Za pár týdnů to bude sto sedmdesát let, co napsal Edgar Allan Poe (1809-1849) Vraždy v ulici Morgue (1841), málokdo si však uvědomuje, že byl Poe i první Američan, který se pokusil uživit rodinu a sebe jen literaturou. A to je fakt.Havran mu ovšem vynesl celých devět dolarů, takže to s ním tchýně a žena rozhodně neměly nejlehčí. Ale to nám může být jedno a kniha V mistrově (tedy rozuměj Poeově) stínu (nakl. XYZ, 2010) je předzvěstí onoho 170. výročí, i když možná zklame ty, co prahnou po odborných esejích. O to lépe se čte.

Sestavil ji známý autor bestsellerů a bývalý předseda Mystery Writers of America Michael Connelly (nar. 1956) a povídky tu střídají krátké úvahy, což dá skoro 400 stran. O čem?

Vedle třinácti notoricky známých Poeových povídek(u nás jsou méně povědomá snad jen Fakta v případu monsieura Valdemara), úryvků z Příběhů Artura Gordona Pyma a vedle básniček Havran a Zvony obsahuje kniha vlastně jen 54 stránek "teorie" či spíš "pocitologie" od devatenácti autorů (přičemž editor sám přispěl hned dvakrát).

Přičtěte ovšem i dvě parafráze Havrana. Druhou má na svědomí romanopisec Jeffery Deaver (nar. 1950), jinak taky autor filmu Sběratel kostí (1999), i když tím jen zveršoval vlastní portrét. Deaverova úvaha pak zkouší prokázat bytostnou muzikálnost Poeova díla, ale zda úspěšně, neumím říct. Už roku 1970 však Deaver zhudebnil Sen ve snu a v prvním ročníku univerzity (1971) zase zpíval právě Zvony. Jsou nejlepší Poeovou básní? přemítá. Ne. Je to jen drobnůstka a postrádá hlubší vhled do podstaty věcí i myšlenkovou hloubku, které byl jinak Poe schopen, ale otázku lze naštěstí položit jinak: Působí recitace Zvonů nebo jejich zpěv rozkoš? Bezesporu, a v poslední sloce obecenstvo už bez výjimky a pokaždé zpívalo se mnou. (Pro neznalé: Zvony ve čtyřech slokách postupně provázejí slavnost, sňatek, tragédii a pohřeb a lépe je už zhudebnil třeba Rachmaninov, ale i Joseph Holbrooke, který totéž vyvedl i Masce Červené smrti a Havranovi, jehož zas na dvou deskách podpořili Lou Reed a David Bowie. Nu, a folkovou verzi básně Annabel Lee nahrála pro změnu Joan Bazeová.)

Deaver ovšem vyzdvihává hlavně album Tales of Mystery and Imagination britské rockové kapely Alan Parsons Project a připomene, že se k poeovské inspiraci hlásili i Marilyn Manson, Iron Maiden či Bob Dylan. Sám Deaver je přesvědčen, že méně znamená v psaní více a řemeslně dobře zvládnutá poezie je citově nejpřímější formou psaného slova. A Poe?

Ovlivnil i Debussyho, byť opery Ďábel ve zvonici a Zánik domu Usherů nebyly dokončeny a jen druhá v sedmdesátých letech rekonstruována, aby jí zdárně konkurovala kupř. verze Phillipa Glasse. Opusťme však hudbu a přibližme si, o čem je kniha kromě ní.

Editorův úvod Co Poe způsobilse zdá být čirou adorací básníka. Poe vstoupil na palouk, kde v té době nebylo jediné zlámané stéblo, připomíná fascinovaně Connelly a druhý z jeho textů Tenkrát o půlnoci je hlavně reklamou na jeho román Básník (1995, česky 2010), v kterém nechává vrah na místech činů úryvky z Poea, která ovšem nesečtělá policie považuje za zabijákova původní díla. Až pateticky poté Connelly vzpomíná, jak schválně chodil vládními budovami a marně se dožadoval prohlídky ústředí FBI, aby se ubytoval v Hiltonu u náměstí Dupont Circle, "protože tam postřelili Reagana", a večer četl Zánik domu Usherů, když ho "vytrhlo bouchnutí dveří jako výstřel". Nu, vynecháme radši další šplechty (i když román Básník je skutečně výborný) a všimněme si ostatních úvah, jejichž zadání znělo: Jak a kdy jste objevil Edgara Allana Poea?, přičemž veškeří reagující disponovali minimálně už jednou cenou Edgar(a Connelly dokonce třemi)…

I nejdelší z úvah Rychlý a nemrtví (sic) má jen osm stran a dodal ji další z předsedů Mystery Writers of America a autor patnácti bestsellerů Nelson DeMille. Neběží bohužel o víc, než o vylíčení jeho prvního setkání s Poem, když bylo DeMillovi jedenáct (1954). Už tenkrát "letěly" 3-D filmy a děti se rozplývaly nad Fantomem Rue Morgues Karlem Maldenem. I DeMille horor shlédl. A pak? Připomíná to podezřele Bradburyho povídku, ale MEZI kinem a domovem se prý nenacházela rokle s vrahem, nýbrž rozsáhlý židovský hřbitov a… A když si hoch krátil cestu, k smrti ho vyděsili psi. A nejen psi. Naopak nejkratší úvahou přispěl knize Thomas H. Cook, autor víc než dvaceti románů. Tady mu stačilo 15 řádků. Z dětství, potvrzuje Cook, si nejlépe pamatujeme TO STRAŠIDELNÉ.

Slavným spoluautorem sborníku je i Lawrence Block (nar. 1938), mj. autor románů Čas vraždit a čas tvořit (1977) a Osm milionů způsobů, jak zemřít (1982). Block se chlubí, že je zetěm Poeovy příbuzné Emilie Poeové, a ve stati Prokletí amontilladské připomíná, že snad všichni Poeové jsou příbuzní, ačkoli básník dětí neměl (existuje však bezpočet potomků z vedlejších větví). Věděl jsem, že CHCIcenu Edgara Poea už v roce 1961, kdy ji získal můj dobrý přítel Donald Westlake, píše Block a vtipně si zdůvodňuje, proč mu prý Edgara dlouho odpírali. V jednom z raných románů i jinde měl totiž za autora povídky o Amontilladu… Stevensona! "Tvůj hrdina se mýlí, abys tím o něm nenápadně naznačil cosi méně očividného?" ptal se pak Blocka diskrétně redaktor, ale Lawrence doznal neznalost a… Kdopak ví, k ceně mu možná skutečně pomohl i sňatek s dcerou Emilie Poeové, neboť prvního Edgara převzal jen rok po svatbě.

Další expředseda Mystery Writers (a autor tisíce povídek) Edward Dentinger Hoch (1930-2008) označuje Poea za zdroj vlastní lásky k povídkám, i když oddanost detektivkám v něm prý probudil Ellery Queen. Hochův příspěvek Jáma, kyvadlo a dokonalost je v knize nejslabší a bohužel zůstal jen převyprávěním Jámy a kyvadla, jak si Hoch povídku pamatoval z čítanky.

To autor patnácti románů T. Jefferson Parker (nar. 1953) na to šel fikaněji: využil šanci k popisu pokoje vlastního dětství (1966). V knihovničce měl Londona, Stevensona… a větu "Bezpočet příkoří, jimiž mne Fortunato sužoval, jsem snášel trpělivě, jakmile se však opovážil urážet mě, zapřísáhl jsem se, že se mu pomstím," ctí i dnes co nejlepší úvod, co kdy četl.

Jiný ceněný autor Steve Hamilton vzpomíná ve stati Poprvé, jak četl od Poea poprvé Vraždy v Rue Morgue ve třinácti letech (1974) a díky čemu. Učitel Vincent Lucius třídě přednesl i Hamiltonovu vlastní povídku o tom, jak Hamilton a kamarád chytïli zloděje, a Hamilton pak oddaně jako pes nosil Luciovi další a další dílka o lapání… výhradně dospěláckých padouchů, až toho měl pedagog po krk (asi) a jako "připravenému na něco temnějšího" půjčil žáku… právě Poeovy povídky.

Angličan Peter Robinson (nar. 1950) žije dnes v Torontu a když má volno, věnuje se "mesmerismu", staví modely mučíren a trhá zuby mrtvolám. Jako mnozí se k Poeovi dostal přes filmy Rogera Cormana a v příspěvku Jáma a kyvadlo v Paláci vzpomíná na kino Palác. Bylo mi dvanáct a byl jsem vysoký, tak jsem se mohl vydávat za šestnáctiletého a s cigaretou užasle sledoval film, kde mi úplně unikl motiv cizoložství. V Anglii, kde žil, se snímky dělily podle písmen U, A a X. Na X se smělo od šestnácti a na A v doprovodu dospělého, kterého tedy děti před kinem lovily. Den po promítání si Robinson koupil Poeovy povídky a tak ho pohltily, až je začal imitovat. Titul Ph. D. získal pak právě přes Poea a Melvilla.

