Bureš (1948 k Foglarovi): "Jestřábe, přihlas Rychlé šípy do Pionýra." "To ne, musejí zůstat samostatné. Na nikom nezávislé." "Tak je pošli aspoň na brigádu."

Roku 2000 zemřel novinář a redaktor Karel Bureš. Je tomu deset let. K jeho nedožitým stým narozeninám vydali Toužimský a Moravec Burešovy vzpomínky V týmu s Foglarem (304 stran a přílohy). Povedlo se díky pedagogu Františku Strmiskovi a editoru Jiřím Polákovi a kniha místy připomene pozdější Tomanův Můj život s Abc (2005). Vznikla už po převratu, ale nevyšla a po Foglarově smrti ji Bureš přepsal. "Jsem po jeho skonu jediným pamětníkem práce na Mladém hlasateli a Vpředu," konstatuje, ale proč paměti přeorával? Prý na "tehdejší události" opět změnil názor. Za vlastní taky poprvé prohlásil všechny anonymní texty v Hlasateli a... Když jsem byl ostrakizován (a to ještě jsem), pokračuje, byl jsem pod vlivem masivního potlačování svého podílu, a tedy prý byla první verze "nepřesná, s chybami".

Předmluvu Můj táta Karel Bureš obstarala dcera Eva (nar. 1947). Vzpomíná na rituál dětských rán: už před šestou vybíhali s bratrem přes Letenskou pláň na tenis, do sedmi hráli. Zatímco se pak doma sprchovali, připravil otec šunku s vejci, většinou ale ovesnou kaši...

Burešův rod byl ze západočeských Žerovic a z Přeštic. Jeho otec (nar. 1880) z devíti děti a jeho bratři se stali tesaři, jenom on krejčím. 1908 si vzal Janu Levorovou a za obživou šli do německého Pirna (kolonie krejčích a ševců), kde se 1. dubna 1909 narodil Karel.

Ve dvou letech byl sám nazpět u tety v Přešticích. Pak se vrátili rodiče a před válkou měli i dceru. Roku 1927 Karel (tento "lehkomyslný pragmatik", jak se označuje) maturoval na Mikulášském náměstí v Plzni. Učil tam Skupa, studovali Bohumil Konečný a Trnka. Bureš byl přeborníkem kraje v plavání, vynikl v tenise, ale sportem č. 1 mu zůstal hokej. 1935 získal i doktorát přírodních věd na UK. V Praze založil se známým dr. Smotlachou oddíl ragby TJ VŠ Letná, pak se stal redaktorem deníků Melantrichu (České slovo, A-Zet, Telegraf), pak šéfredaktorem sportovního týdeníku Star. Je autorem osmi knih vč. románku Kožený míč (1947), kde zobrazil Otakara Batličku (původně pro kuratorijní časopis Správný kluk). Na dvou titulech spolupracoval i s Foglarem. Bureš se sice (podle dceřiných slov) vyznačoval jistou dávkou "klukovské naivity", to mu ale nezabránilo, aby to nedotáhl na vedoucího sportovní rubriky ČTK. Aby tak nezcestoval svět a... Domluvil se osmi jazyky vč. latiny, italštiny, francouzštiny a polštiny, pravidelně provázel motocyklisty na Šestidenní, cyklisty na Závod míru, tenisty, krasobruslařky na mistrovství. Vícekrát byl s hokejisty v Kanadě. 1936-68 užil olymipád a r. 1971 mu Čs. olympijský výbor udělil Čestný diplom. Do penze šel roku 1973 a pouze v Poznámce na závěr Polák připomíná i to, že se stal již v Únoru 1948 agentem StB pověřeným "prací" ve sportovních kruzích a průniky do ilegálního skautského hnutí. Nejeden sportovec i skautský funkcionář byl tak odsouzen, o čemž Bureš pateticky hovoří jako o své "velké jizvě z války, které se neměl účastnit". Před smrtí se prý také stalo díky Polákovi částí jeho založení křesťanství. Jde jen o účelová prohlášení?

