22.4.2018 | Svátek má Evženie


KNIHA: Přeskoč dům, přeskoč strom. Pérák

27.3.2018

Nejslavnější mytickou figurou českého prostoru 20. století je Pérák. O to překvapivěji vyšla teprve vloni první monografie o něm. Napsal ji folklorista a etnolog, autor známých Černých sanitek, Petr Janeček (*1978) z Univerzity Karlovy, mj. místopředseda České národopisné společnosti. Svůj nejnovější opus nazval Mýtem o Pérákovi.

Petr Janeček - Mýtus o Pérákovi

Petr Janeček - Mýtus o Pérákovi

Ale úplně první badatel na tom poli nebyl, a jak sám poctivě dokládá, tutéž legendu analyzoval už český folklorista Miloš Pulec studií Podání o pérákovi (1965), uveřejněné v periodiku Český lid. Nu, dobrá. Ale nejednalo se o knihu (ta Janečkova navíc dosahuje 360 stran) a Miloš Pulec v souhlase s tendencí těch dob ignoroval zahraniční zdroje.

A copak ony nějaké zahraniční zdroje jsou? ptáte se. Ano. Začalo to už v Londýně, ale Pérák se jmenoval Spring-heeled Jack. Nejstarší zmínka o něm pochází z roku 1837, zkazky o skákajících útočnících se nicméně táhnou jako kolorit většinou devatenáctého století. Daly vzniknout i pestré sešitové sérii.

A etnologové? S výjimkami se shodují, že podobné legendy nevznikají po světě nezávisle na sobě (a tedy třeba na základě nějakého niterného archetypu v nás), ale migrují. Cestují spolu s obyvatelstvem.

Není to ale samozřejmě natolik jednoduché a důkazem je, že znalo podobné fantomy i Rusko roku 1918. A zdůrazněme jedno. Ani zde nebyli jen vymyšlení.

Tak například i romanopisec Alexej Tolstoj zapojil péráky do románu Křížová cesta, kde dokonce zapříčinili jeden potrat, a malý synek socialistického spisovatele pro děti Korněje Čukovského („autora“ Doktora Bolíta) roku 1919 sepsala zajímavou apokryfní bylinu Boj péráků s Vaskou Ševcem. Hle, zkracuji Janečkův překlad:

„To se neslévá zlato se zlatem,/ to se nestéká stříbro se stříbrem,/ to se nesešly dvě hory vespolek,/ to se sbíhají ze všech stran péráci,/ to se sbíhají na ten převelký,/ na ten převelký smolenský hřbitov,/ a tam se radí na velké radě,/ na velké radě, na radě nemalé,/ jak by pobili pitěrskou ochranu,/ pitěrskou ochranu, městskou milici...

Náhle jim v ústrety žene se tramvaj,/ žene se tramvaj a za ní vozíky./ Z vozíků vyskočí dobrý mládenec,/ dobrý mládenec, zvaný Vaska Švec./ Vrhli se na Vasku tři nebožtíci./ Prvního Vaska Švec vzal a přetrhl,/ druhého umrlce vzal a přetrhl,/ třetího umrlce popadl za nohy/ a začal chodit ulicí tam a sem,/ a začal pobíjet péráky pérákem./ A bil ty péráky rovnou tři roky,/ rovnou tři roky a tři hodiny./ Znavila se jeho mohutná plece,/ roztrhalo se jeho drátěné brnění,/ ale umrlce pobít nemůže./ Tu však praví Vaskovi z výše nebes hlas:/ „Hoj ty můj milý Vasile Ševče,/ neodjížděj ty tady z těchto míst./ Bojovals s péráky rovné tři roky,/ rovné tři roky a tři hodiny,/ tři hodiny a tři minuty,/ bojuj s nimi teď ještě osm let.

I poslechl tedy Vasilij Švec,/ začal poznovu bojovat s péráky./ A jeden den za dnem, jako když déšť se line,/ a týden za týdnem, jako když řeka plyne,/ a růček za rokem, jako když tráva roste,/ a tak uběhlo rovných osm let/ a Vaska pobil všecky nebožtíky,/ všecky nebožtíky do posledního. A tak těm nebožtíkům pějme slávu,/ pějme slávu na věky věků!“

Tolik nevinné ruské dítě. A „démoni Petrohradu“ útočili prý v rubáších, a proto tedy slova o nebožtících. Říkalo se jim tam poprygunčiky a ohrožovali také obyvatele Oděsy a Moskvy. Už roku 1919 ale poprvé vyjuknou i v Československu, konkrétně na Mostecku.

Zde, a to uznejme, vedla ovšem migrační linie ze Saska, kde teprve později propukaly veliké paniky způsobené takzvaným Hüpfemännchenem, což byli opět péráci. Hlavně na to došlo v letech 1948-1953.

Ale do Prahy. Ta zlatá éra pérákova je tu ohraničena roky 1942-1945 a českým specifikem se stalo, že byl vždy a jednoznačně odbojář. Tak třeba ti petrohradští oproti tomu byli vždycky chápáni jako kriminální živly, v lepším případě chuligáni. Ale u nás?

Jedná se o typickou městskou legendu útěšného typu, o takzvaný vzdušný zámek, a spolu s Petrem Janečkem připomeňme, že legend tohoto druhu koluje nejméně.

Víc se jich bratří s úzkostí, ne-li nenávistí. Bohužel je to tak a právě počátkem války chtěly dokonce ostrakizovat jistou menšinu, udělat ji obětním beránkem. Následné historky o pérácích už byly naštěstí opakem.

Za války se ale pérák „vyskytl“ i v Plzni, Pardubicích, Zlíně a v Bratislavě, přičemž roku 1943 vstupuje z fám i do popkultury a sportu. Rokycanský fotbalista Pepík Šnajdr získal totiž tehdy stejnou přezdívku a povídky o pérákovi uveřejnili spisovatelé Josef Königsmark a Jan Weiss.

Pérák2

Ani s osvobozením mýtus neumřel. Roku 1946 byla například zahájena sériová výroba motocyklu JAWA 250 typu 11 „Pérák“ a vzniká Trnkův-Brdečkův animák Pérák a SS. A dva roky nato se „skákač“ stane v Haló nedělních novinách poprvé hrdinou komiksu (Pérákovy další osudy Vladimíra Dvořáka), což už pamatuje třeba Ondřej Neff, a pominout nelze ani Foglarova Širokka (Stínadla se bouří, 1947). Ano, toho Širokka, jehož síla byla „neuvěřitelná“ a jehož rychlost „závratná. Žádná výše ani šíře nebyla proň dost veliká a skákal přes zdi, jako by měl křídla, do hloubek padal s obratností kočky.“

Tak aspoň píše klasik Foglar.

Víte, co ale je také pravda? Realita ani beletrizovaný mýtus jen tak nevypudí z masa. I dokládá to třeba „pérácká“ panika v Jičíně let 1959-1960.

Roku 1964 se pak téhož hrdiny dotkl Jan Otčenášek v Kulhavém Orfeovi a rok nato Jan Procházka v románu Ať žije republika. V letech 1967-1968 došlo i na zbrusu nové kreslené seriály výtvarníků Jiřího Veškrny a Oldřicha Jelínka (ABC, Mladý svět) a Ludvík Souček zohlednil bytost s pružinami v Případu Jantarové komnaty (1970).

Infantilnění na sebe ale nenechalo čekat a hle, dětský mág Rudolf Čechura upevňuje pružiny pod packy Fíka, mistra skoku - v šesté části Šalamounem nakresleného večerníčku (1976).

Pérák1

Nu, a když mi bylo sladkých šestnáct, objevil jsem novou péráckou povídku „Hele, kluci, pérák“ od Pavla Štencla i v časopise Pionýr. Téhož roku taky rádio prvně vysílalo na pokračování hru Jiřího Šotoly Nejlepší pérák pod sluncem a ne nezajímavá próza Zdeňka Vonáska se vynořila v Magazínu Dikobrazu (1985).

Populárně-kulturní recepce tohoto fenoménu po roce 1989 byla ovšem daleko mocnější, a to především díky několika dílům Ondřeje Neffa, ale i Otto Janky, surrealisty Pavla Řezníčka, Jiřího Slavíčka, Petra Stančíka, Svatopluka Hrnčíře anebo i Kláry Smolíkové. Nu, a opět vznikají filmy. Pérák Pavla Soukupa (2013), Pérák: Stín nad Prahou (2016) Marka Bergera.

Janečkův Mýtus o Pérákovi ovšem skákavého fantoma vnímá víc jako „ekotyp“ mezinárodního narativního komplexu. A asi právem. Vize z koutů světa jsou totiž dostačujícím způsobem homogenní a výhradně se vrývají do ulic průmyslových měst a na jejich střechy. Nikam jinam. Generačně se vždy přimykají k mladému dělnictvu, k dospívajícím a k dětem. Nu, a především jsou symbolickou spojnicí mezi fámou dneška a legendami o démonech 19. století.

„Putovní pověsti byly jako svébytný žánr definovány již v roce 1958 folkloristou Reidarem Th. Christiansenem,“ připomíná Janeček. Šlo přitom o mezinárodně šířená realistická vyprávění podávaná vždy jako záznamy skutečné události. Definována byla shodně. „Společným epickým narativním základem a souvislostí se specifickými lokálními zkušenostmi, které jim dodávají věrohodnost pro místní společenství.“

Tato vyprávění bývají pak vždy složena z dvou navzájem dynamicky komunikujících vrstev, a to z narativního jádra a z narativních detailů. Jádro zůstává konstantní napříč drtivou většinou sociálních situací v čase a prostoru, ale detaily jsou pevně zakotveny ve specifickém lokálním prostředí. Zatímco narativní jádro pověsti je stabilním, ale i pasivním a bezčasým jejím prvkem, právě narativní detaily jsou tím, co působí její šíření a popularitu napříč časem a prostorem. Úkolem detailu přitom je zatraktivnit pověst pro místní vypravěče a posluchače jejím přizpůsobením lokálním podmínkám i vkusu.“

Ať je tomu ale jakkoli, uvnitř péráky „dobytých“ států představují ty pitoreskní narativy vždy případy lidového komentáře ke klíčovým přeryvům dějin.

Petr Janeček: Mýtus o Pérákovi. Městská legenda mezi folklorem a populární kulturou. Argo v edici Folkloristika (svazek druhý). Praha 2017. 360 stran. ISBN 978-80-257-2315-9



Diskuse


počet příspěvků: 4, poslední 27.3.2018 08:35









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.