29.3.2024 | Svátek má Taťána


KNIHA: Případ Máří Magdaleny

15.3.2008

Tu knížku jsem měl už dlouho připravenou ke čtení. Teprve když mne schvátila viróza, jsem se do ní pustil. Je to další ze série příběhů, jejichž autoři beletrizují počátky křesťanství a představují nám Ježíše Krista jako kazatele a léčitele z masa a kostí. Napsal ji francouzský spisovatel Gerald Messadié, který se věnuje dějinám starověku, zvláště biblické době a Řecku, a to jako beletrista i jako historik. Musím přiznat, že z jeho obsáhlého díla, které u nás od začátku devadesátých let vychází, jsem nic nečetl – to musím napravit.

Messadié objasňuje Ježíšovo oživení po tom, co byl jako zločinec přibit na kříž, spiknutím jeho věrných. Ti podplatili římské legionáře, aby s odsouzencem zacházeli poněkud šetrněji, takže nezemřel, byť tak působil, jeho tělo rychle sňali a uložili do hrobu, odkud ho v noci tajně odvezli. Spiknutí organizovala právě Marie z Magdaly, Ježíšova milenka, žena velmi bohatá.

Román popisuje tehdejší způsob života v Izraeli, jeho rozdělení na oblasti, ve kterých panují místní vládci pod římským protektorátem. Z dávného učení katechismu ve škole si vzpomínám, že Ježíše odsoudili na kříž jako buřiče židovští kněží v čele s veleknězem Kaifášem a tento rozsudek musel potvrdit římský prokurátor Pilát Pontský. Také Messadié se s tím ztotožňuje. Pilát to však udělal nerad, protože proti římskému právu se tento muž neprovinil, na jeho popravě však trvali kněží, kteří podplatili dav, aby kvůli tomu demonstroval. Pilát se nám jeví v románu jako moudrý místodržitel, který má rád klid a metody kněží židovského chrámu mu vadí. Ježíš je vskutku mesiáš, který káže dobro, laskavost a odpuštění, podmaňuje si jednotlivce i davy. Občas káže: „Pokusí se vás zatáhnout do sporů, střezte se jich, oheň vyvolává oheň, nechť ho pokropí vaše trpělivost. Mějte se na pozoru před malicherností, to jsou Satanovy drobné mince. Slova jsou nejlepší věc, pokud obsahují ducha, a nejhorší, pokud je v nich jen marnivost těch, kteří je pronášejí. Střezte se zlých a hloupých, vlkům se nehází chléb.“

Zatímco Kaifáš přemýšlí o tom, jak chytit a znovu popravit svého největšího nepřítele, skutečného pána Palestiny, jak se ukazuje při jeho cestě krajinou, Ježíš se rozhodl, že odtud odejde. Jeho přítomnost by mohla zažehnout náboženskou válku, do níž by vstoupili i Římané a krvavě by se Židům pomstili. „Muži z Jeruzaléma si ve své zaslepenosti myslí, že prahnu po jejich moci a že jsem váš vojevůdce,“ říká zástupům svých věrných, kterých stále přibývá. „Právě v téhle chvíli chorý výr Kaifáš myslí, že jsem ho přišel připravit o jeho tiáru, a kněží jedí sváteční meruňky a vrhají kradmé pohledy napravo i nalevo, protože si představují, že je přijdu připravit o krvavé daně, které ždímají z lidu. Myslí si, že se ucházím o korunu Izraele. Vy víte, že to není pravda. Až tady nebudu, uvědomí si, že jejich skutečným nepřítelem jsou nebesa. Nebudou na ně moci střílet šípy ani ukřižovat oblaka. A pak bude pozdě. Anděl hubitel bude nad jejich hlavami.“

Ježíš odchází do Kašmíru, jak Messadié vysvětlil v knize Muž, který se stal Bohem. Prý proto, že tam zůstalo množství Židů, kteří se nevrátili z babylonského exilu – tohle mi není jasné.

Motivem k napsání toto knihy byla pro francouzského spisovatele, jak objasňuje v závěru, spousta děr v náboženských pramenech. Ať už to bylo jakkoliv, posloužil tím hříšné myšlence, kterou nemůže vystát Vatikán, že totiž Ježíš Kristus byl jedním z nás, smrtelníků.

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz