O lásce anglického důstojníka a sudetské Němky

Ve světě je hodně autorů knih memoárového typu, líčících zážitky z druhé světové války. Jen málokterému z nich by napsal ke knize předmluvu muž tak vysoce postavený, jakým byl George Robertson. Byl ministrem obrany vlády Jejího Veličenstva a od roku 1999 do roku 2003 generálním tajemníkem NATO. Když pak v srpnu 1999 opouštěl britský parlament, kde přes dvacet let zastupoval skotské město Hamilton, byl mu udělen status doživotního peera a titul Lord George Robertson z Port Ellenu.

V roce 2005 vyšla v Edinburghu kniha válečných memoárů pod názvem THE LONG WAY HOME (Dlouhá cesta domů). Předmluvu k této knize napsal právě Lord Robertson. Když jsem se zeptal autora knihy pana Johna McCalluma, jak přišla jeho kniha k této cti, odvětil lakonicky – jsme s panem Robertsonem přátelé. Když byl na svatbě mé vnučky, slíbil mi, že k takové knize předmluvu určitě napíše. A svému slovu dostál.

Ta dlouhá cesta pana McCalluma začala v Karlově Studánce na Bruntálsku a skončila v rodném Glasgowě ve Skotsku. Jak se autor této knihy dostal do Karlovy Studánky? Začalo to službou v anglické armádě a účastí v bojích ve Francii. Zde byl fašisty zajat a internován. Odeslán do německého internačního tábora Stalag Luft III v Saganu (dnešní Sagan v Polsku není u nás neznám. Kdysi byla oblast v okolí Saganu spíše česká – panství Zaháňské evokuje v naší mysli příběhy z Babičky Boženy Němcové, o ušlechtilosti paní kněžny ani nemluvě).

Stalag Luft III byl jedním z největších německých zajateckých táborů určených pro spojenecké letce. Rozkládal se na ploše 59 akrů a byl zřízen v roce 1942 poblíž městečka Sagan. Měl kapacitu deset tisíc zajatců. Ve vzdálenosti asi 15 metrů od ostnatých drátů obklopujících tábor byl ve výšce asi 80 centimetrů ještě drát, kterému zajatci říkali varovací. Na každého, kdo by jej překročil, zahájil okamžitě palbu strážný, hlídkující ve vysoké kulometné věži, kterých bylo kolem devět. Zajatí letci však mysleli hlavně neustále na možnost útěku, aby mohli znovu bojovat proti nepříteli. Proto záhy vytvořili "Tajný výbor pro útěky" a v červnu 1943 i užší Výbor X, v jehož čele byl jihoafrický major RAF Roger Bushell. Vše bylo důkladně plánováno, vybraní důstojníci měli na starosti jednotlivé úkoly - od tunelářských prací, přes šití civilních obleků až po zhotovování falešných průkazů. Obstaráváním informací a důležitých dokumentů od německých strážných byl pověřen Čech, nadporučík Arnošt Valenta, který mluvil výborně anglicky i německy.

Zajatci začali roku 1943 kopat tři tunely s krycími jmény "Tom", "Dick" a "Harry". Zajatci úspěšně vyřešili mnoho technických obtíží, včetně problému, kam s vykopanou zeminou, kterou nenápadně "trousili" z kapes po táboře. Kapacita prokopaného tunelu byla pro jednu použitelnou noc omezená, avšak i tak mezi vyvolenými, kteří získali "vstupenku" zdarma, byli i tři Čechoslováci: Ivo Tonder, Bedřich Dvořák (vedl tajnou krejčovskou dílnu, která přešívala uniformy na civilní šaty) a samozřejmě Arnošt Valenta, který se díky své výborné němčině vydával za stavitele Müllera z Duisburgu. I přesto byl brzy zatčen a s několika dalšími druhy poblíž silnice ze Saganu do Zhořelce 31. března 1944 zastřelen gestapem. Dvacet šest uprchlíků, kteří nebyli zastřeleni, bylo buď vráceno do Stalag Luft III, nebo převezeno do koncentračních táborů. Gestapáckému teroru padl za oběť i hlavní organizátor - major Bushell. Jako zázrakem, či možná díky nepochopitelné německé logice, přežili Velký útěk dva nebritští účastníci - Čechoslováci Dvořák a Tonder, tedy "zemězrádci". Byli posléze zavřeni v hradu Colditz, speciální věznici pro prominentní spojenecké zajatce a další osoby, o které měli nacisté zvláštní zájem. Tam je na konci války osvobodili američtí vojáci. Nadporučík Arnošt Valenta, člen přípravného výboru Velkého útěku, byl ale bohužel, jediným československým letcem, který německé zajetí nepřežil. Kdyby McCallum v táboře zůstal, rozhodně by se podílel na Velkém útěku a nikdy by knihu o své cestě nenapsal. Ale se svými dvěma přáteli se přihlásil na práce mimo tábor, a tak se dostal do Karlovy Studánky. A tam právě začal jejich Malý útěk, provedený shodou okolností ve stejnou dobu, jako legendární útěk ze Saganu.

Ze Skotska do Slezska

John McCallum byl rodilý Skot a spatřil světlo světa v roce 1917 v městě Glasgow, jak to již u některých Skotů bývá. Když se v Evropě schylovalo k již druhému válečnému požáru dvacátého století, přihlásil se jako rezervista do britské armády. Následoval tímto činem svého staršího bratra Jimmy O’Neilla, s nímž ho později tou zvláštní shodou okolností, které říkáme osud, válka spojila na život a na smrt. Poté, kdy vstoupila Velká Británie do stavu válečného s fašistickým Německem, byl McCallum nasazen v bojích ve Francii. V boji pak byl zraněn a zajat. Němci z počátku války zacházeli s anglickými či s francouzskými zajatci ohleduplně dle ženevských konvencí. Náš hrdina byl nakonec poslán do jednoho ze zajateckých táborů v Horním Slezsku. Město se jmenovalo Sagan a dnes leží na území Polské republiky. V táboře se potkal nejen s bratrem Jimmym O’Neillem, ale i s kamarádem Joe Harkinem. Vytvořili tak tříčlennou partu, v níž mezi sebou probírali především to, jaké mají šance na útěk.

Utéci z tábora Luft III se jim zdálo nemožné. Takže když se naskytla možnost přihlásit se na práce mimo tábor, všichni tři se ihned přihlásili. Požadavek ze strany německé správy zněl – vyslat 20 lidí na pomocné práce do lázní v dnešní Karlově Studánce, tehdy v Bad Karlsbrunn. Tehdy poprvé v životě slyšel McCallum název Sudety. Ve své memoárové knize THE LONG WAY HOME (Dlouhá cesta domů) píše, že do té doby byl pro něj pojem SUDETY asi tak vzdálený jako Antarktida. "Nevěděl jsem vůbec nic o historii i současnosti této oblasti."

Neznámé Sudety

Na tři přátele se usmálo štěstí, dá-li se to slovo v takové situaci vůbec použít. Jednoho krásného jarního dne roku 1942 vystoupili z vlaku na nádraží ve Vrbně pod Pradědem. Nemohli tušit, že za dva roky budou právě přes toto nádraží prchat zpět. Když jsme viděli ta nádherná pohoří, píše McCallum, připadali jsme si jako doma ve Skotsku. A tak jsme poznali Sudety. Z vrbenského nádraží byli zajatci dopraveni autobusem do Karlovy Studánky. Na místě dnešního fotbalového hřiště pod obcí byl vybudován zajatecký tábor, který tvořily velké stany a strážní domky. Zabezpečení bylo minimální. A práce? Joe dostal práci v truhlárně, Jimmy se staral o chod koupelí a John začal pracovat jako pomocník u zednického mistra, který měl na starosti celou stavební údržbu lázní.

