27.5.2019 | Svátek má Valdemar


KNIHA: Století Miroslava Horníčka

8.12.2018

Začnu od konce: každý, kdo chce pochopit kulturní dění bývalého Československa a dnešní České republiky, by si tuhle knížku měl přečíst. Někdy i s tužtičkou v ruce.

Než to zkusím vysvětlit, několik přiznání.

Autora Jaroslava Kříženeckého mám rád nejen jako skvělého vypravěče, ale i jako citlivého člověka. I přesto, že se vlastně známe jenom elektronicky.

Navíc jsem od té až neslušně dávné chvíle, kdy jsem ho poznal, obdivoval Miroslava Horníčka a poštěstilo se mi, že mě považoval za svého přítele.

A třetí přiznání: v knížce Jaroslava Kříženeckého je také pár řádek z mého počítače. Přispěl jsem, na jeho žádost, jednou vzpomínkou.

Tak. A teď se můžeme dostat k tomu, proč bych tuhle knížku chválil, i kdyby neplatil ani jeden z předchozích tři odstavců.

Století Miroslava Horníčka

Miroslav Horníček byl, je a dlouho ještě bude ojedinělým zjevem kultury. A nejen české. Kultury vůbec. Autor, herec, režisér, spisovatel, fotograf, výtvarník - ano, výtvarník. Fotografie, viděné pořádně citlivým okem, jsou výtvarnými díly. Stejně jako koláže. Snad jen hudba chybí. A tanec. Horníčkův zpěv zněl spíše jako recitativ. Ostatně, on vždycky šel hlavně po smyslu díla. Jakéhokoliv. Ten považoval za důležitější formy. Pokud jde o hru na hudební nástroje, kromě radia, gramofonu, pak magnetofonu a, nakonec, přehrávače cédéček, žádný neovládal tak, aby si s tím dovolil vyjít na třeba i tu nejužší veřejnost. Tanec (myšlen je tady ovšem jeho vlastní tanec) považoval za činnost velice nebezpečnou. Jemu, ostatním na jevišti a (to hlavně) obecenstvu.

I v těch nejtrudnějších chvílích nedávných československých dějin udržoval Miroslav Horníček alespoň přijatelnou náladu mezi citlivějším obyvatelstvem země. Tím pomáhal národu přežít se značnou dávkou cti.

Tehdejší papaláši mu často nemohli přijít na jméno. Házeli mu klacky pod nohy. Kde mohli, tam mu dělali potíže. Miroslav Horníček se nikdy nevzdal. Zajisté musel někdy ustoupit. Musel někdy zvažovat, co je důležitější. Nikdy ale neustoupil tak, aby se musel stydět při pohledu sám na sebe do zrcadla. Kromě okamžiku krátce po časném ranním procitnutí, dodal by asi Miroslav Horníček, ale to nevypadá dobře ani většina kinohvězd.

Jsou dnes tací, kteří mu vyčítají, že v době vlády jedné strany nejen vystupoval, ale dokonce svým vystupováním svá obecenstva bavil. Většinou mu takhle spílají ti, kteří buď onu dobu nezažili, nebo byli tou dobou v plenkách, nebo, a to je nejhorší, nedovedou pochopit, že není možné, aby emigrovalo najednou všech tehdejších 15 miliónů československých obyvatel.

Jaroslav Kříženecký nás vede životem Miroslava Horníčka od začátku do konce. Jeho vyprávění je velice čtivé. Vypráví v malých a přehledných úsecích, někdy stačí jedna věta, jindy třeba celá stránka, ale vždycky to je k věci.

Jaroslav Kříženecký se netváří, že je literárním, divadelním nebo jakýmkoliv jiným uměleckým vědcem. Hodnocení přenechává jiným. On vypráví, a je na nás, na čtenářích, abychom si porovnali vyprávění s někdy moudrými, ale velice často až otřesnými kritickými soudy.

Ony soudy byly mnohdy dány dobou svého vzniku. Často byly velice stranické. Často bylo zřejmé, že si kritik trochu šlape na jazyk, ba se i stydí, když vyjadřuje svůj názor co možná politicky nejkorektněji (ano, to bývalo v módě už tenkrát, jen se tomu říkalo udržovat ukázněně stranickou linii, a o kterou stranu šlo, nebylo třeba připomínat).

Významnou částí knihy Století Miroslava Horníčka jsou vzpomínky jeho bývalých kolegů. Většinou nejde o žádné veselé historky z natáčení, ale o zasvěcená hodnocení, která pronášejí lidé, kteří s Miroslavem Horníčkem sdíleli tu delší, tu kratší úseky jeho životní i umělecké dráhy.

Mezi těmi vzpomínkami nalezneme spousty těch, které prokazují, že řeči oněch rádoby-kritiků, kteří tvrdili (a někteří tvrdí dodnes), že Miroslav Horníček býval někdy až zbytečně opatrný, hraničily bezmála s nesmyslem (a mezi ty kritizující patřil i Václav Havel). Miroslav Horníček nechtěl mít malér s některým z tehdejších mocných? Jak se k tomu v takovém případě víže vzpomínka Pavla Landovského? Byl v hledišti, když Miroslav Horníček vyprávěl o divadle. Všiml si Landovského, který tou dobou snad už nemohl být zakázanější, a pozval bouřlivého samorosta na jeviště. Jako kolega, což byl doslova výraz, jehož Miroslav Horníček použil, patří vedle něj.

Jak se ke zbytečně opatrnosti může vztahovat, že Miroslav Horníček v dobách, kdy se nad Jiřím Suchým vznášely temné mraky, zval zakladatele Semaforu, aby s ním sdílel jeviště při nejrůznějších Hovorech po celé republice? A bylo přátelství s tehdy zakázaným divadelníkem Pavlem Dostálem znamením zbytečné opatrnosti?

Jaroslav Kříženecký vypráví i o těchto důkazech Horníčkovy lidskosti a zásadní slušnosti, aniž by se bil v prsa: nechává vyprávět skutečnost.

Nakladatelství XYZ patří dík za to, že tuto knihu vydalo. Učinilo tak prostřednictvím společnosti Albatros. I jí patří dík. Oběma podnikům ale nepatří dík za to, že dovolily grafikovi Romanu Křivánkovi, aby pokryl rámečky, v nichž jsou otištěny nejrůznější jen zdánlivě vedlejší údaje, rastrem, a navíc je vysadil málo čitelným písmem. Ty rámečky totiž jsou velice důležité, protože jejich obsah uvádí děj do souvislostí doby. Bylo by to docela nenásilné uvádění, kdyby to bylo čitelné. Jaroslav Kříženecký se na ně také čas od času odvolává. O to větší škoda, že si na ně čtenář musí pořídit zvětšovací sklo.

Avšak bez ohledu na tuto výtku (a na pár povzdechnutí kvůli několika přehlédnutým překlepům) Jaroslav Kříženecký, autor několika dalších životopisů zajímavých osobností nedávné české umělecké historie, sepsal knihu velice čtivou, ohromně zajímavou (mnohdy dokonce i pro ty, kteří Miroslava Horníčka znali osobně), často až napínavou.

Klobouk dolů!



Diskuse


B. Novacek
1:25
9.12.2018

J. Milota
21:18
8.12.2018

V. Kotas
22:22
8.12.2018

K. Kovařovic
7:59
8.12.2018

T. Kohout
7:55
8.12.2018

J. Fridrich
17:40
8.12.2018

V. Kotas
5:53
8.12.2018

počet příspěvků: 12, poslední 9.12.2018 11:58









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.