23.7.2016 | Svátek má Libor






KNIHA: Sejdeme se v Denveru

7.11.2014

Objeví-li se před vámi kniha, jejíž autor se jmenuje Čvančara, může to být kniha různá. Tedy různého zaměření. Neboť není Čvančara jako Čvančara. Mně osobně při zaslechnutí jména Čvančara naskočí automaticky titul jedné z nejlepších knih pojednávajících o protektorátu a atentátu na Heydricha, publikace „Někomu život, někomu smrt“. Jejím autorem byl Jaroslav Čvančara.

Naproti tomu fandy filmu a starých biografů před pár lety potěšila knížka bratrů Miroslava a Jaroslava Čvančarových „Zaniklý svět stříbrných pláten. Po stopách pražských biografů“.

Poslední knížka „Sejdeme se v Denveru aneb Ze Žižkova do země javorového listu“, která právě vyšla a kterou napsal František Čvančara, jeden z milovníků filmového plátna, vězeň komunismu, exulant v Kanadě, pak čtenáři zajistí, aby mu všechny ty vjemy z obou předešlých knih „docvakly“. Kniha „Někomu život, někomu smrt“ bývá totiž označována za „sbírku jedinečných, většinou neznámých fotografií“ a když jimi listujete, jako by vám běžel před očima historický film z let 1943-45.

Z nové knihy, která je také jakousi „rodinnou kronikou“ (ale nejen jí), zjistíte, proč tomu tak je. Pražská rodina Čvančarů je již od dob otce a strýce rodinou milovníků filmového plátna a sběratelů filmů. A také majitelů pražských kin

Název knížky „Sejdeme se v Denveru“ je pak hláška z filmové kovbojky „Pád rodu Daltonů“. Mezi bratry Čvančarovými je to hláška oblíbená.

denver

Děj knihy, tedy spíše dokumentu, začíná vyprávěním o životě jednoho pražského kluka, který jako chlapeček zažil Protektorát i osvobození, ale s údivem, tak jako mnoho dalších, také podivnou dobu, dobu, kdy demokratický president Beneš například znárodnil - tedy lépe řečeno nechat ukrást - soukromé biografy i filmové ateliéry ve jménu naší „lepší budoucnosti“. A pak už to jelo s kopce.

Knížka je zajímavě koncipována. Podobně jako „Někomu život, někomu smrt“ jde tedy místo o různá „epická vyprávění“, do kterých vzpomínkové knihy často sklouzávají, spíše o tištěný film. Nebo filmový dokument.

Opisující a hlavně ukazující na nearanžovaných fotografiích, ovšem spíše na takových obyčejných, co známe všichni, vhodně a decentně doplněných o obrázky dokladů, dokumentů, plakátů zobrazujících dobu, v které naši otcové i my starší žili.

Místo hromady slov pak nám stačí k ponoření se do prožitku doby třeba otištění jen jakoby nevýznamného dokumentu. Třeba lístku, dokladu od gestapa, které majitel biografu obdržel dne 28. března 1939. Německý dokument vydaný gestapem a napsaný na českém psacím stroji bezchybnou češtinou potvrzuje, že byl nacistům odevzdán film „Dobrý voják Švejk“. Anebo, což je taková typická „zapomínka“ při líčení okupace, že každý živnostník musel mít už do konce roku 1939 „Potvrzení o árijském původu“. Na to už jsme zapomněli, arijské prověrky obyvatel nebyly jen na Slovensku, viz film Obchod na korze, ale i u nás. A už se zapomnělo, že i v té pro Čechy a Evropu šílené době, byla čeština jediným druhým oficielním jazykem, kterým se mluvilo a psalo někde na území patřícím do Říše, tedy v Protektorátu. Ostatně někde, tuším že v knize „Někomu život, někomu smrt“, je informace, že až 60 % gestapáků na území Protektorátu byli sudetští Němci.

Život autora knihy pak dále neheroicky - třeba jen úřední fotografií muže, který mohl být jeho tchánem, ale byl zastřelen německým odstřelovačem na náměstí Míru 5. května 1945 - neobyčejně silně dokládá ducha té doby.

Léta mládí na konci padesátých let, kdy se zdálo že už to bude lepší, ale moc nebylo. Další osou vyprávění je totiž málokdy vídané, suše podané a dokumentaristicky zachycené obžalování a odsouzení mladého Čvančary za pár vtípků do vězení. S tím, že jako správný dokumentarista nevzlyká František Čvančara sám nad sebou, ale ukazuje nám dokumenty a tváře bolševických „šmejdů“, což bylo, jak ukazují i Černá baroni, tehdy oblíbené označení, zde pak komunistů. Jen kdyby se našlo více systematiků, kteří by dokázali odhalit a pojmenovat všechny ty přisluhovače režimu. Dneska by nám bylo lépe. Neztratili by se v anonymitě.

Projdeme si nejprve komunistickými lágry a pak nadějnými lety končícími rokem 1968. Tak, jak to žil František Čvančara, jak jsme to žili my.

Ostatně celá kniha stojí na dobových fotografiích - rodinných, úředních, na fotkách přátel, ale i na snímcích obrazově ilustračních a s minimem doprovodných komentářů. Přímo dokumentaristicky tak zachycuje jako modelový příklad život jednoho z nás. A také jednoho z těch , kteří nakonec odešli až daleko, za „velkou louží“ do Denveru.

Za mimořádný výkon, jak uvést do reálu třeba kdysi statisíci našinci sněnou cestu do Kanady považuji scénu, kterou líčí kniha takto:

...za týden jsme se rozloučili s Evropou... zvláštní letadlo vypravila Air Canada. Speciálně pro české emigranty. Přátelská letuška s nás ptala, kam jedeme.
„Do Winnipegu,“ řekl jsme vesele.
„A proč jste si vybrali zrovna Winnipeg?“ zeptala se.
„Vy to tam znáte?“ ptám se.
„Tam není co znát,“ řekla důrazně…

Život na tehdy vysněném Západě, který se dneska tak, jak v závěru píše autor, neuvěřitelně liší od tehdejších šedesátých let, je popsán nejen objektivně, ale tak, že je to pro našince, který nikdy neemigroval, jde o velice objevné čtení. Emigrace, jak ukazuje kniha, nebyla žádná sranda, ale také ne příliš velká tragedie, když se člověk nedal.

A tak tahle kniha bourá i zažité představy, kdy nám, co jsme zde zůstali, byl život v emigraci líčen jako hotový ráj. Kde pečení holubi lítají do huby a kde každý rok jezdí všichni na dovolenou na Miami anebo na Kanáry. Zatímco o tom, jak se tam muselo makat, se moc nemluvilo.

Bezvadná knížka. Plno zajímavých informací, lehký, ale hutný text. Fotografie jako filmový týdeník – popisující sice desetiletí, ale přesto nikoli nudný.

Knihu vydalo nakladatelství „Toužimský a Moravec“, 2014



Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.