Pro někoho překvapivě je mezi přispěvateli knihy V mistrově stínu polovina žen (devět autorů z devatenácti) a vedou si přečasto lépe! Tak třeba autorka tuctu románů Jan Burkeová (nar. 1953) se v úvaze Pod peřinou s Fortunatem a Montresorem zamýšlí nad "drastičností" Harry Pottera a vzpomíná, jak jí bylo deset a četla Amontillado. Ta povídka umí vyvolat klaustrofobii i při opakovaném čtení! je přesvědčena, ale váhá, jak moc byl Poeův hrdina v právu a jak moc cvok. Má sklon k nadměrnému zveličování i nejmenších drobností, všímá si Burkeová a netuší, že Poe využil i kapitolu z Lyttonových Poslední dnů Pompejí. Povýšil ji však excelentně!

Kritička a autorka bestsellerů P. J. Parrishová (alias Kristy Monteeová) v Plutově odkazu vzpomíná, jak s manželem přijali od bezdomovce jednooké kotě a pojmenovali ho dle hrdiny Poeovy povídky Černý kocour. Připomíná i povídku J. C. Oatesové Bílý kocour, kde manžel vražedně žárlí na manželčinu perskou kočku. Ale proč vlastně vraždil manželku Poeův hrdina? spekuluje Parrishová. Ať byl důvod, jaký chtěl, jde snad o vůbec první prózu s nespolehlivým vypravěčem, jakým se pak stala i guvernantka z Jamesova Utažení šroubu či doktor Sheppard z Vraždy Rogera Ackroyda. Sám Poe, pravda, kočkám oči nevypichoval, miloval je a sepsal o manželčině kočce Catarině vědecký esej Instinkt versus rozum (1840).

Když se perem dotkl papíru, nebál se přesto kočku zabít, konstatuje Parrishová, a to ač platí zásada: Zabij zvíře a čtenář se k tobě otočí zády.

Další z autorek Lisa Scottolineová (nar. 1956) žije v rodné Filadelfii, Poeově rodišti, a vede tu seminář Spravedlnost a beletrie (na právní fakultě Pensylvánské univerzity). V mnoha z patnácti svých úspěšných románů se zabývá dvojí identitou a zamilovala si povídku William Wilson. Tento hrdina se narodil stejně jako Poe 19. ledna a Lisa ve stati Krize identity uvažuje i nad možným znechucením z Poea jako povinné četby na střední škole. Nebrala jsem drogy ani nepila a do posledního ročníku nosila rovnátka, předsedala kroužku latiny a měla patřit do klubu Svatoušků, takže jediný způsob, jak jsem se mohla vzbouřit, bylovynechat Poea. A taky jsem to udělala. Ke své škodě, takže až jako dospělá trhlinu zacelila a zaujalo ji, že je ve Wilsonovi záporným hrdinou vypravěč. To on sleduje vlastního dvojníka, což se podobá budoucímu panu Ripleymu z patera románů Patricie Highsmithové, ale už Satanovi, který vypráví Miltonův Ztracený ráj!

Wilsonovy pocity uspokojivě osvětlil až Freud v eseji Něco tísnivého (1919), nicméně Lisa srovnává jeho zmatky i se zmatky Jasona Bornea z románů Roberta Ludluma či s šílením hrdiny v Kingově Osvícení.

Mainská prapravnučka čínského básníka Tess Gerritsenová (nar. 1953) je napůl Číňankou a prodala své thrillery už do víc než třiceti zemí v nákladu patnáct milionů. S Poem se seznámila v sedmi letech v biografu (Poea a já v kině) a ze sedmi Cormanových adaptací má nejradši (kritiky nejodsuzovanější) Předčasný pohřeb (1962). Jsem ráda, dumá, že jsem Poea poznala nejdřív v kině, protože by mi jako čtoucí holce připadal moc okázalý.

Režisér Corman, dodám jen, zpracoval se spisovatelem Mathesonem tucet Poeových povídek a mimo Předčasného pohřbu i Dům Usherů (1960), Jámu a kyvadlo (1961), Děsivé příběhy (1962, = adaptace Morelly, Černého kocoura, Sudu vína amontilladského a Monsieura Valdemara), Havrana (1963, = i adaptace Příběhu z Rozeklaných hor), Masku Červené smrti (1964, = i adaptace Skokana) a Ligeinu hrobku (1965). Souznějící film Strašidelný palác (1963) je ovšem i navzdory sloganu "inspirováno Poeovou básní" adaptací Příběhu Charlese Daxtera Warda od H. P. Lovecrafta.)

Ale ke zbylým úvahám. Sara Paretsky (nar. 1947) založila v Baltimore sdružení autorek detektivek Sisters in Crime a stvořila detektiva ženského pohlaví V. I. Warshawskou, ale ve stati Obraznost Edgara Allana Poea až moc zdůrazňuje jeho strach z udušení a přidala i reklamu na knihu Andrewa Taylora Americký hoch (2003), kde je Poe detektivem-amatérem. Taylorův Poe je bystrý a přitažlivý mladík, informuje nás, zatímco spisovatel Louis Bayard nám představí excentrického a tajuplného mladíka a jeho Bledě modré oko (2006) se odehrává během pár měsíců, kdy byl Poe kadetem Vojenské akademie ve West Pointu. Tento Poe je posedlý smrtí a jeho básnický hlas ovlivní nešťastná milostná pletka s dcerou vojenského lékaře. Poe sice opustil West Point s hanbou, dodá Paretská, ale nešlo o nic vážného a kadeti a důstojníci pak shromáždili peníze, aby si předobjednali jeho druhou sbírku. Na akademii je dál považován za romantického hrdinu, kadeti milují jeho poezii a oblibě se těší historky o jeho pozoruhodných činech vč. legendy, že se na objevil na přehlídce nahý, jen se šerpami.

Sara Paretsky cituje i Toni Morrisonovou (nar. 1931), která zdůraznila Poeův význam pro koncept amerického afrikanismu. Poté, co se Pym probil temnotou, fabuluje Morrisonová, před ním přece vyvstala bílá postava a "neproniknutelná bělost" vystupuje na povrch americké literatury vždycky, když se vynoří černoch(?). Obrazy neproniknutelné bělosti se objevují téměř pokaždé se znázorněním mrtvých či bezmocných černochů, tvrdí Morrisonová ve své Hře v temnotách (1992).

Sama Paretská ale připomíná i Argentovu operu Voyage af Edgar Allan Poe komponovanou co emocionální záznam básníkovy pouti z Filadelfie do Baltimore, kde představuje Spravedlnost u symbolického soudu detektiv Dupin, zatímco kritik Griswold jen uboze útočí. Poeovo vypravěčství je opravdu materiálem pro operu, postřehl však už Deaver. A ne snad? Klasická ouvertura, střed a finále a struktury libující si ve zločinu i násilí, v mystickém napětí, vášni i smrti. Jistě, přetékají často přes míru a hraničí s melodramatem, ale do opery přece nechodíme za rafinovanými psychologickými nuancemi příběhu!

A to je pravda a podle Parentské jsou Poeovy příběhy děsivé hlavně pocitem bezmoci a taky ona se ptá, proč jsou jeho hrdinové-vypravěči tak často negativní.Vinil se snad ze smrti matky?Nebo z toho, že ho odvrhli oba otcové?

Další žena (a autorka dalších čtrnácti bestsellerů) Laura Lippmanová (nar. 1959), která dostala Edgara za knihu Kouzelné město (1998), v níž funguje kapela Poe White Trash, píše o maskovaných mužích, kteří od roku 1949 každoročně přicházejí s půlkou láhve koňaku a třemi rudými růžemi k Poeovu hrobu na starém hřbitově v Baltimore, a počínaje půlnocí je lze do šesti ráno zahlédnout z rohu ulic Fayette a Greene, i když byl výhled nedávno narušen novou budovou. A nikdo přesně neví, kolik lidí už na sebe vzalo tu úlohu, zvíme, načež Lippmanová předkládá i výčet dalších baltimorskách poklon Mistrovy vč. ubytovny Poe Homes či Edgarova kulečníkového klubu. Památník Poeovi tu ostatně vztyčili už roku 1875, nicméně datum narození je tam omylem posunuto o den.

A nemocnice, ve které Poe v Baltimore dokonal? Bohužel či bohudík je dávno stržena.

A tím kniha skoro končí, ale autorka (takřka dvaceti románů) Laurie R. Kingová (nar. 1952) ještě ve své stati Zloděj zkritizovala údajná klišé u Shakespeara i Poea a pošetile popřela, že měl Sherlock Holmes zač poděkovat Dupinovi, jako by nevěděla, že i sám Doyle položil řečnickou otázku "kde byla detektivní povídka, než jí Poe vdechl život?"

Kingová však má pravdu minimálně v tom, že námětů a rekvizit není nekonečný počet, a tak se opakují. A co Kingové jmenovec Stehen King? Je tu také a vedle Poea nejslavnějším z autorů. Poctu vzdal Zrádnému srdci, vedle něhož ho prý už víc vyděsil snad jen Goldingův Pán much, ale Zrádné srdce je navíc i prvním dílem se sociopatickým zločincem, jejichž řada vyvrcholila Hannibalem Lecterem.

Knížku V mistrově stínu uzavírá důstojně autorka "detektivek podle abecedy" Sue Graftonová (nar. 1940), jejíž A jako Alibi (1982) zahájilo řadu, ve které se kniha od Z očekává nejpozději roku 2020. Graftonové stať Jak jsem konvertovala k E. A. Poeovi ovšem nesvědčí o valném souznění duší a Sue kupř. vadí "nevysvětlitelé" francouzské fráze, příslovce či "otřesné" dialogy. Díky editorovi četla však i Příběhy Artura Gordona Pyma a ty ji ohromily, tak jako i metoda, kterou jsou složitě orámovány. Ano, a právě Pyma proto doporučuje Graftonová jako ukázkový příklad Poeových tvůrčích schopností.

Také autorka deseti románů S. J. Rozanová přispěla do knihy vzpomínkou Edgar Allan Poe, Mark Twain a já a my tudíž zvíme, že když Rozanovou ve dvanácti sklátil zápal plic (komplikovaný streptokokem), zavřeli ji na dva týdny kvůli nákaze v pokoji s kompletním vydáním Poea a Twaina. Matka ty knihy ve dvou vysokých komínech postavila do pokoje a ony ze mě vytvořily, čím jsem! Poeův jazyk, i když občas zaumný, vnímá Rozanová jako krásný a... Vyzývám každého, aby našel povídku s dokonalejším rytmem, intonací a tónem, než jakou je - větu za větou - Zrádné srdce. I Twainův jazyk je nádherný, ano, ale rafinovanější a mně bylo dvanáct a nechtěla rafinovanost. Já se chtěla klepat strachy. Ale v Poeovi jsem objevila i cosi méně konkrétního, s čím jsem souzněla a souzním. Nevyhnutelnost… a absurdní povahu lidských záměrů, a myslím, že jsem se nikdy nedostala k žádnému spisovateli tak blízko jako k Poeovi tehdy během těch dvou týdnů, ale měla větší štěstí než on. Vedle ležel Twain a ten aspoň jednomu z nás ukazoval, jak se všemu navzdory i smát…

I když vyšla kniha V mistrově stínu díky organizaci Mystery Writers of America (založené 1945), nevyskytují se tu kromě Vražd v Rue Morgue a Zlatého brouka žádné další detektivky, ale spíš fantaskní příběhy jako Rukopis nalezený v láhvi, "Monsieur Valdemar", "Pym" či Pád do Maelstromu. Srovnatelná publikace zatím česky nikdy nevyšla a jenom vzdáleně se tato práce podobá dávné knížce Poe aneb Údolí neklidu (Československý spisovatel 1972), ke které musel básník Miroslav Holub doplnit Poeův životopis anonymně.

Údolí neklidu sice před čtyřiceti lety nepředstavilo ani jedinou Poeovu povídku, našli jsme v něm ale třeba kus Eureky a hlavně pasáže z děl jeho životopisců a obdivovatelů, jako byli Whitman, Baudelaire, Campbell, Buranelli, Tate a z českých autorů Kaizl (v Lumíru roku 1856), Chudoba, Teige (v Manifestu poetismu) i Julius Fučík. Údolí neklidu pak končilo zajímavým článkem Leslie Fiedlera E. A. Poe jako praotec pop-artu uveřejněným původně 24. 11. 1967 v The Guardinu, ale to bylo taky všechno a dneska si rozhodně opatrujme zbrusu nové V mistrově stínu. 170. výročí "vynalezení" detektivky si nejméně tuto knihu zaslouží.