Je to už deset let, co se na výsluní americké žurnalistiky a zároveň divadla vyšvihla Eve Enslerová díky svému projektu Monology vagíny (The Vagina Monologues). Enslerová posbírala po celém světě (od amerického středozápadu po bojiště v bývalé Jugoslávii) příběhy žen, které různým způsobem a s různou zkušeností reflektovaly svou pohlavnost jako součást ženské osobnosti. Jakkoli to takto napsáno vypadá možná nepříliš důvěryhodně, v Monolozích není ani za nehet módního feminismu, který bývá spjat se zakomplexovaným zneuznaným či odvrženým (ne)ženstvím a často také militantním levičáctvím. Nic takového byste u Enslerové nenašli. Příběhy jejích „vagín“ jsou příběhy o lidských životech prožívaných v současném světě, citlivé, často přecitlivělé, ale otevřené zpovědi těch, které to v tom světě nemají úplně jednoduché. Je to sociologická projekce, která je autentická a důvěryhodná. A proto též působivá. Není divu, že Enslerová se díky Monologům stala jednou z nejhranějších autorek americké soudobé dramatiky – projekt totiž dostal knižní i scénickou podobu, přičemž v inscenaci hrály i celebrity typu Whoopi Goldberg, Melanie Griffith či Jane Fonda. U nás Monology hrají už téměř pět sezón nepřetržitě před vyprodaným hledištěm Dagmar Bláhová, Anna Polívková a Michaela Sajlerová.

Na vánoční trh připutovala další knížka Eve Enslerové, která v originále nese název The Good Body, což je dvojsmysl, který přiléhavě vystihla překladatelka Vanda Ohnisková jako (V)hodné tělo. Onen dvojsmysl je samozřejmý: kniha se odvíjí podle stejného klíče jako monology vagíny. Opět jde o příběhy žen, které se vyrovnávají se svou tělesností, pociťovanou někdy jako výhodu a spojence, jindy jako přítěž, handicap, nepřekonatelnou překážku či dokonce nepřítele. Příběhy a jejich nositelky jsou opět různorodé co do sociální zkušenosti i lidské vyzrálosti. Od modelky stižené běsem z tělesné nedokonalosti po lesbickou sufražetku s piercingem v bradavkách, od Portorikánky s velkým pozadím po Italku, která se celý život vyrovnává s traumatem znásilnění v dětství. Tento koncept prolínání rozmanitých perspektiv a konfrontace bizarních protikladů známe už z Monologů vagíny a není divu, že se k nim autorka vrátila jako k osvědčené metodě, která přináší zaručenou působivost.

Co je ale na Enslerové publicistických projektech cenné, je jejich bezpředsudečnost a suchý humor (skrze slzy). Pro Enslerovou není žádné tabu, všechny pravdy, i ty nejnepříjemnější, jsou k tomu, aby byly vysloveny. Všechny nejniternější pochody mysli, mindráky a bolesti se zveřejňují v obnažené podobě, protože jen tak je možné se jich zbavit, jak autorka věří. Přičemž způsob, jakým autentické monology přetavuje v monology dramatické, nepostrádá někdy až cynicky vypadající škleb. Jako by ani nechtěla své hrdin(k)y přikrášlovat. Naopak, tím, že je vystaví proti reálnému zrcadlu, jim dodá sebedůvěry a sebejistoty. Jako chirurg, který za bolesti a křiku léčí tělo, ona se – za pocitů někdy stejně citelných – snaží léčit duši.

Při četbě si občas kladete otázku, kde končí práce novinářky a začíná dílo divadelní autorky. Ale vzápětí tu otázku zavrhnete jako nepodstatnou. Enslerová s novinářskou pečlivosti sbírá střepy reality, aby z ní se zručností autorky lepila obraz světa a lidí v něm. Divadlo je to nepochybně. Ale i novinařina, a mnohdy poctivější, než taková, která se svou poctivostí holedbá, ale která svět popisuje jen takový, jaký chce, aby byl, ne takový, jaký je ve skutečnosti.

(Psáno pro Česká média)