15.12.2018 | Svátek má Radana, Radan


KNIHA: My všichni z Pláně

1.10.2018

Co to je, půlka století?

Z hlediska každého jednoho z nás po padesátce platí, že mládí je pryč a do důchodu je ještě daleko.

Z hlediska nějakého podniku nebo všeobecně užitečného (či neužitečného) zařízení to může znamenat leccos. Aniž bychom se jakkoliv zkoušeli plést do některého z Parkinsonových zákonů o životě a přežívání podniků, můžeme říci, že půl století je úctyhodné číslo, které ale všeobecně znamená buď hodně moc, nebo hodně málo.

Tento rozsáhlý úvod je tu záměrně: pražské gymnasium Na Vítězné pláni je padesátileté.

Osobní poznámka: no a? Když jsem začal chodit v Praze do školy, která se tenkrát jmenovala Na Hrádku, bylo tomu vzdělávacímu ústavu už málem celých 65 let: co škola Na Děkance byla starobylá budova vysvěcena v roce 1885.

Má bývalá bouda měla štěstí, že jedna paní učitelka, ač už v důchodu, dala dohromady záznamy ze starých kronik a to všechno se objevilo co střípky z dějin na webových stránkách školy.

Na Vítězné pláni si uvědomili, že jejich školou prošla skvělá česká novinářka a spisovatelka Dana Emingerová.

Výsledkem je zajímavá kniha jménem My všichni z Pláně aneb Šprti a flamendři. Jejích 256 stránek vydá za víc než sebepoučenější učebnice dějepisu.

A přitom to není žádná nuda.

My všichni z Pláně

Většinu stránek zdobí nejrůznější výroky žactva i učitelstva, za které by se nemusel stydět ani samotný Jaroslav Žák, autor klasických děl o středních školách a středoškolácích (viz Študáci a kantoři, podle něhož vznikl film Škola základ života, nebo Cesta do hlubin študákovy duše). Mnohý z výroků šprtů, flamendrů i učitelů z Vítězné pláně se jakostí blíží klasickému vysvětlení, co chtěl básník říci, když napsal, že přilétlo jaro zdaleka: chtěl tím říci, že jaro létá.

Jenže tahle kniha má navíc neuvěřitelně pestrý rozsah v tom, že zachycuje vzpomínky študáků i kantorů na doby, které se od sebe těžko mohly více lišit. Od krutého zklamání (jak vývojem společnosti, tak lidmi v ní) po invazi, která zatrhla pokus o kvadraturu kruhu jménem socialismus s lidskou tváří, přes záměrnou nudu normalisace, kdy byl režimu podezřelý každý, kdo vyčníval v sebemenším, přes bezmála orgiastické vytržení Velké listopadové sametové revoluce, přes blbou náladu Václava Havla, přes zklamání z toho, kolik bývalých komunistických papalášů se místo do oprávněného vězení s co nejpřísnější ostrahou dostalo do znamenitě placených míst, až ke zjištění, že skutečná svoboda je o tom, že každý nejen smí, ale dokonce musí být schopen (a ochoten) odpovídat sám za sebe.

To je rozsah na román. Tady ten román je jako na dlani. S tím rozdílem, že je ze života. Cizím slovem: autentický. I s tím, jak se pohybuje přístup autorů k událostem a názorům tak, jak dozrávali. Stárli by tomu neodpovídalo: padesátka není žádný věk, a kromě toho nejstarší z autorů dosud nejsou v důchodu (snad). Stručně: tam, kde byl ten nebo ta před lety zatracený blbec, zhovadilá kráva nebo dokonce bohapustá svině, se dnes začíná objevovat určitá míra snahy pochopit, jak to vlastně bylo doopravdy.

To už přesahuje rámec gymnázia, to už se začíná týkat celé společnosti.

A právě o tom ta kniha je, ať si to autoři uvědomili nebo ne.

Kniha, na jejímž vydání se podílelo pražské nakladatelství Pierot (merci beaucoup), se drží dobře v ruce, je výborně graficky upravena, a není k mání v běžných knihkupectvích. Žijeme ale v době rychlých spojení, takže stačí poslat vzkaz na adresu imramovska@gvp.cz a pak zaběhnout na vrátnici, pardon, do recepce školy.

Snad budete mít kliku a ještě jim tam zbude pár výtisků.



Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.