Ve fotopříloze knihy najdeme i hokejistu "Bóžu" Modrého - zatčeného v březnu 1949 za vedení ilegální skupiny. Jak pro něj, tak pro Augustina Bubníka prokurátor žádal smrt za velezradu, vyzvědačství, a byli rádi, když dostali patnáct let. Po Jáchymovu umřel Modrý na leukémii (1963). Bylo mu 47. "Zůstali jsme přáteli i po jeho návratu z dolů," vzpomíná prostě Bureš. "Znal jsem se dobře s jeho manželkou Erikou. Tichá, něžná dívka pocházela ze Švýcarska." Nechybějí ani nacisty zavražděného Batličky, zatímco Bureš se vedle na fotce a kurtu seznamuje prostřednictvím dívky a tisku s dobytím Paříže.

Paměť je "úskočný filtr", četl jsem kdesi, píše. Vynasnažím se, abych té úskočnosti unikl. Jeho paměti mají dvě části a zvláště úvodem obou se autor snaží o románovou formu, čímž připomene Kubíkův román Jestřábův let. Příběh Jaroslava Foglara (PROSTOR 2009). Brzy však "románu" zanechá a dílo trpí disproporčností a neústrojným vkládáním starších vzpomínek z dětství. Kupř. svatba sportovce Malečka s domněle bohatou vdovou po zkrachovalém řediteli banky Bohemie zabírá místa, až se divíte, ale aspoň zvíme, jak pak Maleček před matrónou prchal po zápasech zadem rovnou ze sprch. V únoru 1948 emigroval. V USA trénoval, pro Sv. Evropu komentoval hokej a Bureš ho potkal r. 1967 na novinářské tribuně v Colorado Springs: "Trochu jsme si popovídali, ale moc ne, nebylo to pro mne bezpečné!"

Zaujme i další svatba, jen pár dní po 15. březnu 1939. Žení se Burešův kamarád Emil Jirát a Bureš asistuje v uniformě. Frčí po Národní a Wehrmacht "u cukráren" salutuje při pohledu na zlaté distinkce a knoflíky!

Ale k Hlasateli. Brzy jsme se stali kvetoucím záhonem melantrišské zahrady, její chloubou a nadějí, charakterizuje Bureš jeho úspěch. Volil titulní strany, vybíral povídky a vkládané romány, kontroloval rubriky, sport dostal tolik prostoru, jako v dětském časopise nikdy. Celou kapitolu věnuje Bureš právě Batličkovi, kterého mu přistrčil právě Jirát. "Nebyl literát, ale vypravěč!" Rád a odvážně mu proto Bureš zasahoval do textů zasahoval, zkracoval je a měnil slovosled. Ale jsem přesvědčen, že jsem je vylepšoval. Byly jiskřivější, přitažlivější. Kosmetika a módní, slušivé šaty také dělají hezké děvče ještě hezčím. K mým zásahům neřekl slovo, jen se vždy podíval. Dlouhým, zkoumavým pohledem. A položil přede mne nový rukopis. Spadla ze mne tíseň, kterou jsem spojoval s jeho příchodem, mohl přece protestovat. Měl na to právo. Většina autorů to dělá. Ota ne. Ale jednou, když jsem jeho povídku nahradil jinou, rozzlobil se. Chtěl vidět týden co týden svůj příběh. Své jméno na stránkách populárního časopisu.

Bureš Otu navštívil i v nuselské Čiklově ulici, uviděl domácí radiostanici ve spíži s anténou do světlíku. Po osvobození se účastnil odhalení Batličkovy desky, ale navzdory vyzvání odmítl promluvit. A takhle líčí prvního malíře Rychlých šípů: Měl jemnou, hebkou tvář a chytré oči. Nevzpomínám, že by se kdy široce smál. Bystře pozoroval, rychle kreslil levou. A třeba vestoje. Líčí ale i zapomenuté figury. Kurýr Šonka pendloval mezi Václavákem a tiskárnou v Karmelitské a přešlapoval, co se Foglarovi zase nebude líbit na kresbě Rychlých šípů a zda ji vrátí. Foglar, pravda, byl sám dobrý kreslíř. Jako nejpodstatnější rys Šípů vnímá Bureš po právu segregaci chlapců od rodin a školní třídy i třídy vůbec. Nechodil do divadla, na výstavy ani do obrazáren. Tam nechodil ani jejich autor, upozorňuje a dnes je typické i to, že seriál vznikl pro patnáctileté – a je pro osmileté.

Nebyl to ovšem jediný seriál. Prý bez vědomí ředitelství uzavřel Bureš i smlouvu s firmou Keystone "na kačera Donalda", jehož tak směl tisknout výhradně Hlasatel. České verše přidal Jan Dolina a zbytek vyšel ještě ve Vpředu.

Mladý hlasatel oba borci přebrali po překladateli Břetislavu Mencákovi. Vedl ho víc než tři ročníky, stal se ale zřejmě politicky nepohodlným a musel pak jít i z konkurenčního Vilímkova Malého čtenáře. Sám titul Mladý hlasatel byl inspirován německým Junge Herold a časopis na nás čekal jako schnoucí keř na zálivku, píše Bureš. A my dva měli velké zásoby bohatých živin. Což nepřehání, náklad vzrostl šestkrát: 35 na 210 000 výtisků, i když se Čechy zmenšily o třetinu. Ani Foglar, ani Bureš přesto nepožádali o zvýšení platu!

Bureš však vzpomínky nezačíná Hlasatelem, nýbrž patetickým líčením své vojny, odkud se tu vrací pomalu jako z války. "A co budete dělat vy, pane poručíku, až se vrátíte do civilu?" ptá se ho četař. "To, kamaráde, právě nevím. Byl jsem redaktorem Staru, ale včera jsem dostal z redakce zprávu, že ho vydavatel ruší. Škrtá z výroby. Důvod? Prý hospodářský. Země bude menší, obyvatel méně a zchudnou..." Přestalo pršet, mraky se trochu zvedly, ale jejich chuchvalce se válely nad lesem v studeném podzimním větru. Opíral se jezdcům do zad a poručík tušil, že jeho zpocenému valachovi hrozí nemoc. Na strázeň takového dlouhého, mokrého a studeného pochodu nebyl tento krasavec zvyklý. Poručík si vzpomněl na děvče, které před dvěma týdny opustil v posádkovém městě. Sedmnáctiletá černovlasá studentka, které zářily oči ve tmě, když s ní stál v lipové aleji na okraji města a líbal ji na ústa a do vonících vlasů..."

V kapitole Setkání s Jestřábem pak autor nejprve črtá kontury lidí potkávaných v Melantrichu: Štorcha-Mariena, Hory, Drémana (podobný byl Borovskému, jehož hrál i ve filmu), Olbrachtovu ženu Helenu Malířovou, soudničkáře Němce i šéfa "plantáží" Jaroslava Šaldu. Snad věděl o nás dvou víc, než my sami s Foglarem o sobě, a možná, že se držel zákona, že dvě síly s opačným nábojem se přitahují. Ano, a právě v Šaldově vile na Klamovce zazní z bossovy postele: "Burešíku! Dám vás dohromady s Foglarem, to je takový zapálený skaut. Budete sedět spolu, nemáme moc místa."

A Foglar sám? Brzy jsme si stiskli dlaně. Stál přede mnou hubený chlapík spíše menší postavy, nenápadný a střízlivý v celém zevnějšku. Vážný, skoro asketický obličej, neurčité šedé šaty, kravata nasazená pod bradou, jako by tam nepatřila. Tmavé husté vlasy sčesané do týlu naznačovaly zdravý kořen třicátníka. Snědá tvář ukazovala, že tento člověk tráví letní dny a týdny pod sluncem. Přišel do redakčních výšin zdola, z nižších pater domu, kde předtím pracoval v reklamním oddělení, a brzy mi bylo zřejmé, že je mnohem důležitějším jeho pracovní stůl doma v Korunní ulici na Vinohradech.

