samizdat, exilovou literaturu a rozhlasové přijímače v našich domácnostech. Ty umlčet nedokázala Tak ostatně odpovídali i respondenti v nedávném průzkumu veřejného mínění o sametové revoluci.

Nepoučitelní berani, kteří milují svoji lež a svá mystéria, kteří nechtějí, aby je někdo přesvědčoval o opaku – pravdě, která jediná odpovídá skutečnosti. Vždyť posuďte i věk oněch zpovídajících a netvrďme, že by to nemělo hrát svoji roli? Těch „skalních komunistů“ už mnoho nezbývá, Jakešové, Fojtíci a další, mají jedině v nich trvalou podporu a věří jim, zatímco „Gorbačov byl lhář“, dokonce „pitomec“, jak ho v knize nazývá M. Štěpán. Fojtík tu vykládá o tom, jak je závislý na médiích která „ti vytrvale vymývají mozek, nedovolí ti, aby sis na cokoli mohl udělat názor…“, přitom své názory tady bezostyšně vykládá, deformuje dál v zajetí své ideologie. Marně můžete od něho chtít, aby věci nazýval pravým jménem.

Původně nechtěl na té prezentaci knihy hovořit, jak pravil, ale pak ho moderátor vyzval. Jaké bylo zděšení, když prohlásil, že tehdejší vedení mělo postupovat tvrději už v roce 1988, pak by se možná i Gorbačov zalekl a změnil své názory! Uvědomil si vůbec, co řekl? Celý svět mluvil o Československu a jeho mírumilovné, něžné či sametové revoluci, zatímco měsíc na to v další socialistické zemi, v Rumunsku propukly krvavé demonstrace, došlo k masakrům vzbouřených občanů, až posléze byl hlavní představitel země svržen, uvězněn, odsouzen a oběšen. V těch bouřlivých dnes odeslal V. Havel do Bukurešti telegram s tímto textem:

„Prosím všechny rumunské občany, aby neopláceli násilí násilím a krutost krutostí. Na mnohatisícových shromážděních u nás se často skandovalo heslo Nejsme jako oni. Požadujte pro diktátora Ceaušeska, který tak dlouho a surově sužoval vaši zemi, spravedlivý trest, ale ne trest smrti. Zastavte násilí, ať nezaplaví Evropu!“

Autoři projektu (kromě uvedených editorů Kateřina Čechová, Oleg Homola, Monika Hoření, Jan Jelínek, Miroslav Kantek, Marek Kožušník a David Nesnídal – čili publicisté různých politických názorů) údajně zcela vědomě nezasahovali do dikce a nekomentovali ani obsah výpovědí těch, kteří na listopad 1989 vzpomínají. Jedině tak mohla vzniknout kniha, kde vedle sebe, ale současně i proti sobě stojí například Jakeš a Dienstbier nebo Fojtík a Kocáb. Heslo S komunisty se nemluví, které kdosi nedávno veřejně vyslovil, je podle komunistů heslo hloupé. Má se mluvit s každým a vždycky. Pokus o objektivizaci, proč došlo u nás k listopadu 1989 přenechejme historikům. Ale jedno je jisté, jak řekl Jiří Dienstbier: Nejhorší po komunismu je komunismus sám! A pan profesor Oskar Krejčí k témuž dodal: Dvacet let staré události patří nikoli politikům, ale historikům…

Dušan Spáčil, Karel Sýs a kol.: Viděno deseti (vydalo nakladatelství Bondy ve spolupráci s nakladatelstvími Polart a Futura, 200 stran)