Chlap se pozná podle toho, že se dovede podívat pravdě do očí.

Jiří Menzel je chlap.

To je základní čtenářův závěr po přečtení pamětí, které (s nádherným podtitulem Ten svět je k zešílení krásnej!) napsala jedna z nejsilnějších a nejzajímavějších osobností české (ale vlastně i slovenské, ale také evropské, ba i světové) kultury. Cena americké Akademie filmového umění, známá též jako Oscar, za Ostře sledované vlaky byla zajisté skvělým oceněním. Ještě větším oceněním ale je, že se ten film hraje po celém světě dodnes a chodí na něj diváci, jejichž rodiče nebyli v době, kdy Menzel přebíral cenu, snad ještě ani počati.

Pakliže si Menzel nevymýšlí, jde o první díl jeho pamětí. Píše o svém dětství, až ke svým padesátinám, ke dnům, kdy čas oponou trhnul, obyvatelstvo tehdejšího Československa cinkalo klíči a vláda jedné strany skončila tam, kde měla být od samého začátku.

Druhý díl, slibuje Menzel v závěru, bude vyprávět o tom, co a jak zažil a viděl po těch více nebo méně slavných dnech.

V tom prvním díle toho Menzel zažil hodně. A jelikož je vypravěč, je jeho vyprávění vskutku zajímavé (a napínavé).

Nejzajímavější na něm je, jak je Menzel dovede umístit do souvislostí toho, co se tehdy dělo kolem něj. Mnohé vzpomínkové knihy se totiž soustředí jenom na osobu vyprávějícího, dodají (v lepším případě) pár peprných drbů, ale o tom, že a jak kolem běžel nějaký čas, o tom se dozvíme málo.

Jistě, i Menzel píše o tom, co zažil, jak to zažil, jak to cítil, co si o tom všem myslel, ale nikdy nezapomíná na to, kdy a kde to zažil, cítil nebo myslel.

To je dar.

Obdivuhodné je jeho vyprávění o tom, jak se vlastně dostal k filmu. Ještě obdivuhodnější je úcta, s níž vypráví o některých ze svých učitelů na pražské FAMU. Menzel se naučil mnohému od jednoho z mistrů filmového řemesla, Otakara Vávry. Ponaučení, která si pamatuje dodnes (a také jich dodnes používá, ku prospěchu věci) cituje se záviděníhodnou přesností. Nepřihřívá si polívčičku jako někteří z dnešních rádoby kritiků, kteří se do Vávry navážejí pro jeho skutečné nebo domnělé prohřešky, jichž se měl dopustit z politických nebo politikářských důvodů. Menzel se o nich ani nezmiňuje. Mluví o tom, co mu dal Otakar Vávra jako žákovi, nikoliv o (většinou nepříliš doložených) prohřešcích svého učitele.

Vypráví také o svých spolužácích. Vlastně vypráví o lidech, kteří dodnes představují dějinně málem neuvěřitelnou českou filmovou vlnu, která na čas ovládla světové filmové moře. Úspěchy těch mladých lidí se samozřejmě nemohly líbit lidem, kteří byli bytostně spjati se sekernickým obdobím českého komunismu a ke svým postavením se nedostali proto, že byli bůhvíjak nadáni a schopni, ale proto, že nadšeně vyli s vlky.

Menzel bere také s určitou rezervou všechna ta ocenění, jichž se mu dostalo, včetně onoho Oscara. Uznává sice, kolik dveří mu ty ceny (a ten Oscar obzvláště) otevřely, jenže má své pochybnosti nad celým tím kláním, v němž se porovnávají hrušky s jablky. Přesto ale dovede připustit, že jak je ješitná většina z nás, ani on se tomu neubránil. Když seděl při předávání Oscarů a jim režírovaná Vesnička má středisková, která byla mezi navrženými pěti filmy, cenu nakonec nedostala, byl zklamaný. A přiznal to.

Jedním z nejrozporuplnějších období Menzelova života byla tzv. normalizace. To byla ona doba, kdy vedení státu převzala po Sověty vedené invazi v srpnu 1968 tlupa cynických banditů. Většinou ani moc nevěřili v myšlenku komunismu, jenom jim bylo jasné, že teď nastala doba, kdy si budou moci konečně pořádně smlsnout na těch schopnějších a nadanějších.

Menzel ve svém vyprávění nefňuká. Jenom velice věcně vypráví o době, kdy se stal pro československý film personou non grata. Vypráví o tom, co všechno se muselo stát, aby konečně zase mohl začít vykonávat své povolání.

Jan Werich o přístupu tehdejších mocných soukromě říkával, že mu nedovolují vykonávat jeho národní umělectví.

Tady bude dobře se zastavit nad několika okamžiky.

Jedním ze zlomových okamžiku bylo, že Jiří Menzel natočil film Kdo hledá zlaté dno. Byl to příběh ze staveniště a mnozí to považovali za úlitbu tehdejším bohům. Inu, úlitba to možná byla, jenže jaká? Menzel pojal i zdánlivě nezfilmovatelné téma o řidiči na stavbě tak, že vzniklo dílo o lidech. O obyčejných lidech kolem nás. Ten film byl právě svým vyprávěním dobrý už tenkrát. A je dobrý i dnes, kdy se mnozí snaží Menzelovi jeho úlitbu otloukat o hlavu.

Člověk by rád, ale opravdu MOC rád viděl, co a jak by dělali oni, kdyby se, nedej přírodo, dostali do podobného svrabu s neštovicemi.

Komunistické úřady si tenkrát na Menzela došlapávaly tak, že by se ani jezuitský šéfík Ignác z Loyoly nemusel stydět. Ba mohl by se naučit novým a neotřelým sprosťáctvím.

A přesto Menzel nefňuká.

Ale ano, Menzel se zajisté dopustil některých kompromisů. Musel? Nemusel? Zcela obecně řečeno, na tohle není vyčerpávající odpovědi.

Jen tak na okraj: kdo jsi bez viny, hoď kamenem.

Důležité ale je, že Menzel o tom všem hovoří zcela otevřeně, aniž by se jakkoliv omlouval nebo vymlouval, ať už japně nebo nejapně.

Ve srovnání s mnoha jinými, z nichž mu mnozí dodnes nedovedou přijít na jméno, prošel tou dobou tak, že z ní vyšel se štítem, a ne na něm. Stručně řečeno: ani komunisté ho neporazili.

Pro ty, které zajímá film jako umění (a Menzelovy filmy), bude obzvláště zajímavé jeho vyprávění o tom, jak vlastně vznikala jeho díla. Menzel velice otevřeně mluví o svých pochybnostech, ale také o chybách a nedostatcích svých děl, o chybách a nedostatcích, které už nelze odstranit, neboť když je film hotov, je hotov.

Knížku vydalo nakladatelství Slovart. Měla by být k mání ve všech slušnějších knihkupectvích. Čtenáře za mořem slané vody jistě potěší, že si ji budou moci objednat také u paní Lenky Storzerové v internetovém obchodě www.czech-books.com.

Rozmarná léta, to nejsou jenom osobní paměti. Jsou to vzpomínky nadaného, citlivého, tiše odvážného chlapa. Vysvětlí nám nedávné dějiny tak, jak bychom si je měli zapamatovat.