24.8.2016 | Svátek má Bartoloměj






KNIHA: Nejen jedlíkům

29.5.2014

Pavel Maurer radí: Nejezte blbě!

"Věřte hlavně vlastnímu názoru a pěti, v případě žen šesti smyslům. Ty vás nakonec nikdy nezklamou."

Pavel Maurer nemá rád zbohatlíky, kteří, jak píše, nalévají v rámci své "prostoduché podnikatelské etiky" se zkušeným výrazem na tváři ledovou kolu do ročníkového Chateau Margaux. A podobně tomu si je vědom, že Petr Kellner koneckonců znamená "jen" Petr Číšník. Ne sto, nýbrž "jen" 98 kapitol má čtvrtá jeho kniha, která se jmenuje prostě: Nejezte blbě! Vydal ji právě Radioservis.

Autor přednáší na FAMU, publikuje pravidelně na www.grand-restaurant.cz, vyslal už do oběhu své publikace Tipy teenagerům (1991), Tajemství nejlepších šéfkuchařů (2006) a Ježek v kleci (2013) a roku 1997 uvedl na trh nezávislého průvodce po nejzajímavějších restauracích (Maurerův výběr Grand restaurant). Podílel se asi na patnácti filmech, ale vystupuje také v rádiu, a právě posledně rozhlas stojí i za zrodem knihy fejetonů, ve kterých si naštěstí ani zdaleka neudělil patent na rozum. I když jako arbitr vystupuje. Arbitr "gastronautů", jak své čtenáře a posluchače oslovuje.

Nejezte blbě

Maurerův "denní chleba" knihou zčásti podchycený tkví také v tom, že si na falešné (nebo i vlastní) jméno rezervuje místa v pečlivě vybraných restaurantech, které však navštíví teprve po důkladném prostudování nápojových a jídelních lístků a webových stránek. Načež dojde na nejhorší.

Zajímají mne ubrusy, záclony, toalety, vůně a interiér restaurace, upřesňuje zběhle (str. 121). Kriticky sleduji chování personálu. Hodnotím, zda jsou použity čerstvé a sezonní suroviny, zda je kuchař kreativní či tradicionalista. Věnuji pozornost hudbě a celkové zvukové atmosféře podniku. Asi se občas tvářím soustředěně a někdy možná důležitě, ale doufám, že ne moc připitoměle či nabubřele. K obsluze se pokouším být milý, v těch dražších podnicích však neodpustím ani malou chybičku.

Zajímavá je skoro každá kapitola, ba i ta o nepoužívání telefonu v restauracích. Schválně můžete hádat, co Maurer (zde trochu v roli Ladislava Špačka) v dotyčných podnicích "povoluje" s mobilem dělat (viz postscriptum).

Knížka Nejezte blbě! nás chytře "protahuje" Prahou, ale taky po Čechách i zahraničím, takže kupř. s autorem vstoupíme na půdu Toskánska anebo do nejstarší restaurace planety, kterou je Botín v Madridu (1725). Opět můžete hádat, kolik mu udělil pomyslných hvězd (a budete překvapeni při odhalení).

Ocitáme se ovšem zrovna tak v těsné blízkosti dlouholetého gastronomického poradce prince Charlese. Přesto se autor opětovně netváří jako vševědoucí a že zažil veškerenstvo. Ve Vietnamu ovšem, a to je pravda, pil ještě teplou hadí krev (byť míchanou s whisky), jedl střevlíky na cibulce, ochutnal vařeného štíra a na Krétě dušené jehněčí žaludky balené střevem s rajskou omáčkou. Na Indickém oceánu pak přišel na chuť ježkovi a v Kambodži, kam doplul, pozřel dokonce ještě nevylíhnutá ptačí holátka usmažená takříkajíc ve vlastní skořápce (a pokud vám to snad není po chuti, stěžujte si v lampárně hlavního nádraží).

Sníst se mu nicméně ani za boha živého nechtělo lízátko se zataveným škorpionem, moučného červa ani cvrčky naložené ve vinném octě a soli. "To mám pořád větší chuť namazat si kus chleba máslem," podotýká.

Dotkneme se při čtení opakovaně i známého Hrabalova románu Obsluhoval jsem anglického krále a prakticky veškeré kapitoly tohoto potenciálního besteselleru jsou úměrně kořeněny původním humorem, byť se autor neubrání ani vtipu převzatým ze známé scénky Felixe Holzmanna a Viktora Maurera.

Vytkl bych publikaci snad jen zbytečnou "reklamu" na Harry Pottera, neboť tamní lentilky typu "tisíckrát jinak" nebyly první. Obdobný a lepší vynález ve formě žvýkačky už totiž dávno před Rowlingovou předvedl Roald Dahl a jeho Willy Wonka. Ten svému dědici Karlíku Bucketovi v podzemní továrně na sladkou čokoládu.

Krátkou poznámku měl i ke vzpomínce na autorovu opakovaně zmiňovanou moravskou babičku Annu a její "neměnné ranní rituály". Nejdříve chvíli seděla ve flanelové noční košili na posteli a ručně si natahovala hodinky. Pak vzala do ruky dřevěný oprýskaný mlýnek a mlela kávu. Dva ranní zvuky: točení kolečkem hodinek a točení klikou mlýnku, vybavuje si spisovatel a kulinář. Totéž vytanulo už (byť v souvislosti s matkou) Foglarovi, i sepsal tenkrát klasický díl Rychlých šípů Rychlonožka v říší snů (2. července 1946), ve kterém procitající titulní hrdina mele, pravda, na posteli nikoli kafe, nýbrž žito.

Právě s Foglarem realizoval Maurer kdysi zajímavý, dlouhý rozhovor, teprve nedávno poprvé vydaný knižně. V roli postrachu restaurantů se nicméně cítí ještě lépe než zpovědník a vystudovaný žurnalista a v jednom momentě připomíná taky svého oblíbeného spisovatele Marquéze, podle jehož názoru máme každý vedle veřejného života další dva životy: osobní a "tajný".

Co se onoho osobního týká, Maurer přizná, že doma při vaření občas kleje (když něco připálí) a že zůstává sám před sebou a rodinou benevolentní k leckterému kulinářskému poklesku, který by v Alcronu setřel. Není v soukromí přísný ani při výběru správných sklenic pro víno (aby taky byl) a miluje dokonce dceřiny sklony k recyklaci právě těch surovin, jejichž expirační doba je takříkajíc "na krajíčku".

Přečasto taktéž pije a jí to, co se k sobě ani trochu nehodí, a přiznává, že porušuje ještě i jiná ustálená pravidla. "Jsem přitom šťastný, i když občas nesnesitelný." Podobná rozvolněnost má, pravda, jednu výhodu. Dělá z autora publikace Nejezte blbě! ve skrytu domova vynálezce. Tam Maurer s pokrmy experimentuje, tam dochází i na to, co ještě nezkoušel.

A vyloženě tajný život? Má, jak uvádí, slabost pro extrémně hořkou čokoládu. A v jednom krámě si občas koupí půlkilogramový pytlík solených oříšků kešu, které zvládá spořádat nikoli sice na jediné posezení, ale nadvakrát ano. K tomu prý obyčejně popíjí těžké červené víno. Nebo rovnou slivovici. "Pak mne samozřejmě celou noc ukrutně bolí břicho."

Vyhlášený lovec chutí ovšem tuší, kde se nazítří vyléčit (tedy zase jídlem). U Hrocha, U Jelínků, U vola, U tygra, U kata, Na slamníku, U Rudolfa a... Ještě několik hospůdek by vám poradil. Kniha je doplněna jeho barevnými fotografiemi a také úvodem šéfredaktora Radiožurnálu Jana Pokorného, někdejšího zahraničního zpravodaje ve Francii, který se s Maurerem svého času dohodl na pravidelných sobotních a nedělních popoledních glosách o gastronomii.

P.S. Ano, mobilem se podle všeho smí v restauraci občas fotografovat jídlo, ačkoli Guth-Jarkovský se o tom nezmiňuje.



Diskuse


I. Fencl
18:32
29.5.2014

I. Fencl
17:25
29.5.2014

J. Čapková
9:39
29.5.2014

I. Fencl
10:09
29.5.2014

J. David
9:38
29.5.2014

Z. Kulhánková
3:36
29.5.2014

M. Kuneš
6:12
29.5.2014

Z. Kulhánková
6:59
29.5.2014

P. Papež
15:43
29.5.2014

M. Kuneš
18:36
29.5.2014

Z. Kulhánková
18:37
29.5.2014

I. Fencl
19:20
29.5.2014

Z. Kulhánková
22:18
29.5.2014

M. Kuneš
23:09
29.5.2014

Z. Kulhánková
0:21
30.5.2014

M. Kuneš
5:22
30.5.2014

M. Kuneš
21:17
29.5.2014

Z. Kulhánková
22:16
29.5.2014

S. Rehulka
2:31
29.5.2014

Z. Kulhánková
6:11
29.5.2014

počet příspěvků: 20, poslední 30.5.2014 05:22









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.