15.12.2018 | Svátek má Radana, Radan


KNIHA: Saturnin Druhý potřetí

15.2.2018

Zatímco zdejší kolegové Václav Vlk st. (dne 1.2.) a Petr Adler (5.2.) se celkem pozitivně zabývají Mackovým pokračováním Saturnina, já jsem váhal, zda jít se svým názorem na trh. Ale po jejich příspěvcích musím. Napsal jsem do NP přes padesát článků, ale ještě nikdy jsem nepsal s takovou nechutí jako nyní. Nicméně veřejnost musí být varována! Patřím zde k veteránům a o Jirotkově Saturninovi jsem psal v Neviditelném psu už v roce 2005 (vyšlo 8.2.). Tenkrát jsem vymyslel test pro milovníky a znalce, aby si ověřili, kolik si pamatují detailů, a pak jsem se v reakcích radoval, jak je Saturnin oblíben. A dokonale znán.

Když jsem se ale před Vánoci na webu dočetl, že Miroslav Macek uveřejní pokračování Jirotkova díla, byl jsem dost skeptický. Především pro tendenční tón anoncí. Rozumný člověk, ať už vyrůstal za mediálního monopolu totality nebo dnešního nářezu prounijní propagandy, si přece musí říci s tetou Kateřinou, ze každá liška chválí svůj ocas, ale nechval dne před večerem...

Saturnin 2

Knihu Saturnin se vrací jsem samozřejmě měl pod vánočním stromečkem a hned jsem se do ní pustil. Přátelé, nebylo to snadné. Nebudu se zabývat vším okolo, jako to dělali recenzenti včetně zdejších autorů, ale otevřu knihu a čtěte se mnou:

Už v úvodním proslovu doktora Vlacha si všimnete, že pan Macek sice napodobuje Jirotkův styl dlouhých souvětí s oblíbenými vloženými větami, ale na rozdíl od originálu je má značně nepřehledná. Navíc některá vůbec nedávají smysl, třeba jako scéna s kloboukem tety Kateřiny na konci strany 10. Ostatně posmívat se tetě Kateřině za používání přísloví je téma natolik vděčné, že je Macek už zkraje na pouhých dvou stranách (10/11) použil hned šestkrát. Jinak se v první kapitole opakuje mnoho z Jirotkova originálu, což považuji za zcela nesmyslné, protože, jak jsem uvedl na začátku, milovníci to dávno znají a nové čtenáře nějaké pokračování nepřitáhne. A kdyby náhodou ano, zajdou si vzápětí do antikvariátu pro originál.

Vtip o skřivánčí paštice (str.12) jsem četl v nějakém předválečném vydání židovských anekdot, možná to psal ve své sbírce i Karel Poláček. Jde o to, že uzenář vyrábí skřivánčí paštiku a na otázku, jak ji může prodávat tak levně, přizná, že ji nastavuje koňským masem. Aha, a v jakém poměru ? Prý 1:1, na jednoho skřivánka jeden kůň. Pan Macek se patrně domněl (to je dokonavý tvar slovesa domnívat), že pamětníci této anekdoty už vymřeli, a drze ji do textu zabudoval. Měl jsem být varován. Ale bude hůř.

Na straně 14 následuje šok v podobě třikrát opakované kresby číšníka (proč?), která se pak v knize vrací ještě třináctkrát (přibližně, kdo by se s tím počital), i když autorovi nelze upřít kreativitu v tom, že polovina kreseb je zrcadlově obrácená. Jestli byl placen od stránky...? Ostatně komu se ilustrace líbí, má bonus. Mně ne-e.

Po několika dalších stránkách, prodchnutých neustálým opakováním přísloví a doslova opakovaných pasáží nebohého Zdeňka Jirotky, se dopracováváme k sáhodlouhé historce, která celá míří k pointě v podobě německého slova, které zde přesně opisuji jako „Hottentotepotentatentanteatentatentätter“. Což je žert, který znali už obrozenečtí buditelé, avšak ani ti, jak autor správně odhadl, již nejsou mezi námi. Bohužel však tento žert vyprávěl můj praděd dědovi a ten mně a já jsem ještě nezblbl, a tudíž mě opět rozčílilo, jak Macek pytlačí v cizím rybníku.