Lázně Karlova Studánka sloužily v prvních letech války i nadále jako lázně. Spravovala je civilní německá lázeňská firma. Teprve na konci války byly lázně převedeny pod správu německé armády a sloužily spíše jako lazaret. Malé zajatecké tábory jsou výhodnější – zde měli zajatci ještě navíc výhodu, že správu jejich tábora tvořili poněkud umírnění dozorci. Proto si přátelé McCalluma slíbili, že se nebudou pokoušet zatím o útěk. Byl to takový nepsaný zákon – neutíkalo se z táborů, v nichž byly alespoň trochu snesitelné podmínky. Represe německých úřadů za útěk několika lidí by mohly vytvořit krutější režim stovkám dalších. Jediné, co si angličtí zajatci neodpustili, bylo to, že z jednoho stanu vyhloubili chodbu za plot tábora. Nebyli zvyklí na omezování osobní svobody. Tak tento problém řešili po svém. Mohli dle potřeby v noci chodit do obce. Muži byli ve válce a místním ženám bylo smutno.

Velká láska Traudl

Několik týdnů po příjezdu do Karlovy Studánky opravovala parta zedníků, jimž byl McCallum přidělen, schodiště před jedním lázeňským domem. Mezi místními dělníky se McCallum cítil docela dobře – jeden z nich, invalida s následky zranění z 1. světové války, ho dokonce zasvěcoval do tajů němčiny a projevoval mu celkem srdečné sympatie. Zrovna tak se chovali i další pracovníci lázní. Jen zednický mistr nebyl přítomností anglických válečných zajatců nadšen. Propaganda udělala své. A tak při oné opravě schodiště šla najednou kolem mladá žena s kočárkem. Jak to již v životě bývá, oči obou mladých lidí se na chvíli do sebe zahleděly. McCallum dlouho hleděl za onou štíhlou dívkou, která ho ihned zaujala. Když byl za pár dní poslán do sklepa onoho lázeňského domu, aby v něm třídil poloshnilou hromadu brambor, potkalo ho neuvěřitelné štěstí. Z kuchyně poslali jednu z pomocnic s košíkem do sklepa pro brambory. A tak se John a Traudl setkali tváří v tvář.

Byla z toho nejen láska na první pohled. On to byl vlastně zázrak, že jsme z toho všeho vyvázli. To konstatoval John McCallum v roce 2006 při své návštěvě v Karlově Studánce. Oněch svědectví o lidských útrapách válečných nebude zřejmě nikdy dost. V předchozím vyprávění jsme si řekli, že náš hrdina se dostal do zajetí poté, co byl zraněn při střetu s německým vojenským oddílem. A tuto okolnost doprovází příhoda, která si zaslouží zaznamenání. Když byl John McCallum raněn – měl prostřelené stehno a roztříštěný kotník – napsal o tom dopis domů. Své matce. Psal také, že dle prvních prognóz lékařských mu zřejmě zůstanou následky, že v nejlepším případě bude na raněnou nohu napadat. Matky jsou všude na světě stejné. Paní McCallum usoudila, že její syn bude potřebovat ortopedickou obuv. A tak sedla a napsala dopis samotnému Winstonu Churchillovi. Psala o tom, že její syn John byl ve službě pro svoji zemi raněn a zajat. A že bude zřejmě o to více potřebovat speciální obuv.

Jak uprostřed válečné vřavy fungovala kancelář anglického ministerského předsedy, nevíme, ale můžeme si její činnost přiblížit tím, co následovalo. Paní McCallum dopis odeslala a věřila, že ministerský předseda se o jejího syna postará. Za půl roku, to byl již John McCallum v zajateckém táboře v Saganu, obdržel přímo jemu určený balíček Červeného kříže. A obsah balíčku? Ortopedické boty jeho velikosti. Naštěstí je nepotřeboval, protože lékaři v jeho případě odvedli perfektní práci. I když byla válka. Dopis jeho matky se neztratil, nebyl ani založen ad acta, ale byl vyřízen ku prospěchu pisatelky. Nějaký úředník, zřejmě na pokyn šéfa vlády, vyslal uprostřed války do světa zprávu – najděte nám Johna McCalluma, potřebuje ortopedické boty. A tak se zjistilo, že je zajat v Saganu. Už víte, jak fungovala za války kancelář anglického ministerského předsedy?