I spojil se "měšťák s venkovanem". Byli zcela rozdílných povah. Foglar, chlapík, který se nikdy nesmál do široka a halasu, ale dovedl se dlouze, pobaveně a chápavě usmívat. Rovný chlap, tak jako páteř, která držela jeho postavu rovně jako svíci. Plamen, kterým svíce hořela, ale nebylo vidět... Nebyl důvěřivý ke každému, koho potkával, ale zcela otevřený k chlapeckým duším. Těm důvěřoval a chlapci byli jeho srdci blíž než dospělí. Jinde než v redakci se prý nicméně nestýkali (čemuž odporuje přetištěný tu Foglarův dopis, kde Foglar vzpomíná na společnou jízdu na kolech za jakousi Květou Žaludovou ze Ctěnic) a přáteli se nestali. Mám na mysli ono zlaté pouto, které pojí muže stejných povah a společných zájmů. Jestřáb nebyl schopen uzavírat taková přátelství s dospělými a jeho vývoj k solipsismu rostl s jeho stoupající oblibou. Když jsem se sám pozval v létě 1941 k návštěvě tábora ve Sluneční zátoce - s fotoreportérem Karlem Hájkem při cestě na statek protektorátního ministra Adolfa Hrubého, uvítal mne stejně jako jiné návštěvníky, o které nestál. Chtěl být se svými chlapci sám. A tak Bureš radši vzpomíná na "nejlepšího přítele" Slávu Štochla, fotografa Kuratoria a syna starosty Košíř (a ředitele nakladatelství Svěcený). Poznali se roku 1935, s ním i jezdil právě na kole: na chatu jejich rodiny nad Svatojánskými proudy. Rybařili v dnešním jezeře a Bureš líčí, jak tu byl Štochlův bratr za války zavražděn kuchyňským nožem v ruce žárlivce. Otec Štochlových zahynul v koncentráku. S Hrubínem později Sláva realizoval vůbec první dětskou knížku ilustrovanou fotografem Dobrý den, sluníčko! (1947), ale poté, co pro Hlasatele nafotil bratry Dvořákovy (12 a 14 let) na krávě a čtenáři to počali napodobovat, pozval jej Šalda na kobereček. Štochl a Bureš si vzájemně byli na svatbách a "náhodou" bydleli v pátých patrech sousedních domů v Habermannově za holešovickými jatkami (č. 10 a 12). Terasy bytů oddělovala nízká zeď, i lezli "nad propastí". Taky paní Burešová lezla, ale paní Štochlová se bála.(Irena Burešová byla o jedenáct let mladší dcera úředníka Union banky. Vzali se roku 1941, roku 1943 se jim narodil syn. Roku 1965 p. Burešová předčasně zemřela.)

Mladý hlasatel byl nad kinem Hvězda ve dvou místnostech 3. patra, v zadního traktu. "Foglar koukal do zdi a já jemu do zad," píše Bureš. Vpředu seděla tři děvčata a pohled dolů okny vlevo narážel na nevlídnou střechu tiskárny. Za ní se zvedaly severní hladké zdi paláce Lucerna. Dostali pak i komoru a zařídili "klubovnu čtenářů". Bureš vzpomíná na vrátného Válka i dětské hledače Rychlých šípů plnící páternoster. Kluci zaujati putovali výtahem stále dokola. V přízemku se odpoledne hromadily desítky dětí a zástupy rostly od otevření klubovny. Kupily se na širokém chodníku před domem a brebentily jako před školou. Na Foglara se chodila do redakce dívat i děvčátka, Bureš však taky vzpomíná na proněmeckého přispěvatele Dobroslava Haufa či tlustého nadpor. Václava Pergla, u něhož předtím sloužil. Teď se vnutil co kreslíř vývoje zbraní, i když jen obkresloval čísi pérovky. A Josefa Martin vstoupil v bílých podkolenkách aniž zaklepal. "Heil Hitler!" Spustil špatně přízvukovanou češtinou a vřeštivým hlasem, že je spisovatel, píše povídky pro mládež a nepochybuje, že je budeme tisknout. Šel z něj strach - a hřbitovní pach. Zkazil nám pokaždé celý den. Jenže Jestřáb se na něj ani nepodíval. Já musil. A překvapeně jsem ho objevil pár let po válce na nádraží švýcarského horského střediska. Čekal na naše hokejisty, začal z nich tahat rozumy jako spolupracovník curyšského listu.

