Nedávno jsem na NP četl, že někdo v mládí četl Pokryškina, leč nyní už ne. Chyba. Je možno i teď číst Pokryškinovy zápisky, leč je nutno je číst nikoliv s nekritickým nadšením, ale jako Rudé právo za totality, tedy mezi řádky. Pak se totiž leccos odkryje na sovětském systému. Čtu tedy takto jeho Křídla v boji a nestačím se divit. Jsou pochopitelně psána stylem „za ródinu, za Stálina“, jak to ani jinak být v Rudé armádě nemohlo, byl hrdý na to, že je přijat za člena Strany. Kniha byla ostatně schválena k tisku „za totáče“, v létě 1988 (tehdy ještě cenzurou).

Pokryškin byl ale přes to všechno inteligentní a přemýšlivý člověk. Není tedy divu, že se zpočátku, tedy celé dva roky, potýkal s vševládnou sovětskou tupou byrokracií, než konečně svými činy přesvědčil vedení (ono taky ty desítky sestřelů a tři vyznamenání Hrdiny SSSR šlo dost těžko ignorovat).

A dovídám se tedy při četbě jeho knihy:

Byrokracie stranicky organizovaného velení: Velitel divize (bůhví, jestli byl vůbec pilot) ještě ¾ roku po začátku války trvá na plnění řádů a systému létání z předválečné doby, dávno praxí překonaných (s. 188) – např. létání v sevřených formacích, „vhodných pro přehlídky, jiné se neuznávaly, ty ale byly zcela nevhodné pro bojovou činnost“. To se týká i nově jmenovaného velitele pluku Zajeva. Byla to tedy dost rozšířená vlastnost vyšších velitelů. S nimi se P. často názorově utkává (řády versus praxe), což pro něj mívá dost špatné následky. Celkem přesně to vystihuje moravské přísloví: „kemu dal pámbu tužku, dal mu aji rozum“.

Velení vyšších jednotek, někdy i pluků, se nezúčastňovalo bojových letů, situaci pořádně neznalo, a nerozhodovalo tedy správně (např. vyčkávání k náletu, až to odnesli sami – str. 28). Stejně tak tito velitelé vydávali rozkazy, aniž by brali v úvahu názory zkušených pilotů (s. 62, 277, 44 atd.), neznali leteckou meteorologii (s. 68) apod. V době pár dní před válkou, kdy už bylo jasné že k ní brzy dojde, byly na příhraničním letišti obrovské zásobníky paliva bíle natřené (kvůli snížení odpařování), takže je nepřítel mohl snadno nalézt a zlikvidovat (s. 17). Ostatně stranickost a nekompetentnost velení proniká celou knihou.

Dokresluje to i P. vystoupení na technické konferenci divize konané po Novém roce 1942, kde jako první vystoupil inženýr divize (popisuje ji na str. 180). Tento inženýr měl promluvit o převaze letadel SSSR nad Me-109 (v době, kdy hlavní leteckou silou SSSR byly dvojplošníky I-15 a také už zastaralé I-16 – oba typy se začaly hromadně vyřazovat až od léta 1943 a měly rychlosti o 80, resp. 200 km/h nižší než Me-109 z r. 1939!). „Nebyl to snadný úkol.“ No to bych řekl. Nato vystoupil P. a kromě (nemnohých) předností letounu MiG-3 (kterých bylo ale jen pár, Stalin jejich výrobu zarazil) zdůraznil, i v čem zaostává, což se velení velmi nelíbilo a „obvinili ho, že nedůvěřuje vlastním letounům“ a „musel vysvětlovat, jak to myslel“. Pravda se prostě nenosila, na rozdíl od stranických a „vlasteneckých“ keců.

S tím souvisí i zvyk velitelů používat malé skupiny letadel (kritizováno na více místech, např. s. 44), protože „my vždy zvítězíme“, „nevítězíme množstvím, ale uměním“ (no, uměním… s. 305). Proti těmto názorům se dost těžko P. dařilo prosazovat útoky většími skupinami letadel. Ale ani o hodně později, už jako veliteli divize se P. nedařilo zcela odstranit nasazování malých jednotek (rojů čtyř letadel) veliteli pluků proti útočícímu, často mnohem silnějšímu nepříteli.

