28.8.2016 | Svátek má Augustýn






KNIHA: Mohlo to jít také jinak

26.6.2012

Pro všechny svaté, jak jste to mohli takhle zpackat?

Takhle nějak se ptají lidé z ciziny (či v cizině) Čechů (a Moravanů) na současný stav jejich země.

Zajímavé je, že podobnou otázku v Čechách zaslechnete málokdy: pro všechny svaté, jak jsme to mohli takhle zpackat? Útoky na nejrůznější politiky a politikáře, ano, ty uslyšíte ze všech stran. Někdy stojí a padají s fámami, kterým české sdělovací prostředky říkají zpravodajství, jindy (ale ne moc často) ty útoky mají základ v pravdě.

Ale aby se někdo přiznal k zodpovědnosti, to se patrně hned tak nestane.

A do toho před časem vpadla knížka Jaroslava Teplého. Jmenuje se Mohlo to jít také jinak, vydalo ji nakladatelství Kosmas. Tahle kniha by měla být povinným čtením pro všechny, které zajímá, co se děje (a bude dít) ve středoevropské kotlině (i v jejím okolí).

Proč?

Inu, hlavně proto, že si nebere servítky a klade ohromně nepříjemné otázky, z nichž většina patří mezi ty tzv. "politicky nekorektní".

Jaroslav Teplý bydlí v Holandsku, čili do Čech to nemá zase tak daleko, aby neznal podrobnosti, ale současně není tak blízko, aby si omočil. Tohle také není jeho první studie o zemi, která by měla podle pověsti oplývat mlékem a strdím, ale místo toho smrdí podle Teplého tak, že Augiášův chlév je proti tomu vycíděným operačním sálem experimentální chirurgie. Ostatně, tu jeho původní studii můžete nalézt velice jednoduše: Rekonstrukce čs. socialistického hospodářství je součástí nynější knihy na cédéčku ke knize přiloženém.

Mohlo to jít také jinak je soubor (a výběr z) autorových sloupků, textů a článků, které vycházely v nejrůznějších publikacích. Články jsou řazeny časově, což je v tomto případě patrně mnohem lepší než řazení podle témat. Už proto, že jejich studiem může čtenář sledovat poměrně přesně, odkud, kam a (hlavně) jak se šine srdce Evropy. Obrázek to není zrovna z nejpřitažlivějších. O to je ale zajímavější.

Jaroslav Teplý pokládá velice důležitou otázku: je v džungli možná demokracie? Neboť to, co po sobě zanechali komunisté, opravdu nebylo nic jiného než džungle. Ohromně zaneřáděná džungle. Rozhodně to nebylo místo, kde by měli slušní a poctiví lidé moc možností k vítězství nad zcela bezohledným přístupem zástupců dřívějšího režimu vlády jedné strany. A nečiňme si moc iluzí: jestli tu zemi někdo rozkradl, byli to právě zástupci dřívějšího režimu vlády jedné strany. Nebo to alespoň umožnili (a přiživili se na tom).

Malá odbočka

Když se někoho v České republice nebo z České republiky zeptáte jak se má, odpoví vám většinou, že to stojí za výkal. To snad nemůže být pravda.

Stejně tak zní poměrně nepravděpodobně, až neuvěřitelně, že by se Česká republika sama (vědecky řečeno: Česká republika an sich) opravdu zmítala na dně kanálu plného krys, potkanů a jiné milé Boži havěti. Že by to byl opravdu takový (pozor, cizí slovo) malheur.

V první řadě, ptejme se, je situace v dnešní České republice vážně tak špatná, jak nám ji představují české sdělovací prostředky? Tedy ty sdělovací prostředky, které nedovedou nic jiného než popisovat skandály? A navíc skandály, které jim někdo předložil v obálce bez zpáteční adresy? Skandály, které si nikdy nedokázaly pořádně ověřit? Čili: je Teplého výchozí bod opravdu přesný?

Za druhé: dnes už nikdo nezjistí, jaký podíl československého obyvatelstva v roce 1968 věřil, že nejde o víc než o kvadraturu kruhu. Kolik lidí žilo v poměrně oprávněném přesvědčení, že nejde o nic jiného než o boj o koryta? Kolik lidí mohlo věřit myšlence socialismu s lidskou tváří, když třeba takový tribun lidu Josef Smrkovský osobně nařídil, aby StB odposlouchávala schůzky lidí, kteří chtěli obnovit sociální demokracii, tedy stranu, kterou komunisté v roce 1948 rozprášili zcela bezostyšně a nezákonně? Socialismus s lidskou maskou, dejme tomu, ale s lidskou tváří?