Ostatně je to špatně, Hottentotten mají dvojité t dvakrát. Ke konci má být jen atentat, ne atentaten, protože to by byl plurál a dotyčný spáchal atentát jen jednou. Ve slově Täter je pro změnu t jen jednou. A jen na okraj, slovo Hottentott pochází z holandštiny. Původně pejorativní označení pro barevné obyvatelstvo jižní Afriky, a tudíž vysoce rasistické...

Macek dále brutálně cituje původní text, což je například v úvodu kapitoly 6 (str.55) už nesnesitelné (jestli má dědeček hodinky na elektřinu, však to znáte), a já jsem si vzpomněl, že v jedné z reklam byla řeč o tom, jak nového Saturnina schvalovali Jirotkovi dědicové. Že by jim pan Macek opakováním původního textu přihrával tantiémy?

Než se dopracujeme dál, musím se omluvit. Chtěl jsem poctivě spočítat, kolikrát měla slečna Barbora v očích jiskřičky či světýlka. Nespočítal. Je to zhruba na každé třetí stránce, ale to si dělejte čárky sami. Stejně tak s železnou pravidelností teta Kateřina našpulí známým způsobem rty. Obtížná je pro čtenáře i nešikovnost vyprávění (sorry, možná jsem rozmazlen Forsythem), kdy například na straně 73 teta Kateřina pronikavě vykřikne. Následuje další děj a několik historek, avšak na straně 78 se najednou objeví hajný se žebříkem, protože si vyložil výkřik jako že někdo spadl do studny, abych to zkrátil. Jaký výkřik? Ach tak... soustřeďte se přece.

Kniha má i snesitelná místa, například nový manžel tety Kateřiny (nepochopitelně rovněž strýc František, asi aby se to pletlo, zejména tam, kde Macek v textu nezvládá kontrolu různých časových vrstev příběhu) je sympatická postava se solidním humorem, nekonečnou trpělivostí a navíc velkým autem plným jídla (protože už zas nejde proud), a je tam i pár žertů, které jsem za těch 65 let, co jsem na světě, neslyšel, potažmo zapomněl.

Posléze jsem se dopracoval až ke straně 102, kde dědeček chtěl působit coby znalec vína a nad kvalitní sklenkou prohlásil lišácky: „To víno je z jižních svahů...“ Není to tak dávno, jen asi 48 let, kdy vyšla kniha George Mikese Jak být cizincem (edice Kapka, 1970), z níž tento vtip pochází...

Poslední hřebík do rakve jsem našel na straně 119. Pamětníci jistě znají vyprávění o tom, jak nahý muž v dřepu opravoval odpad pod vodovodem a kocour považoval jeho.... bimbající se orgán za hračku a zasekl do ní drápky. A když pak saniťáci trpícího muže odnášeli na nosítkách, řekl jim, co se stalo, a oni se smáli tak, že ho pustili na zem. Tolik oblíbená lidová historka ze 70. let. Posléze se jí ujal písničkář, zpívající advokát Ivo Jahelka, a jeho vtipná verze je pod názvem „Balada o úrazu snoubence Pepy“ k nalezeni na YouTube. Ale ani to pana Macka neodradilo a celý příběh do svého mocného díla vtělil. No... a já jsem tady skončil

Saturnina II jsem zavřel a již neotevřel, takže pokud jsem o něco přišel, dejte mi prosím vědět. A pokud si ho někdo bude chtít i přes mou filipiku přečíst, zajděte na českobudějovickou univerzitu. Je tam stůl, kam se odkládají knihy k volnému odběru, a já tam Mackova Saturninav pondělí položím.

Salzburg, únor 2018



Diskuse


M. Košťál
18:14
15.2.2018

L. Severa
16:46
15.2.2018

L. Severa
16:53
15.2.2018

J. Holíček
15:47
15.2.2018

K. Krejčů
13:50
15.2.2018

J. Prikner
11:18
15.2.2018

J. Hejna
11:03
15.2.2018

J. Hejna
11:08
15.2.2018

M. Stanovský
10:28
15.2.2018

P. Lenc
10:05
15.2.2018

J. Mrázek
9:41
15.2.2018

J. Jelínek
8:43
15.2.2018

V. Dolnik
7:41
15.2.2018

A. Salický
11:31
15.2.2018

B. Michal
7:38
15.2.2018

V. Dolnik
7:44
15.2.2018

P. Rudolf
7:10
15.2.2018

počet příspěvků: 18, poslední 15.2.2018 06:14









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.