Nedostatky v technice: až do začátku r. 1943 neměly stíhačky rádiové spojení a nevím, kdy a zda vůbec dostaly pancéřové přední sklo. Např. u MiG-3 byly četné konstrukční vady, P. sám odhalil dvě (např. str. 18). Zkušební piloti zřejmě zkoušeli letadla podle zastaralých řádů, takže leccos bylo slabě dimenzované pro bojové užití. (Více o MiG-1 a MiG-3 zde.)

Pokusy o nápravu měly zřídka odezvu. Pokryškin měl možnost si vyzkoušet pilotáž ukořistěného Me-109. Říká (s. 199): „Po zásluze je třeba říci – byl to dobrý letoun. Ve srovnání s našimi měl řadu výhod – výtečnou radiostanici, vytápění kabiny i přední pancéřové sklo, odhazovací pohyblivou část kabiny. O tom jsme doposud jen snili.“ Sovětské stíhačky dostávaly rádia (a to jen na nových strojích) až na přelomu let 1942-43. Sovětští letci si mohli dosud dát výstrahu (a velet) jen rozkýváním letadla, což má asi takovou informační hodnotu jako zablikání u auta. 

P. na chybějící rádiové spojení často žehrá (např. s. 103 „bez něj se člověk v boji neobejde“ – a to se ještě víc než rok bez něj obejít musel). Začátkem roku 1942 dostal pluk několik Jak-1, také bez rádia. Slabá výzbroj byla obecným problémem sovětských stíhaček, na což si P. vícekrát stěžuje. Např. jinak po letové stránce výborný La-5 měl jen dva kanony 20 mm, obecně měly sovětské stíhačky 2-3 hlavně (kanony a kulomety), Němci 3-5, Angloamerické 4 kanony, až 12 kulometů (např. Airacobra, na níž P. dlouho létal, měla 4 kulomety 7,62, dva 12,7 a jeden kanon 37 mm). Radarová technika – minimální. Až na podzim r. 1943 Pokryškinovi, už jako veliteli pluku, přidělil po důkladném zdůvodnění velitel armády (dočasně) radar (s. 348).

To vše a ještě daleko více jsem se dočetl v Pokryškinově knize. On to nepsal s úmyslem znevážit systém, jen psal pravdu. A ono to stačilo. Na každé druhé stránce něco najdete.

Jinak se čtou zápisky pilota v Bitvě o Británii Miroslava Liškutína „Letecká služba“. Tady si nemusíte nic domýšlet a po ničem pátrat. Radarovou síť měli Britové už v r. 1940, měli centralizované velení letecké obrany, německá letadla zjistili ve vzdálenosti 160 – 200 km, tj. cca ½ hodiny předem. Mohli tedy kvalifikovaně organizovat obranu. Němci také na Západě operovali s daleko rozsáhlejší elektronickou válkou než na Východě. To, že v Anglii měli piloti turnusy a po jejich odlétání si mohli vybrat, kde chtějí sloužit, zatímco v SSSR nikoliv, bylo ovšem dáno také rozdílným charakterem války na Západě a Východě. V SSSR si to nemohli dovolit (tím není řečeno, že by chtěli, i kdyby mohli). V Anglii se velitelé radili s piloty, jaká formace je nejvhodnější, zkoušeli je a operativně měnili, zatímco v SSSR byly řády, byť zastaralé, „posvátnou krávou“.

Německý maršál Rommel jednou napsal: Naši přátelé (tedy němečtí generálové) na Západě si musí zvyknout, že tady nepůjde o boj jako na Východě, kde nepřítel útočí hrubou silou za použití minima taktiky.

Tím myslím vystihl způsob boje Rudé armády. Je až s podivem, že SSSR porazil Hitlera (naštěstí), zřejmě mohutnou převahou (bez ohledu na ztráty - „nas mnógo“) a také díky materiální pomoci ze Západu, která nebyla zanedbatelná.

Zde bych podotkl, že nejlepší německý stihač Erich Hartman měl 352 sestřelů, všechny na východní frontě, tedy že všechny letecké pluky nebyly tak úspěšné jako pluk Pokryškina, kdy měl např. při jedné akci 11 sestřelů bez vlastních ztrát. Vzhledem ke kvalitě sovětských letadel a systému létání to celkem odpovídá.