29.3.2024 | Svátek má Taťána


KNIHA: Moskevský proces

5.3.2015

Bukovskij Moskevský proces

Vladimír Bukovskij je sovětský disident, kterého Moskva vyměnila v roce 1976 za vůdce chilských komunistů Luise Corvolána. Po puči proti Gorbačovovi získal možnost studovat tajné archívy Kremlu, okopírovat tisíce stránek a odvézt je na Západ. Potom z nich sestavil knihu, která demaskuje sovětské komunistické vedení včetně reformátora Michaila Gorbačova.

Upřímně řečeno, tahle kniha se nedá číst vcelku. Tento špalíček má takřka 800 stran. Vybíral jsem si z něho některé zajímavé kapitoly.

Nepotrestané zločiny

Bukovskij upozorňoval na to, že nebyly potrestány zločiny ze Stalinovy éry, ani z dob pozdějších. Bez jakýchkoli potíží žil v Moskvě důstojník tajné policie, který podepsal rozkaz k vraždění polských důstojníků v Katyni, stejně jako vyšetřovatel švédského diplomata Raoula Wallenberga, uneseného Rudou armádou na jaře 1945 z Budapešti, i organizátor vraždy Lva Trockého. Generál KGB Oleg Kalugin po emigraci na Západ se v anglických novinách chlubil svou účastí na vraždě bulharského disidenta v Londýně článkem Organizoval jsem popravu Markova – teď spokojeně žije v USA. (Strana 61)

Protisovětské názory předních vědců

V materiálech vládnoucího politbyra se píše o odposleších v bytě a možná i v pracovně slavného fyzika Lva Landaua, laureáta Nobelovy ceny. Landau prý okolo sebe soustředil skupinu teoretiků nacionalisticky a židovsky naladěných, kteří odsuzovali řádění sovětské armády v Maďarsku během tamního lidového povstání. Na otázku, jestli není celá myšlenka bolševické revoluce a socialismu pochybená, odpověděl Landau bez rozmýšlení: „Samozřejmě.“ A prorokoval, že maďarský příklad bude mít následování, takže se nakonec sovětský systém zhroutí. (Strana 129-130)
Proč Landaua nezavřeli jako Stalin koncem třicátých let? Nebyl sám, většina sovětských vědců – jak jsem sám poznal – byla naladěna proti režimu. Byli však ruští vlastenci, východisko neviděli v emigraci, proto zůstávali a pracovali ve svých oborech. Kdyby chtěli Chruščov či Brežněv přírodovědce „vyčistit“, nezůstal by jim nikdo, kdo by stavěl rakety, bomby a další zbraně.
Samozřejmě všechny tyhle lidi hlídala KGB. A jakmile zjistila, že čtou protisovětskou literaturu, sdružují se do tajných klubů, státní moc zasáhla. O tom se Bukovskij rozepisoval na mnoha stranách.
Hodně starostí dělal soudruhům v Kremlu Alexandr Solženicyn svou knihou o koncentrácích Souostroví Gulag. Předseda KGB Jurij Andropov si na politbyru povzdechl, že mu volal prezident Akademie věd Mstislav Keldyš. Prý proč nezakročujeme proti Andreji Sacharovovi, tvůrci vodíkové bomby, který požaduje skutečnou demokracii. „Říkal, že jestliže nebudeme proti Sacharovovi nic dělat, budou se tak dál chovat akademici jako Kapica, Engelgardt a další.“ (Strana 184)
Nevěděl jsem, že Keldyš, tento vynikající matematik světového formátu, byl aktivním služebníkem sovětského režimu. I když z některých jeho vztahů s raketovým konstruktérem Sergejem Koroljovem jsem něco takového tušil.
Andropova Bukovskij označil za „manipulátora od přírody“, který věřil, že „dějiny jsou jediný řetěz spiknutí“. Například volbu kardinála Wojtyly papežem vysvětloval jako součást mezinárodního spiknutí, jehož cílem je vytrhnout Polsko ze sovětského bloku. Nebyl žádný liberál, jak si někteří lidé mysleli, naopak proti domácí opozici tvrdě vystupoval. (Strana 239)

Trvalá podpora teroristům

I za Gorbačova podporovalo sovětské vedení mezinárodní terorismus. A až do roku 1990 financoval Kreml všechny zahraniční komunistické strany, některým poskytoval i vojenskou pomoc. Například v letech 1990–1991 mělo ministerstvo obrany školit každý rok dvacet teroristů z Libanonu. (Strany 653–654)

Socialismus v balení „Pražského jara“

V říjnu 1988 projednávalo politbyro situaci v evropských zemích Varšavské smlouvy. „Zřekli jsme se pravomoci »staršího bratra« v socialistickém světě, ale nemůžeme se vzdát vedoucí úlohy, která objektivně vždy bude patřit Sovětskému svazu jakožto nejsilnější zemi socialismu a vlasti Října. Když v některé socialistické zemi dojde ke krizi, musíme přijít na pomoc, a to i za cenu obrovských hmotných, politických a dokonce lidských obětí.“ Ovšem pomoc vojenskými prostředky soudruzi vyloučili, stejně jako před lety v Polsku.
Není jasné, jak by měla Moskva postupovat, kdyby se rozšířila sociální nestabilita v Maďarsku a Polsku, případně se rozvinuly akce chartistů v Československu. „Jinak řečeno: máme koncepci pro případ krize, která může naráz zachvátit celý socialistický svět anebo jeho část?“
Bude třeba, aby tyhle otázky prozkoumali odborníci: „Dokážou socialistické země vyjít z krizové situace bez pomoci Západu? Jakou cenu bude třeba za to platit? Do jakých mezí máme k takovému průběhu událostí vybízet, anebo se s ním smiřovat? Do jaké míry odpovídá našim zájmům další pobyt sovětských vojsk na území řady spojeneckých států (kromě NDR)?“
Závěr zněl, že v Polsku a Maďarsku směřuje vývoj k pluralismu, ale nelze nic předvídat. Složitá situace je v NDR a v Rumunsku. Vedení Československa a Bulharska se těmito problémy nezabývá, mělo by přejít k polskému modelu „kulatého stolu“.
Rýsují se různé varianty vývoje. „Jednou z nich je plavný a vládnoucími stranami řízený pohyb společnosti směrem k demokracii a nové formě socialismu. Přitom nejsou vyloučeny různé ústupky v otázce moci, značný nárůst samosprávy, úlohy zastupitelských orgánů v politickém životě a zapojení konstruktivní opozice do řízení společnosti, možná i její proměna v jednu ze sil soupeřících o moc.“ Takový vývoj v Československu, Polsku a Maďarsku se jeví „jako nejpřijatelnější“.
Ovšem existuje riziko, že opozice se sjednotí na negativním základu. Proto vtažení její části „do oficiálních struktur a její zatížení odpovědností za konstruktivní řešení nahromaděných problémů může sehrát stabilizující roli“. (Strany 659–661)
Jinými slovy: Kreml chtěl, aby socialismus pod vedením komunistů pokračoval. Čili návrat „Pražského jara“ do všech států.

Konfederace NDR a SRN?

Hodně času věnoval Gorbačov budoucnosti Německa. S jeho sjednocením vůbec nepočítal, v tom ho podporovali někteří západoevropští státníci včetně britksé premiérky a francouzského prezidenta.
Koncem ledna 1990, tedy po pádu berlínské zdi a ustavení nekomunistických vlád ve všech dříve komunistických zemích, diskutovali členové politbyra o Německu. Shodli se na tom, že východoněmecká komunistická strana SED ztratila důvěru obyvatelstva. Předseda KGB Vladimír Krjučkov řekl doslova: „Dny SED jsou sečteny. Není pro nás ani páka, ale ani opora.“
NDR je hospodářsky vyřízeno. „Udržet NDR je nereálné,“ konstatoval předseda vlády Nikolaj Ryžkov. „Konfederace (NDR se Spolkovou republikou) ano. Ale pro konfederaci si musíme klást podmínku. Nebylo by správné všechno odevzdat Kohlovi. Kdyby se to stalo, tak Německo za 20 nebo 30 let rozpoutá třetí světovou válku.“ Helmut Kohl byl západoněmeckým kancléřem. (Strany 685–686)

Sovětská společnost nejprohnilejší

Gorbačov připomněl přestavbu čili „perestrojku“ jako východisko ze situace a pak si posteskl: „Naše společnost je nejprohnilejší ze všech sobě podobných. A nic ji nezachrání. Sami jsme ji začali přetvářet. A v tom musíme dál pokračovat, jít kupředu a neztrácet iniciativu.“
Ovšem pořád se utěšoval tím, že Československo, Bulharsko a Maďarsko postihla „nemoc“, ale daleko se sami nedostanou. Zvláštní případ je Polsko, kde zůstal silný soukromý sektor a které není závislé na SSSR. Se socialistickými zeměmi je třeba „pracovat“. „Jsou to přece jenom spojenci. Jestliže je necháme být, vezmou si je jiní.“
A pokud se týká NDR, všechna jednání je třeba protahovat. Spolková republika, Francie a Británie potřebují SSSR kvůli obchodu, proto budou svolné k domluvě.
Američané mají svá vojska ve Spolkové republice. Jestliže by měli sovětští vojáci odejít z východního Německa, měli by zmizet i ze západního – to by se mělo dojednat s Washingtonem. Nicméně na konci záznamu mě zaujala věta: „Achromejev se bude připravovat ke stažení vojsk z Německa.“ Maršál Sergej Achromejev byl vojenským poradcem Gorbačova. (Strany 686–688)

Obavy z rozpadu sovětské říše

Obchod mezi Sovětským svazem a někdejšími socialistickými státy začal váznout. Moskvě to způsobovalo potíže. V červenci 1991 si na to stěžoval Gorbačov v Londýně. Západoevropští politici se nabídli, že se pokusí tyto vztahy obnovit.
Francouzský prezident François Mitterand jako socialista Gorbačova varoval, aby neprivatizoval státní majetek. Také se obával, že rozpad sovětské říše povede „k rozdrobení celé Evropy, její proměně v chaos států, ze kterých nepůjde nic dát dohromady“. (Strany 707–708)
Kreml neposlechl – privatizace horečně pokračovala. Koncem roku 1990 dokonce i deník Pravda, ústřední komunistický orgán, přešel do soukromých rukou. (Strana 712)

Tři tisíce zabitých – a co?

Když přišla do Kremlu zpráva, že na Náměstí nebeského klidu v Pekingu armáda zabila na tři tisíce demonstrantů, Gorbačova to 4. října 1989 nevyvedlo z míry. „Je třeba být realistou,“ čteme jeho slova v zápisu politbyra. „Oni se také musí držet, tak jako my. Tři tisíce – a co? Někdy je třeba i ustoupit. K tomu je strategie a taktika. Když je určena linie, mohou být i různé manévry v jejím rámci.“
V některých sovětských republikách sílily hlasy pro odtržení. Jakmile přerostly v demonstrace, armáda je na příkaz Kremlu tvrdě potlačovala. I s vědomím anebo na příkaz Gorbačova. (Strany 720–721) Bitvy mezi demonstranty a armádou pokračovaly, třebaže Gorbačov sliboval například prezidentu George Bushovi, že všechno proběhne v klidu.
Když se po nezdařeném stalinistickém puči v létě 1991 začal rozpadat Sovětský svaz, v Rusku se ujal vlády bývalý komunista a nyní antikomunista Boris Jelcin. Zpočátku uvolnil poměry, zavládla demokracie bez cenzury, ale jeho ekonomové si s hrozivým hospodářským propadem země neuměli poradit. Ovšem to už je jiná kapitola.

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz