28.3.2024 | Svátek má Soňa


KNIHA: Nejtemnější hodina

21.5.2018

O Winstonu Churchillovi jsem přečetl mnoho knih, také jeho válečnou kroniku, za kterou dostal Nobelovu cenu. Ale podrobnosti o tom, jak musel bojovat v době, kdy Francie pomalu padala na kolena před Hitlerem, jsem se dočetl až nyní. Anthony McCarten to popsal v neobyčejně působivé Nejtemnější hodině s podtitulem Jak nás Churchill odvrátil od pádu do propasti.

Nejtemnější hodina

Rozhodování o tom, kdo po Chamberlainovi zasedne do premiérského křesla, jestli lord Halifax, což většina politiků prosazovala, anebo neurvalec Churchill, známe z mnoha knih. Halifax se na to necítil, nezbylo nic jiného, než do tohoto pekelně horkého křesla posadit Churchilla. Bylo to v době, kdy německá vojska zaútočila na Francii, přičemž smetla tři neutrální státy, které jim stály v cestě. Několik britských divizí bojovalo na francouzské půdě, ale situace obránců se blížila katastrofě.

Ministr zahraničí Halifax prosazoval zahájení rozhovor s Hitlerem o míru za pomoci vyjednávače italského Mussoliniho. Británie za to měla zaplatit Maltou, možná Gibraltarem a několika africkými koloniemi. O nacizaci Evropy nemluvě. Halifax myslel velice racionálně – nechtěl, aby britští chlapci padali pod deštěm německých kulek. Churchill byl idealista – nechtěl, aby demokratický svět upadl pod nadvládu diktatury. Proto Halifaxovi vzdoroval, ale musel to dělat chytře, protože zpočátku neměl spojence. Nicméně postupně se mu podařilo vytvořit mínění, že je třeba se bránit.

A tohle všechno vyvrcholilo v době, kdy se podařilo evakuovat z Evropy velkou část britského expedičního sboru. Všichni měli obavy z německé invaze. Tehdy vystoupil Churchill ve sněmovně s mobilizačním projevem: „Budeme bojovat na pobřežních plážích, budeme bojovat na přistávacích plochách, budeme bojovat v polích a na ulicích, budeme bojovat v kopcích, nikdy se nevzdáme…“

Tímto vystoupením vstoupil do historie. A jak píše McCarten, „stal se nezávislou silou ve světě s mocí větší, než je moc krále, a stanovil tak směr emocí a vášní svého národa“.

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz