Je to již dvacet let, co byla v naší zemi ukončena (či jen dočasně přerušena?) cesta k světlým zítřkům, po níž jsme klopýtali pod více či méně surovým dohledem velkého bratra z Východu. Pouť to byla strastiplná a plná obětí. Ohnutá záda celé řady z nás společně s poněkud ambivalentním postojem k pojmům jako vlast a morálka patří k těm nejméně oplakávaným, ale patrně nejhůře zhojitelným ranám, jež jsme utrpěli. Také genocida elit prováděná ponejvíce jejich vymístěním za hranice země nás příliš nevzrušuje, jelikož kdo tu není, nemůže nám do ničeho kecat a hlavně nám nekonkuruje. Navíc – kdo by stál o němou či hlasitou výčitku představovanou navrátilcem z emigrace, který možná zapomněl jazyk, ale jistě si velmi přesně pamatuje důvod, proč musel nedobrovolně opustit kosti svých předků. Také pár mrtvol bylo nutno položit na oltář onomu slavnému budování. Ale ani pro ty povětšinou nepláčeme. Místo tváří si totiž většinou vybavíme jen nezáživná hesla z učebnic dějepisu a o mnoha těch popravených tam navíc píší, že si svůj osud zasloužili…

Je to již dvacet let, co nás východní impérium upustilo ze svých spárů a zanechalo nás značně potlučené napospas vlastnímu zmatku. Po té dlouhé době jsme na tom podobně jako malé dítě, které uteklo před trestající rukou nazlobeného rodiče do hlubokého lesa. Nejdřív radostné pobíhání od stromu k potoku a od potoku ke skále, nasávání nových vůní, adrenalin hučící v žilách a nahořklá vůně neopakovatelného dobrodružství. S prodlužujícími se stíny pak strach z každého neobvyklého zvuku, zjitřená představivost malující čerty na zeď a v noci jen krutá zima a hlad. No a ráno překotné hledání cestičky k domovu – vždyť ty rány pěstí se přeci jen dají snést, když po nich přijde na řadu hrachová kaše, teplý čaj a natřesené peřiny....

Jsme na tom podobně jako to malé dítě a mnozí z nás by se rádi vrátili tam, odkud jsme vyšli. Proto není na škodu si právě teď připomenout, jak pádnou ruku měl náš velký bratr a jak chutnaly jeho projevy náklonnosti k nám. Vynikající cyklus ČT 2 o justiční vraždě Milady Horákové byl jistě nepřekonatelnou první vlaštovkou a také seriál Radiožurnálu nazvaný „Příběhy 20. století“ stál za větší díl pozornosti. Ovšem s připomínáním určitých věcí se nikdy nesmí přestat. Mně padla před týdnem v knihovně do ruky (více méně náhodou) kniha Jana Havla „Smrt Jana Masaryka očima kriminalisty“, což je ve zmíněném kontextu (alespoň podle mého laického názoru) velmi hodnotné čtení.

Autorem publikace je bývalý pracovník Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV), jehož profesní dráha se vyvíjela od služby v armádě, přes službu u policie, následovanou pobytem v kriminále a kulminující na postech popeláře, přidavače u zedníků, zámečníka a mechanika. Poté následoval post mistra v ČKD Polovodiče, vyhazov za šíření protisocialistických nálad, krátké působení v technických profesích na Barrandově a do převratu v roce 1989 post údržbáře v Elektroodbytu. Na ÚDV byl pak autor pověřen právě prošetřením dosud neobjasněných okolností úmrtí Jana Masaryka.

Kniha Jana Havla určitě nepatří mezi lehce stravitelné bestsellery, protože její „konzumace“ vyžaduje značnou míru čtenářovy spolupráce. Jedná se totiž o zajímavě poskládanou koláž protokolů z výslechů svědků pořízených v průběhu vyšetřování tragického skonu význačného a mezi lidem celkem oblíbeného poválečného ministra zahraničních věcí. Toto vyšetřování probíhalo ve třech kolech v letech 1948, 1968 a 1990-94. Výběr uveřejněných fragmentů jednotlivých dokumentů je sice lehce manipulativní, ovšem cílem této manipulace není ani tak podpora té či oné verze o příčině Masarykovy smrti, jako spíše demonstrace různých zájmů a cílů, s nimiž bylo vyšetřování v jednotlivých etapách prováděno. Autorské komentáře k vybraným dokumentům se omezují na nezbytně nutné minimum a mají povětšinou spíše technický charakter. Čtenář, pokud má zájem, může podobně jako kriminalista na základě předložených faktů tvořit hypotézy, podrobovat je kritické analýze a zamítat ty, které ve světle nových poznatků neobstojí. Pokud ho ovšem podobná hra nebaví, může rovnou přeskočit na poslední stránku a tam se dočíst autorovo shrnutí zjištěných (i nezjištěných) faktů a částečné rozuzlení léta se vlekoucího kriminálního případu. V takovém případě se sice netrpělivý čtenář dozví, co bylo nejpravděpodobnější příčinou Masarykovy smrti, ovšem přijde o nezvykle pojaté vylíčení okolností převratu v roce 1948 z pohledu jeho přímých účastníků a ochudí se tak o podstatnou část sdělení obsaženého v Havlově knize....

Je to již dvacet let, co byla v naší zemi ukončena (či jen dočasně přerušena?) cesta k světlým zítřkům, po níž jsme klopýtali pod více či méně surovým dohledem velkého bratra z východu. Z oné cesty nám bylo dovoleno sejít po dlouhých čtyřiceti letech v momentě, kdy měl náš velký bratr spoustu starostí sám se sebou a na chvíli nás spustil z očí.. Nyní již dvacet let klopýtáme na cestě jinam a mnozí z nás si myslí, že cesta zpátky by byla tou nejlepší volbou. V takovém momentě jistě není od věci, připomenout si okolnosti a děje z počátku oné cesty. Kniha Jana Havla je k tomu vynikajícím prostředkem....