Zdálo by se, že o našich legionářích bylo už všechno napsáno, nejvíce v době první předmnichovské republiky, ještě stačily vyjít další knihy a vzpomínky krátce v období do roku 1948 – a následoval konec legionářů v Čechách. Byli vylučováni z veřejného života, stali se předmětem velkého zájmu Státní bezpečnosti, odmítali přijmout komunistický mocenský monopol.

Ti nejvýznačnější, kteří byli prvorepublikovou elitou (generálové Karel Janoušek, Karel Klapálek, náčelník generálního štábu Bohumil Boček, Karel Kultvašr, Otakar Husák, Jaroslav Fajtl…) podstoupili hrdinně tyranii perzekucí, obžalob a vyslýchání. Nejotřesněji zapůsobila poprava zástupce náčelníka generálního štábu čs. armády generála Heliodora Piky (3. 7. 1897 – 21. 6. 1949) – byl oběšen na popravišti v Plzni – Borech. Šlo vůbec o první politickou justiční vraždu v čs. komunistickém státu. Jen o něm vyšlo velké množství knížek, najmě po jeho úplné rehabilitaci v roce 1968 a po vyznamenání in memoriam prezidentem Václavem Havlem v nových polistopadových politických poměrech.

V této souvislosti je vhodné připomenout úlohu Ludvíka Svobody, rovněž legionáře, který byl ještě po „vítězném únoru“ 1948 ministrem národní obrany, také proto, že se stal členem KSČ – ale všech svých postů byl v roce 1951 zbaven, krátce vězněn a dva roky potom pracoval v JZD Hroznatíně. Údajně na osobní žádost N. S. Chruščova se mohl vrátit do politického života, v roce 1968 byl zvolen prezidentem republiky a členem předsednictva ÚV KSČ. Po sovětské srpnové okupaci naší země vzniklo mnoho legend o jeho vystupování vůči neostalinistům v čele s Leonidem Brežněvem. Ať tak či onak – stal se jedním z „normalizátorů“, podílel se na odstranění svého druha Alexandra Dubčeka a na zvolení Gustáva Husáka, moskevského poslušného služebníka, který stál v čele režimu po celých dalších dvacet let.

Sami legionáři ovšem tenkrát říkali, že se Svobodovým odchodem (v nejvyšší funkci byl do května 1975 a skonal v září 1979) nastal konec legionářů v Čechách. Vždyť jich zbývalo jen několik set (podle statistiky z roku 1934 bylo evidováno u nás 109 590 příslušníků zahraničního vojska, tj. včetně legionářů ruských, francouzských a italských). Po listopadu 1989 se dočkalo svobody skutečně jen několik přestárlých legionářů a když je pozval prezident Václav Havel k převzetí vyznamenání na Pražský hrad, přišli 1. ledna 1996 pouze dva: 98letý italský legionář Štěpán Dohodil a stoletý ruský legionář Václav Kratochvíl. Kuriozitou našich posledních žijících „neoficiálních“ legionářů byl Alois Vocásek (1896-2003). Ten právo být legionářem ztratil za kolaboraci s nacistickými okupačními orgány (z trestu doživotí byl v žaláři devět let).

Kolik jsem sám toho slyšel o legionářích od svého otce Antonína (1895-1968), který se přátelil jako dragoun v první světové válce s legionáři mé rodné obce, o nichž všech jsem později psal! Jména legionářských spisovatelů (abecedně): Václav Kaplický, Josef Kopta, Jaroslav Kratochvíl, Josef Kudela, František Langer, Rudolf Medek, Zdeněk Němeček, Adolf Zeman, Oldřich Zemek – mne přitahovala už v dobách mého mládí. Příběhy o slavných bitvách našich dějin, Zborovu, Jízdní hlídce, o sebevraždě plukovníka Josefa Švece a mnoha dalších včetně našich celovečerních i dokumentárních filmů, ovlivňovaly naše vlastenecké a národní (nikoli nacionalistické) cítění, jaké současná mladá generace mnohdy ani nechápe.

Přesto či nicméně se dostává právě v těchto dnech na knižní pulty kniha Legionáři a Československo, encyklopedické dílo Jana Michla (* 1975), historika z Ústavu pro studium totalitních režimů. Již loni mu vyšla monografie Cizinci v RAF (Britské královské letectvo) a letos získal hlavní cenu v soutěži autorů literatury faktu Miroslava Ivanova. Z názvu jeho nové knihy vyplývá, že bohatá encyklopedická data, vyprávění a hodnocení celkového vývoje našeho legionářského hnutí, končí rokem 1989 a kapitolou „Střepy legionářství“.

Poněkud chmurně by totiž dopadlo líčení o rozporech Čs. obce legionářské v minulých letech, jakými však musely projít všechny naše podobné organizace, občanské aktivity, spolky a sdružení. Čs. obec legionářská však působí nadále, v roce 2007 se naposledy rozloučila se svým předsedou, devadesátiletým generálem Antonínem Špačkem, dále byly založeny Asociace nositelů legionářských tradici a Sdružení válečných veteránů České republiky.

Takže v této encyklopedii nemůžeme nalézt například jedno z posledních rozhodných vystoupení představitelů Čs. obce legionářské v srpnu 1999, v němž mj. uvedli:

Musíme pozvednout svůj hlas na veřejnosti v době, kdy se zájem o národ a jeho stát ztrácí v osobních hádkách politiků, v netrestaných podvodech a krádežích, kdy národní čest a práce pro národ jsou považovány za naivní představy pošetilých starců.

Domníváme se, že musíme pranýřovat názory, jako je výrok poslance parlamentu, že zahraniční vojáci českoslovenští bojovali za cizí peníze, že Češi bojovali naposled na Bílé Hoře, jak se vyjádřil moderátor jedné televize (původním povoláním učitel!), výrok novináře, že je hrdý na to, že necítí národní hrdost – v článku Mladé fronty. Musíme protestovat proti urážkám, jaké obsahoval dopis jistého Němce, ve kterém označoval české vojáky jako historické zrádce a věrolomníky, kteří v dějinách vždycky zrazovali vojenskou přísahu. Dopis uveřejnily Lidové noviny bez komentáře.

Musíme protestovat, protože jsme tím povinni památce našich kamarádů, kteří ve službě národu a státu položili své životy na bojištích doslova celého světa.

Máme v rukou solidně, odpovědně a důkladně zpracovanou encyklopedii, kterou sepsal ve svých 34 letech historický autor s potřebným nadhledem a jistým kritickým přístupem k některým příběhům, legendám a vyprávěním. Názvy kapitol knihy vypovídají o mnohém: Vděk či nevděk?, Legionář francouzský, italský, ruský , Legionáři v čs. armádě, Legionářská generalita a otázka selhání, Karlínský všelegionářský sjezd a vznik Čs. obce legionářské, Svaz nekompromisně socialistických legionářů, Legionářská opozice, Manifestační sjezdy, 28. říjen – legionářské vánoce, T. G. Masaryk a legionáři, Legionáři ve vrcholné politice, Legionáři tří odbojů, Legionáři kontra Státní bezpečnost a poslední kapitola Legionáři v komunistické totalitě.

Bez nadsázky by se mohlo říci, že tato kniha by se měla stát učebnicí zejména v rukou současných pedagogů už na základních školách, oživením pro historiky a také pamětníky a pro ty, kteří i nadále se vracejí k legionářským tradicím, čas od času je neváhají připomenout. Letošní výročí a jubilea k tomu dávají dostatek příležitostí.