Nejlepší překlad tajuplného výrazu kanadského profesora angličtiny Marshalla McLuhana by měl znít asi takhle: "Obsahem sdělení je prostředek, jakým bylo sděleno." V řeči hrdého Albionu je to kratší: "The medium is the message."

Ať už to řekneme jakkoliv, podstatné je, že zažíváme inflaci sdělení, která tím pádem ztrácejí na ceně. A jelikož za sděleními jsou v první řadě slova, ztrácejí na ceně i ona.

McLuhan má na triku řadu dalších hříchů. Byl to on, kdo si vymyslel pojem "globální vesnice," byl to také on, kdo - aniž by mohl znát budoucnost počítačů a jejich sítí - předpověděl, že se jednou strhne strašná mela jménem celosvětová pavučina (v rodné řeči tohoto edmontonského rodáka: World-Wide Web).

Ne, že by za to všechno mohl, ale tušil, že se to stane, a měl tu odvahu (či drzost?) to říci. Dnešní společnost sotva popadá dech pod tou záplavou a jelikož si její vznik (poměrně nelogicky) spojuje právě s McLuhanem, je to totéž, jako by ho z toho obviňovala.

A právě o té záplavě je knížka úvah (Proč nemám rád výraz eseje? Vlastně ani nevím. Možná proto, že se to slovo dá přeložit do češtiny), tedy právě o té záplavě je knížka úvah Karla Hvížďaly, která se jmenuje Uvízlé věty. Podtitul zní: Eseje o slovech a lidech.

Nejhorší na psaní recenzí Hvížďalových knih je, že i když se (někdy? často?) stane, že člověk nesouhlasí s jeho vývody, čtenář a recenzent musí v první řadě přiznat, že by rád uměl psát alespoň způli tak dobře. Už jen vstupní úvaha o kavárnách má hodnotu, která převýší cenu knížky.

Hvížďala lamentuje nad současným stavem svého řemesla. Tedy nad současným stavem novinářství. Něco na tom lamentu je. Karel Čapek sice také před mnoha lety psal, že to naše řemeslo je povrchní a efemérní, a srovnání s jeho dobou dává tušit, že situace se konsoliduje spíše směrem k nule (jak to opisovával Jan Werich). Je pravda, že dnešní úroveň novinářství je skutečně pod psa. A ne pod nějakého psa s rodokmenem. Pod psa-voříška, který nezná své rodiče. A nikoliv jen v Čechách. Jinde také.

To všechno je naprostá pravda a Hvížďalovy obavy jsou plně na místě.

Hvížďala si také není jist, jakým způsobem poměřovat vliv sdělovacích prostředků na vývoj společnosti.

Jsou mezi námi tací, kteří s oblibou (a populisticky) tvrdí, že za všeobecný společenský marasmus (a zase: nejen v Čechách) mohou jedině novináři. Jsou to prý jedině novináři, kdo vytváří onu pověstnou "blbou náladu."

Že ve většině případů novináři pouze odráží současný stav světa, že, abychom si trochu přizpůsobili (cizím slovem: parafrázovali) výraz Williama Shakespeara, pouze nastavují světu zrcadlo, na to ti, kteří ze všeho viní sdělovací prostředky, zdá se, původně ani nepomysleli.

Pak jsou mezi námi tací, kteří tvrdí, že my novináři za nic nemůžeme. Svět je takový, jaký je (zase ten Shakespeare). Že obyvatelstvo, které zaplavují většinou jen cynicky negativní zprávy, rozbory a komentáře, také může lehce pod vlivem té spouště zcyničtět? Neříkejte mi, že naši čtenáři (posluchači, diváci) jsou tak ohromně blbí, že si to nedokážou přebrat.

Pravda bude asi někde uprostřed, jak už bývá jejím zvykem. Kde? Kdo ví? Ani Hvížďala to neví, avšak slouží mu ke cti, že se ani netváří, že by to věděl.

Otázka zní: co s tím?

A tady bych si dovolil vyjádřit zdvořilý nesouhlas s vývody kolegy Hvížďaly.

Dnes si může kdokoliv a kdykoliv a kdekoliv vytvořit zpravodajskou základnu, ať už je to pavučinový zápisník (web log, zkráceně blog) nebo jeho stránky, a je pouze na jeho schopnostech, zda se to, co píše, začne šířit do celého světa nebo zda autorovo dílo zůstane oblíbenou četbou pouze mezi členy jeho nejbližšího příbuzenstva. Říká se tomu všemu nové sdělovací prostředky a jako člověk, který se v této oblasti pohybuje od samých začátků, dodám, že dle mého soudu jde o ty nejdemokratičtější sdělovací prostředky. Nikoliv jen proto, že se svou troškou do mlýna může přijít opravdu každý, ale i proto, že jakostní stránky se poznají mj. podle toho, že svému uživateli (tedy: čtenáři, posluchači a divákovi současně) mohou poskytnout (a také poskytnou) nejen co nejokamžitější zprávy, ale také podkladový materiál, který zahrnuje vše, co se odehrálo ve věci až dosud. V případě, že je ve zprávě řeč třeba o nějakém dokumentu, je na tom místě odkaz přímo k tomu dokumentu, bez příkras, škrtů či doplňků. Jestli zpráva cituje něčí mluvené slovo, odkazuje rovnou také na úplný záznam (zvukový i obrazový) a dodává navíc doslovný přepis.

Tohle všechno není jednoduché, musí se to umět a rozhodně to nedokáže každý trouba, který má přístup k počítači a internetu. Už to samo o sobě vytváří ovzduší určitého výběru.

Přesto ovšem obliba blogů, které píší lidé bez jakéhokoliv průpravného vzdělání v oboru novinářském, stále roste. Mnohdy jde o záznamy pocitů či dojmů mnohem více než o popisy událostí, na nichž jsou ty pocity či dojmy založeny. Sám pro sebe takovým blogům říkám dojmologie. Nemohou mě zajímat jako vážné zdroje zpravodajství o událostech, mohou mě zajímat jedině jako vážné zprávy o pocitech a dojmech lidí, kteří byli nějaké události poblíž. Ať už to byla jejich vlastní cesta na plachetnici vlastní výroby kolem světa podél rovníku, nebo zážitky z ruské kanonády v Severním Osetinsku.

Rozdíl je v přístupu.

Karel Hvížďala se podobných novodobých novinářských (či rádoby-novinářských, to je fuk) výbojů obává. Svým způsobem a do značné míry má pravdu. S neuvěřitelnými drby, dohady či fámami se dneska díky novým sdělovacím prostředkům roztrhl pytel. I když se nakonec ukáže, že opravdu šlo o pouhé drby, dohady a fámy, pořád platí ono podvědomé, že není šprochu atd.

Tady jsou nové sdělovací prostředky opravdu hodně nebezpečné. Jenže jsou to koně, kteří už vyběhli ze stáje a které tam nevrátíme, i kdybychom se nakrásně roztrhali. Ještě štěstí, že se dneska začínají rozvíjet místa na internetu, která se zabývají právě ověřováním fám, dohadů či drbů. S postupem doby si uživatelé zpravodajství zvyknou, že není nad to zprávu si ověřit.

Až k té šťastné době dojde, padne také Hvížďalův požadavek, že by se noviny měly vrátit tam, kam dle jeho soudu náleží, tedy do rukou intelektuálních profesionálů, jimž můžeme úplně klidně přezdívat kulturní elity. Ostatně, ony už si tak vesele přezdívají samy. Hvížďala, s určitou úctou v hlase, jim přizvukuje.

Má to celé jednu jedinou chybičku: vylučuje to přímou demokracii. Zmíněné kulturní elity nám tvrdí (a Hvížďala přikyvuje), že jsou vlastně ochotny se obětovat v rámci usilovného boje o lepší budoucnost lidstva. Kdo je k tomu úkolu předurčil či jmenoval, o tom už mlčí se skromností hodnou lepších věci. Kromě toho ve jménu lepší budoucnosti lidstva už chudák lidstvo zažilo tolik malérů, že by už na ten samotný výraz mělo být alergické.

Je to, dle mého soudu, tak, že Hvížďala nám velice přesně, a znamenitou řečí, předkládá popis příznaků velice nebezpečné choroby, která nás ohrožuje velice opravdově, ale že léčba, kterou navrhuje, by mohla pacientovi (zmíněnému lidstvu, či alespoň národu) vážně přitížit.

Ovšem: čte se to nádherně. Nejen díky Hvížďalovi samotnému, ale také díky znamenité grafické úpravě a typografii Clary Istlerové. Navíc Jiří Přibáň ve své předmluvě uvedl celé dílo do dobových souvislostí, zatímco Jacques Rupnik je shrnul do několika dobře míněných vět na obálce.

Shrnuto: je to skvělé čtení a je to čtení, s nímž můžeme a nemusíme souhlasit. V tomto ohledu je Karel Hvížďala demokratičtější, než by si on sám o sobě kdy pomyslel.