Bureš vzpomíná i na v Terezíně umučeného šéfredaktora Svobodného slova K. Z. Klímu či zakladatele neurologie (a bratra Marie Pujmanové) Kamila Hennera. Na inženýra chemie dr. Vladimíra Hrubana podpisujícího se Tought guy, který taky zemřel v Terezíně. Zaživa trénoval boxera Nekolného, než ho prý ohrozil přespříliš tvrdými soupeři v USA, a stal se tajemníkem sportovní redakce. Založil odbojovou skupinu, ale všichni "kromě kreslíře Jana Fischera a ještě jednoho, jehož jméno jsem zapomněl" byli popraveni.

Ilegální V boj dával prý Hruban i Burešovi, a ten tvrdí, že ho "každý pátek" vezl mamince do Přeštic. Ve vlaku sedával u okna připraven ho vyhodit, ale... Bylo to naivní. Jižně od Plzně vlaky chvíli projížděly územím Říše, okna musela být stažena, zatemněna. A u jednoho seděl bezmocný človíček s protinacistickkou zbraní v kapse...

Jen zeď a dveře oddělovaly Hlasatele od redakce Fikerova Rozruchu. "Fiker byl hromotluk, který nosil v redakci bílý plášť jako lékař (nebo mlékař). V tváři stále mírný, jako by nevědomý úsměv přemýšlivého člověka – a řešil zápletky detektivek snad i v chůzi. Byl mi však sympatický, když získal za sekretářku jedno z nejkrásnějších děvčat v budově. Slávka se jí říkalo, každý mužský se za ní ohlédl, ale ona se nakonec ohlédla za jediným, Trnkou, a stala se mu druhou ženou."

Spolupracovníky se stali i Elstner, Mirko Musil či Plzeňák Svatopluk Sova, fotograf. Pan Bohumil Zlatohradský kreslil erby měst (do rohů titulní stránky) a Burešovi věnoval zarámovaný a zasklený znak Přeštic. Jediným nedostupným kreslířem zůstal časopisu navždy Zdeněk Burian.

Ale kniha není jen o redakční práci a v prvním i druhém díle Bureš věnoval po kapitole ostrovu Štvanice a sportu zde. Vzpomíná na továrníka Fuchse-Robětína či tenistu Rodericha "Nervózu" Menzela (jako první při úderech vzdychal). Mezi figurky náleží fotbalista Jaroslav Bouček, (ne)vyléčený alkoholik a převozník v Dobřichovicích. Zachycen je i Bican. Sport však za války skomíral, protože Němci celkem vnímali naše borce jako povaleče ve chvílích, v nichž sami umírali na frontě.

Dvakrát byl Bureš v "Pečkárně". Poprvé kvůli básni, již otiskl jedné čtenářce, a gestapák ho údajně obvinil, že byla určena Benešovi. Měl dodat originál dopisu, což prý neudělal. Nic se nestalo. Podruhé tam musel kvůli sudetským dětem, Hlasatel se totiž vynořoval i u nich, a tedy na říšském území. Jako kontraband. O osudu bylo už rozhodnuto a skončil v květnu 1941, ještě před útokem na Moskvu. Do redakce tehdy vstupovali chlapci s uslzenými tvářemi, ani závěrečné číslo s rozloučením však už vyjít nesmělo vyjít. Povoleno bylo jen pět

V Melantrichu se pak Bureš stal vedoucím časopisu Světový ZDROJ zábavy a poučení a jako i Foglar přispíval do Zteče a čtrnáctideníku Správný kluk. Prý intrikou Šaldovy novomanželky musel přejít do raníku A-Zet a ke kultuře. Šéfoval mu dr. Křemen – a vtáhl prý ho do politického oddělení, ale válka se počala překlápět a Křemen údajně ve strachu podepisoval Burešovým jménem proněmecké úvodníky(?). Jak Bureš tvrdí, nechal jej Křemen přeložit demagogické texty z německého tisku, ty doplnil... a podepsal Bureš. Co dělat? Na radu tajemníka Syndikátu novinářů a skrytého odbojáře dr. Zierise (i on byl plzeňského původu) se Bureš pokusil vyprovokoval výpověď. Jak? Předstíral artritidu v kolenou. Šalda ho propustil k 1. dubnu 1944, a to jistilo plat a klid do 1. července. Ujeli s rodinou do Přeštic, kde ho bratranec přihlásil jako dělníka. Půl roku šťastně žili na statku Střížov, tři kilometry od Přeštic, a sice jim Američané trefili půl stáje, ale okupanti ruče zajistili materiál i pracovníky. Zieris dal pak Burešovi šanci v týdeníku Letem světem, ale i ten doletěl. Bylo nutno nastoupit na práci "pro Říši". Odvádělo se v Hybernské. "Artritidu" německý lékař ignoroval, ale Irena dala prý úředníkovi tři metry látky na šaty, takže Bureše nasadili v Praze - jako závozníka holešovické mlékárny! Když ho vyhodili, ocitl se v oddělení Orbisu - v kavárně Na Poříčí – a spoluvyráběl tašky. Pak ochranné masky, ale počátkem dubna 1945 prchl za rodinou. Před Zdicemi jeho vlak napadl hloubkař, a tak šel pěšky přes Brdy s jakýmsi mladým Klatovanem, v Plzni byli před svítáním a on dojel do Přeštic vlakem.

Druhá část vzpomínek už bohužel není tak propracovaná, ale v Úvodní poznámce autora zdůrazňuje Bureš, nakolik vnímá Hlasatele a Vpřed vnímá jako přirozený celek, který jen šílená válka roztrhla. Průrvu se s Foglarem pokoušeli zacelit, ale válka nás změnila, konstatuje autor. Byl i ženatý, otcem, starší, nikoli ve stresu, snad i z toho důvodu vnímal druhé období týmu méně ostře a druhá část má jen šest kapitol oproti prvním deseti. Když pominu (zvláštní) vzpomínku na v mládí Burešem sledovanou soulož nepřitažlivého židovského četaře Jana Weinera s nahou prostitutkou(?), počíná se druhý díl opět zeširoka: V Přešticích dne 5. 5. 1945. Až dojatě autor vzpomíná na amerického lékaře Franka Crowforda, který ho vzal džípem k Černému jezeru, a faktem je, že mu po odjezdu osvoboditelů zůstala i kompletní uniforma amerického majora. Bureš po válce narukoval a stal se důstojníkem osvěty, čemuž se pak po Únoru říkalo politruk. Ve funkci byl nástupcem pozdějšího ministra vnitra podpl. Pavla, který z ní "jedné noci zmizel" povolán ke kontrarozvědce. Tou dobou Bureš absolvoval i agitační kurzy pozdějšího předsedy Svazarmu gen. Hrušky a jeho vlastní velitel pluku se ho bál! Aby už nikdy nemusel na cvičení, stal se koncem roku 1945 zástupcem velitele CZ TRANSPORTATION CORPS a do Čech vozil auta nechaná v Evropě Američany. Pobyl tak až ve Francii, ale v únoru 1946 šel do civilu. "Tříleté sepětí s armádou mě stigmatizovalo smyslem pro disciplinu, která potlačuje přirozenost bytostí a rozmetá bezstarostné mládí," vzpomíná. "Krotí jako korzet a novináře spoutá v stranickém tisku."

V Praze se mu pak zřejmě nepodařilo proniknout do londýnské BBC, ale v pamětech to zastírá a jen konstatuje, že silnější a blíž byli osvětáři v našich uniformách. Jako podle Newtonova gravitačního zákona. Po spisovateli Oto Šafránkovi se pak dočkal místa ve Vpředu (Krakovská 22, 1. patro), kam ihned telefonem povolal i Foglara. Ten zradil příliš skautského Junáka a přišel s podmínkou. Redakce od něj musela za milion korun koupit barevnou ofsetovou rotačku. Stalo se. Z černobílého čtrnáctideníku udělali barevnou obdobu Hlasatele a náklad zvedli z třiceti na sto, koncem roku 1947 až dvě stě tisíc výtisků, a tentokrát jim zdvihli i platy (Bureš dokonce mluví o deseti procentech ze zisku).

Rotačka se ovšem stala zlým snem, jako už kdysi i Foglarova loď. Koupil ji ještě se synem nakladatele Jana Kobese, který pak umřel v Terezíně, ale... Odněkud přivedli mladého strojníka. Také viděl železnou obludu poprvé, ale do práce se dal s odvahou, která postupně přerostla v zápal. Vášeň. Sestavoval stroj podle oka, odhadoval a zkoušel, která součástka ke které patří, a skládal rotačku jako dětskou stavebnici. Když se dostal do slepé uličky, znovu sestavený kusy rozebíral, celé dny trávil v suterénu tiskárny v montérkách, umazaný od oleje a od šmíru i na hlavě (neměl vlasy) a ve fanatické oddanosti stroji, posedlý jako v boji s mnohohlavým drakem, dal si nakonec poblíž stroje připravit lůžko, slamník a deky, spal v temné, nevětrané hale, ale nebyl to posilující spánek. V noci se co chvíli budil a lezl na plošiny, aby s mastným hadrem v dlani znovu měřil a zkoušel. Časně ráno jsme ho našli sedícího na slamníku s hrnkem černé kávy a kusem chleba, nemluvného, s hlavou skloněnou k černé, promaštěné podlaze. Nereagoval a my poznali, že v boji s časem prohrál další den a noc. Vedle mohutného stroje vypadal malý a bezmocný. Pak mu dělala v podzemí společnost i jeho žena, spala s ním a obstarávala jídlo... Problémy trvaly tři čtvrtě roku a přijde mi smutné, že právě jméno onoho strojníka v knize nenajdeme. Nahoře se ovšem, pravda, psalo. Bureš však přijal třeba i studenta Vysoké školy politické Ivana Skřivánka a... Provázel mne, když jsme se spřátelili, i do tělocvičny v Ymce, kde jsme přes poledne nikdo nebyl a jen my dva se bavili hraním malé kopané. V knize vzpomíná i na Jaroslava Žáka a zvlášť na mače s malířem Radou, kterého prý nechával vyhrávat. Dále pak na Běhounka, jenž ho skoro vyhodil oknem, když se Bureš optal, zda jedl po ztroskotání lidské maso. Ve Vpředu publikoval i Ludvík Souček a Bureš také líčí útok Zdeňka Vavříka na časopis. Veřejné hádanice se Foglar odmítl zúčastnit, jak pro něj bylo typické, a Bureš pak nenašel dost argumentů.

Jako na krajana ze Soběkur u Přeštic vzpomíná Bureš také na kapitána Václava Bozděcha (1912-1980), autora známých knih Souboj s osudem a Gentlemani soumraku (1948 emigroval). "Ö beletrii se u něj hovořit nedalo, ale četba to byla vzrušující a napínavá." Ale znovu i kapitola o milované Štvanici a sportu. Z docházející šlechty se zajímal o hraběte Schonborna ze zámku v Dolní Lukavici u Přeštic i barona Špačka "zdědivšího poštovní dopravu v Praze" (i on roku 1948 emigroval do USA). I na první českou mezinárodně úspěšnou krasobruslařku Věru Hrubou-Ralstonovou Bureš vzpomíná. Byla dcerou klenotníka z ulice Na poříčí, v USA vdala za rejdaře a vrátila se na chvíli jako "nóbl dáma". Miláčkem však byl Burešovi spíš sportsman Jaroslav Drobný.

Ten uměl všechno - i bez trenéru. Skoro. Jedno jej totiž ani žádný trenér nenaučil. Jarda dobře nezvládl tlučený bekhend, bez něhož se dnes světový tenis těžko obejde, a míč více nebo méně řezal, dával mu spodní rotaci. Tak jej měl sice pod kontrolou, umísťoval jej přesně, leč chyběla rychlost, razance, a když mohl, tak bekhend obíhal. Jarda si byl toho nedostatku v technice vědom, v tréninku tlučený bekhend dřel, ale při důležitém utkání se chtě nechtě vracel ke své jistotě, k řezanému úderu, který se naučil jako tenisový samouk už v dětství a nemohl se od něj osvobodit. Jsem ale přesvědčen, že kdyby se byl mohl oddat obouručnímu bekhendu, byl by zůstal neporažen a neohrožen desítky let. Jenže ten byl v té době něčím nenormálním, skoro až neslušným, a pokusy o takový styl, přirozený dětem, které neměly ještě sílu, byly zavrhovány. Ještě Jiří Parma, první trenér Martiny Navrátilové, ji počátkem sedmdesátých let důsledně nutil držet raketu jen v jedné dlani a Martina později litovala...

Taky Drobný emigroval roku 1949 - během prestižního turnaje ve Švýcarsku.

29. 2. 1948 vstoupil Bureš do Strany. A Rychlé šípy? Ve 44. čísle na stavbu mládeže. Po prázdninách už kolegu v redakci nenašel, Foglar dostal výpověď z celé Mladé fronty a redakci přestěhovali do Lucerny zabavené Havlovi. A Bureš? Čekal ho Mladý technik, Ruch a Stadion, ale o tom už kniha nemluví a spíš zaujmou vzpomínky na fotbalistu, hokejistu a tenistu Koželuha zvaného Kožená tvář či Gumová stěna: nikdy totiž nehrál u sítě, což vzniklo nejspíš z toho, že se přiživoval jako tzv. nahrávač (mj. i krále Gustava V.). Na Riviéře říkali Koželuhovi "Hopily Charlie", protože si říkal o míček slovy hopy-hopily. Roku 1950 se tento už bohatý sportsman bohužel zabil na silnici, když se vracel z Prahy do vily v Klánovicích. Šofér si nevšiml stojícího, neosvětleného náklaďáku.

Kniha kompletně přetiskuje i známý článek Ivana Klímy Ohalujeme tajemství Chaty děsu, který ve Frontě ze 7. 8. 1952 poslal Foglara na index, a je bez jakékoli ironie dobrým doplněním absolutně sebestředných Foglarových pamětí Život v poklusu, v nichž je Bureš ignorován. Editor autora navštívil ještě ve vinohradské nemocnici v Londýnské, ale nedočkal už se souhlasu s probírkou fotoarchivu. Bureš své přepracování nedokončil a 9. ledna 2000 zemřel v Léčebně Sv. Anny v Plané (pochován je vedle ženy v Černošíně).

Zamyšlením nad popularitou Mladého hlasatele a Vpředu svazek doplnil i Foglarův přítel Jiří Raba, který zdůrazňuje, že v čase Vpředu a Hlasatele ještě nepanovala specializace. Ty časopisy měly "širokou nabídku" a navíc zrály, až se naskýtá otázka, jakých výšin by dosáhly. Možná ani sám Šalda netušil, jak významný bude přínos jeho rozhodnutí, jímž dal dohromady dva nadšence. A jistě, Foglar Bureše ignoroval, ale tento napůl slepý muž žil přece i v časech největších úspěchů ve zcela vlastním a uzavřeném světě...

To pochopil i Bureš sám. Sice jsme stavěli společné dílo, zdůrazňuje, ale každý samostatně. "Vlastní hlavou a vlastníma rukama. Nemluvili jsme jeden druhému do řemesla. Radili jsme se, to ano, ale spíš proto, aby se jeden ujistil souhlasem druhého." Tak či tak, válku přeživší malíř Fischer je oba nakreslil do památného obrázku v příběhu Černí jezdci se smiřují!