Měl bych se opravdu stydět, takže se zrakem pokorně sklopeným a hlasem patřičně se třesoucím (o chvějících se prstech na klávesnici ani nemluvě) se přiznávám, že pakliže něco čtu ze současné české literatury, jsou to ve velice převážné většině práce mých kamarádíčků. Ti kamarádíčci v další převážné většině pocházejí z útlého mladí. Jejich i mého.

Kdybyste se mě ale zeptali, zda se tedy opravdu stydím, odpovím po pravdě, že ne. Jsem prostě nestyda.

Čímž jsem se plynulým a málem nepostřehnutelným obloukem dostal ke sdělení, že Věnceslava Dezortová (v mých očích ovšem Venda) je kamarádka z útlého mládí. A rovnou dodám, že s jejím manželem Jovanem, fotografem, jehož skvělé obrázky doprovázejí knížku Smrt na objednávku, kamarádím ještě mnohem déle. Probůh, pardon, pro přírodo, vždyť já byl u toho, kdy ti dva spolu začali chodit!

Inu, nechme toho zbytečného vzpomínání a vraťme se ke knížce, o níž bude řeč.

Nejdříve strohé skutečnosti: Smrt na objednávku vydala nakladatelská a vydavatelská agentura NAVA, podnik přímo zez Plzně, obálku graficky upravil (za použití obrázku od zde již zmíněného Jovana Dezorta) Ondřej Doležal, a jde o 15 (slovy: patnáct) detektivních povídek. Severoameričtí zájemci nechť se podívají na stránky czech-books.com. Nezklamou se.

Tohle ovšem není její první detektivka (viz třeba Záhadná vražda). Kromě toho má Věnceslava (čili Venda) Dezortová za sebou pár knížek profilů různě zajímavých osobností (třeba hudebníka Václava Hybše), ale také ohromně zajímavou knížku o chvílích, kdy nejrůznější více či méně známí jedinci přežili svoji vlastní smrt.

Když už jsme u té povedené rodinky: pamětníci si možná vzpomenou na skandální obálku tehdy dobrého časopisu Mladý svět: v lázeňské vířivce v Piešťanech seděl tehdejší předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský. Ten obrázek doprovázel moji neméně skandální reportáž pod názvem Tribun lidu v klidu. Proč to bylo skandální? Protože to celé vyšlo pouhý týden před oním osudným komunistickým zasedáním, které smetlo z úřadů takzvané Muže ledna (míněno 1968), hlavně pak Alexandera Dubčeka a Josefa Smrkovského, jako dva nejtypičtější symboly tzv. Pražského jara. Ten obrázek vyfotil - jak jinak - Jovan Dezort.

Ale zpět ke Smrti na objednávku. Jak řečeno, jde o 15 poměrně krátkých příběhů. Všechny jsou pro nás obyčejné smrtelníky poněkud neobyčejné, zatímco pro kriminalisty to jsou patrně staré vesty. Až na to, že Věnceslava (čili Venda) Dezortová je píše pro nás obyčejné smrtelníky, nikoliv pro kriminalisty. Vypráví příběhy tak, jak se asi mohly opravdu odehrát, pakliže se odehrály. Netváří se jako tzv. všeho (a zločinu a zločinců zvláště) znalý psycholog. Tady je příběh, a kriminalista přišel na řešení tak či tak.

Tomuto stylu odpovídá také její sloh: věcný, avšak čistý a uměřený.

Ovšem nebyla by to ženská, kdyby do duše čtenářovy neusadila přece jen určité tajemno. První povídka zdánlivě končí - a najednou poslední věta ukáže, že nikoliv. A poslední povídka má zdánlivé rozuzlení těsně před koncem - a skončí otazníkem.

Jak? To si nechám pro sebe. Zjistěte si to sami.