Touha po svobodě

S Traudl to byla skutečně láska na první pohled. Traudl bydlela v lázeňském domě a v kočárku, s nímž ji McCallum poprvé spatřil, bylo dítě jejích zaměstnavatelů. Její tatínek byl v lázních domovníkem, ale bydlel v obci. Naštěstí měla pokoj v přízemí, takže stačilo ukázat švarnému Skotovi správné okno a v domluvené večery ho nechávat otevřené. Později mu Traudl opatřila klíč od hlavního vchodu, takže nemusel lézt oknem a nechávat stopy ve sněhu. Sníh sehrál také zajímavou roli v jejich vztahu. Na svazích Jeseníků se sníh někdy drží i déle než šest měsíců v roce. A Traudl byla vášnivou lyžařkou. John nikdy nelyžoval. Jednoho dne přinesla Traudl z půdy rodinného domku otcovy staré lyže. Celý jejich vztah je jistým paradoxem doby. Ale pravdou je, že Traudl učila svého milého lyžovat. Měl jsem obrovskou radost, píše McCallum ve své knize, když se mi podařila první kristiánka. Naučil jsem se rovněž stoupat do vrchu. Náš známý stromeček stoupání přirovnává autor v anglickém jazyce k rybí kostře, jejíž kostičky kol páteře vytvářejí vlastně jakési šikmé větvičky stromku. Častější styky se svobodou, kterým byly pro McCalluma chvíle trávené s Traudl, která ho mimochodem pilně učila němčině, vzbuzovaly v něm ještě větší touhu po svobodě. Bylo nepsaným zákonem zajateckých táborů, že všichni zajatci jsou povinni se pokusit o útěk, nastane-li vhodná doba. A ta náhle nastala.

Začátek dlouhé cesty

V životě našich zajatců nastala náhlá změna. Část z nich byla převedena na práce do jedné z krnovských továren. Mezi nimi i McCallum, jeho bratr a Joe. To byla příležitost k útěku, jímž by neohrozili ostatní zajatce v základním táboře v Karlově Studánce. Ještě před nástupem na pracoviště v Krnově si tři budoucí utečenci začali schovávat v lesní skrýši trvanlivé potraviny na předpokládanou dlouhou cestu. Poté se rozhodli, že utečou z krnovského pracoviště. Kam? Inu pochopitelně nejdříve zpět do Karlovy Studánky. Utéci bez pomoci Traudl nemohli. A tak se jednoho krásného večera opět ozvalo známé zaklepání na okno jejího pokoje. McCallum se vrátil. Jeho dva přátelé zůstali schováni v lese poblíž lázní a před McCallumem a jeho německou přítelkyní stál nejtěžší úkol – rychlá příprava útěku. K němu nezbytně potřebovali osobní průkazy, protože se rozhodli cestovat pokud možno legálně. Nejlépe vlakem. Měli představu, že dojedou k Baltskému pobřeží a odtud že se pokusí dostat se do neutrálního Švédska. Jenže kde získat osobní legitimace?

Pomohly rodinné fotografie

Dva dny pracoval McCallum v pokojíku Traudl. Mnohokrát hodil svou několika hodinovou práci do koše. Nakonec se mu podařilo vyrobit jakž takž přijatelné texty osobních průkazů, napodobit i razítko a zůstal pouze problém fotografií. Bez nich se to nedalo. Nakonec dostala Traudl nápad. Přinesla dvě rodinná alba a s Johnem vybírali podobizny mužských příslušníků její rodiny. Takové, které se jen trochu podobaly třem budoucím uprchlíkům. Jaká to kuriózní situace. Fotografie sudetských Němců, kteří byli možná již dávno mrtvi, nebo byli nasazeni v této válce, ale na druhé straně barikády, měly zajistit bezpečnost zajatým anglickým vojákům. A dlužno přiznat, že fotografie dokonale splnily svoji úlohu. Traudl zajistila originální obaly osobních legitimací, které byly používáním trochu zašlé, takže na první pohled nebylo lze rozpoznat, že jde o nepříliš zdařilé padělky. A na to McCallum a jeho přátelé spoléhali.

Podařený útěk

O situaci na frontě měli zajatci poměrně slušný přehled. Krátce po příjezdu do Karlovy Studánky se jim podařilo ukrást rádio. Byli totiž občas posíláni jako doprovod vozidla přivážejícího do lázní proviant. V sousedním Ludvíkově měli v hospodě radiopřijímač, který se zajatcům podařilo nepozorovaně ukrást. V dnešním Slezském domě našli v jedné sklepní místnosti vedení, na něž se jim podařilo rádio napojit. Takže občas poslouchali zprávy a rok před koncem války si již dovedli spočítat, k jakému konci se válka chýlí. To také umocnilo jejich touhu utéci. A tak ve stejný den, kdy v Saganu tunelem Harry utíkaly první desítky anglických zajatců, vydali se z Karlovy Studánky na cestu do Vrbna pod Pradědem tři muži, nijak se nelišící od místních občanů. Traudl je vybavila i potřebným oblečením a batohy. Činila tak s občasnou slzičkou v očích, ale přála jim svobodu. Možná, že snila o tom, že až bude po válce….

Naši utečenci se vydali na cestu v noci a museli jít pomalu tak, aby dorazili na vrbenské nádraží s prvním ranním rozbřeskem. Podařilo se jim odjet vlakem ze stejného místa, na které byli před dvěma lety přivezeni. Podnikli strastiplnou cestu pěšky a vlakem přes celé Polsko a dostali se až do Stockholmu a odtud letecky do Skotska.

Konec dlouhé cesty

S Traudl se John McCallum již nikdy nesetkal. Odjel po válce sice do Německa a v Hamburku se poznal se svojí ženou. Osudem mu bylo zřejmě souzeno, aby již nikdy nezapomněl hovořit německy. I před pár lety, kdy jsme spolu hovořili, němčinu, byť se silným anglickým přízvukem, dokonale ovládal. Kolik lidských osudů válka poznamenala. Jeho láska k Traudl byla však čistá a opravdová. Proto ji ve své knize popisuje pravdivě a nic neskrývá. Postavil tak pan McCallum nejen jí, ale i mnoha dalším lidem, jejichž osudy nelze zastrčit do připravené přihrádky s kladným či záporným znaménkem, malý pomníček lidství. Neboť i v nelítostné řeži ideologií podporované děly se mnozí lidé chovají dle vyšších principů mravních. Svět není nikdy černobílý a my, kteří jsme přežili, jsme povinni to nejen respektovat, ale vydávat i svědectví. Proto tehdy přijel McCallum ukončit svou dlouhou cestu, proto vydal své svědectví o síle lásky uprostřed zhoubné nenávisti.

Svět je plný podobných svědectví. Ukazují, že ani doba válečných zkoušek a útrap nezbavila většinu lidí jejich poctivého člověčenství. Mnozí z nich nemohli nikdy ani veřejně vyprávět svůj příběh. John později nemohl osobně poděkovat své německé přítelkyni ze Sudet, avšak nikdy na ni nezapomněl. Ve své knize vydal svědectví o tom, že svět a lidé v něm nejsou a nebyli černobílí. A to v neztenčené míře platí i pro mnohé občany, které jsme po válce vyhnali z jejich domovů, neboť pravděpodobně byla mezi nimi i Johnova Traudl.