Takže tímto to přiznávám. S dodatkem, že se za to nestydím.

Ondřej Suchý píše knihy o osudech, a často neznámých osudech, předních osobností dějin českého umění, obzvláště filmového a jevištního. Já ty jeho knížky mám moc rád. Nesklouzávají totiž ani dost málo k lechtivým příhodám laciného bulváru, i když často poodhalí, ba co dím, přímo odhalí věci, o nichž mimo odborníků neměla veřejnost ani zdání. Hlavní zásluhou této tvorby Ondřeje Suchého je, že životy a dílo svých hrdinů zasazuje do přímé souvislosti s dobou, v níž žili a tvořili.

Že tím současným tvůrcům připomíná, odkud jsou a jak odtud přišli, aby si mohli uvědomit, kam vlastně jdou, to už je jaksi navíc.

A tím se plynule dostávám k jeho nejnověji vydané knížce. Jmenuje se Tři životy Lídy Baarové, vydalo ji (ve velmi elegantní výpravě) nakladatelství Ikar, takto pobočka nadnárodního podniku Euromedia, a já se domnívám, že to je dosud to naprosto nejlepší, co Ondřej Suchý kdy napsal.

Osobnost herečky Lídy Baarové je ohromně rozporuplná. Stejně jako jsou rozporuplné pokusy o její životopisy, z jejichž srovnání Ondřej Suchý vycházel při své práci. Začal snad tím nejautentičtějším, co o Lídě Baarové kdy vyšlo. Je to přepis 18 hodin magnetofonových záznamů rozhovorů, které s ní vedl Josef Škvorecký. Knížka jménem Útěky vyšla původně v roce 1983 v nakladatelství 68 Publishers v kanadském Torontu.

Pak s velkou slávou padla vláda jedné strany.

Když se začalo mluvit o možnosti, že by Útěky vyšly i v Československu, musela se Baarová leknout. Jedním ze stupínků k její proslulosti, ať blahé nebo neblahé, totiž byl její vztah k hlavnímu propagandistovi nacistického Německa Josefu Goebbelsovi, a také její známost s Goebbelsovým přímým nadřízeným, Adolfem Hitlerem. S Josefem Škvoreckým o tom všem hovořila poměrně otevřeně. Proto se domluvila se znamenitým českým spisovatelem a básníkem Františkem Kožíkem, že jí pomůže napsat zbrusu nové paměti, které by mohly klidně vyjít i v Československu. Úlety by se upozadily. Tenhle výběr nebyl náhodný: Kožík býval ctitelem její předčasně zesnulé sestry Zory, a Lída Baarová se nikoliv neprávem domnívala, že ve svém srdci choval náklonnost i vůči ní. Výsledkem byla kniha Života sladké hořkosti.

V Německu pak právě tuto knihu použili jako základ k životopisu jménem Lida Baarova: Die suesse Bitterkeit meines Lebens. Podle názvu by se člověk domníval, že jde o překlad Kožíkova díla. Opak je pravdou: němečtí autoři si sice od Františka Kožíka vypůjčili leccos, jenže zcela zásadní změnou důrazu z českých filmů na filmy, které Baarová vytvořila v Německu, změnili i celé vyznění.

O Lídě Baarové psal také velice zasvěceně (a dobře) český novinář a autor Stanislav Motl. I jeho zkušenostem, názorům a závěrům dává Ondřej Suchý místo.

Ondřej Suchý věří, že Lída Baarová hovořila nejotevřeněji a nejpravdivěji s Josefem Škvoreckým. Soudí též, že Škvoreckého přepis (a výklad) její výpovědi je nejpřesnější. Nebudu se rozepisovat o podrobnostech, pořiďte si Suchého knížku a suďte sami, ale osobně s ním souhlasím.

Jenže Ondřej Suchý udělal něco zajímavého navíc. Nespokojil se s tím, že se na Lídu Baarovou ptal jejích současníků, těch, kteří s ní přišli do styku pracovně i soukromě. Požádal o jejich názory také několik mladých lidí, současných časných dvacátníků, kteří se zajímají právě o dějiny českého filmu a které zaujal i osud Lídy Baarové.

Zde je třeba poznamenat, že Lída Baarová si svoji prapodivnou aféru s Josefem Goebelsem a známost s Adolfem Hitlerem v poválečném Československu sice odskákala, jenže zmizela včas, takže se ještě stačila proslavit jako herečka evropského formátu, jedna z mála českých hereček, které uspěly v zahraničí. Horší bylo, že si úlety Lídy Baarové odskákali její příbuzní.

A o to zajímavější je rozdíl mezi názory pamětníků a spolupracovníků a názory těch, kteří Lídu Baarovou znají jen z dějepisu. Mezi pamětníky a spolupracovníky se sice najdou tací, kteří nad hereččinými indiskrecemi pokrčí rameny a připíší je mladické nerozvážnosti sice krásné, ale jinak ohromně naivní (padlo v té souvislosti i slůvko pitomé) herečky, ale mnozí jí nemíní prominout ani její milenecký poklesek, ale ani cokoliv jiného. Včetně toho, že se stala hvězdou. Nejlepší vysvětlení tomuto jevu poskytla Hana Vítová, ve své zcela upřímné řeči o podstatě lidské závisti a o tom, o kolik sžíravější je závist mezi lidmi, kteří tvrdě bojují o ono pochybné místo na slunci, kterému se říká hlavní role ve filmu (či na divadle).

Mladí, kteří viděli filmy, v nichž Baarová účinkovala, a přečetli si o ní všechno, co se kdy kde dalo sehnat, jsou mnohem velkorysejší. Hrála Lída Baarová skvěle? Na rozdíl od pamětníků a spolupracovníků, kteří někdy o jejím nadání pochybují, se mladí nadšenci shodují, že osobnost Lídy Baarové z jejích filmů přímo vyzařovala, byť by i někdy (dost často) šlo o úplnou pitomost a nikoliv o umělecké dílo. A že měla velice něžné techtle-mechtle se samotným Goebbelsem? Naivní děvčátko, navíc je měla v době, kdy ještě zdaleka nebyla známa nacistická myšlenka “konečného řešení”. Pokud jde o její známost s Adolfem Hitlerem, ta nikdy nezašla za rámec společenského setkání. Vyvolal je sám Herr Reichskanzler, neboť se domníval, že mu Lída Baarová připomíná jeho životní lásku, Angelu (Geli) Raubalovou.

Mladí příznivci Lídy Baarové se navíc ušklíbají nad výroky těch, kteří herečku odsuzují. Mají pádný argument: kdož jsi bez viny, vrhni kamenem. A vůbec, koho to zajímá, s kým sdílela lože, že? Zůstaly tu po ní filmy a ty stojí dodnes za pohled.

Tím Ondřej Suchý nastoluje zajímavou otázku.

Třeba: slavný chilský básník Pablo Neruda (původním jménem Neftalí Ricardo Reyes Basoalto, jehož umělecký pseudonym vznikl úpravou jména českého autora Jana Nerudy) byl jako veršotepec nesporně vynikající. Mexický výtvarník José David Alfaro Siqueiros uměl malovat jako málo jiných. A oba se na pokyn Josefa Stalina aktivně podíleli na přípravě vraždy Lva Trockého.

Nebo: Pablo Diego José Francisco de Paula Juan Nepomuceno María de los Remedios Cipriano de la Santísima Trinidad Ruiz y Picasso, známý zkráceně jako Pablo Ruiz Picasso, byl jedním z výtvarníků, kteří definovali moderní umění. V soukromém životě, ať už doma nebo na politické scéně, to byl jeden z největších darebáků, kteří žili. Nehorázně sprosté prase ve vztazích soukromých, podrazník non plus ultra ve vztazích politických, řečeno co nejjemněji.

Co je důležitější: jejich dílo nebo jejich soukromé životy?

Ondřej Suchý tuhle otázku klade, ale záměrně ji nezvedá. Správně činí: je totiž přece na každém z nás, jaké si vytvoříme závěry. Ale než si je (ty závěry) učiníme, měli bychom zaběhnout do kina pro pamětníky.

Dějiny jsou totiž nejen poučné. V případě filmů s Lídou Baarovou jsou také docela zábavné.