Když to nakonec v srpnu 1968 všechno prasklo tak, jak to muselo prasknout, kolik z těch, kteří myšlence socialismu s lidskou tváří uvěřili, věřilo i nadále? Kolik z nich si v rámci normalizace řeklo, že košile je opravdu bližší než kabát? Kolik se zařídilo přesně podle myšlenky, že kdo nekrade, okrádá svoji rodinu?

Jeden z nacistických mocipánů se kdysi měl vyjádřit, že Češi jsou smějící se bestie. Kolik Čechů tomu popisu odpovídalo tenkrát? Kolik Čechů tomu popisu odpovídá dnes?

Říkalo se, a říká se dodnes, že kdyby někdo zřídil mistrovství světa v závidění, Češi by sbírali titul za titulem. Je to pravda? Ví to někdo?

Nic z toho dnes nedokážeme zodpovědět. Když se o to budeme snažit, budeme si lhát do kapsy.

Václav toho jména první (Havel) po Velké Listopadové Sametové Revoluci řekl, že komunistickou stranu nelze zakázat, neboť se prohlásila za stranu demokratickou. Kolik lidí mu to mohlo věřit? Zvláště poté, když řekl veřejně, že komunisty nepozve na Hrad, ani kdyby trakaře padaly, a tohle své rozhodnutí dodržoval s tvrdošíjností až dojemnou?

Václav toho jména druhý (Klaus) byl alespoň upřímnější, když řekl, že nemá žádnou praktickou cenu dělat z komunistů mučedníky tím, že je nová strana a vláda zaženou do ilegality.

Kdo z těch dvou byl blbec?

Na tyhle otázky dodnes není vyčerpávající odpovědi. A kdo ví, zda někdy bude. I kdyby někdo odpověděl, půjde asi (zase) o nebezpečné zevšeobecnění.

A teď zpět k dílu

Jaroslav Teplý se hned v úvodu ptá, zda nebylo možné před všemi posametovými reformami udělat nejdřív pořádnou inventuru, aby bylo zřejmo, co je čí, co je co, co není nic nebo co není ničí.

Teoreticky by to možná šlo, ale prakticky rozhodně nikoliv. Už proto ne, že zbytek světa nečekal (a nikdy nebude čekat), aby se dozvěděl, jak si to Češi (a Moravani a tenkrát také ještě Slováci) vyřeší mezi sebou a s kým budou vlastně mít tu čest. Československá ekonomika (dnes česká ekonomika) je totiž součástí mezinárodní ekonomiky, s tím už nic nenaděláme, ať je součástí Evropské unie nebo ne. Pakliže se navíc společnost snaží (nebo se alespoň tváří, že se snaží) stát se společností demokratickou, neboli právní, musí také nutně připustit, že se může stát, že ti, kteří se domnívají, ze jim inventury něco upřely, se ozvou. Kam? Inu, přece k soudům. Další slabý článek: cynici, kteří o sobě tvrdí, že jsou realisté, vám budou tvrdit do očí, že v České republice dodnes není úplně nezávislého soudu (nebo soudce). Ať už je tomu jakkoliv, jedno je jisté: ti, kteří budou mít pocit, že jim inventura jakkoliv ublížila, se budou u soudů odvolávat. Třeba až do alelujá. Bezvadné, ale Československo na tyhle extravagance nemělo (a dodnes - jako Česká republika - nemá) čas ani mlíko.

Utrpěla tím morální (a právní) stránka věci, to ano, a dodnes není zřejmé, zda na tom vyhrálo české národní hospodářství. Tady má Jaroslav Teplý naprostou pravdu, i když asi neví přesně proč. Totiž: hospodářsky se tyhle věci se projevují většinou až o nejméně jedno pokolení později. Morální a právní stránky mezitím ale krutě prodělaly, to je ovšem jednou jisté.

Cože? Vláda silné ruky? Vy žertujete!

Jaroslav Teplý se zmiňuje o příkladu takových zemí jako je třeba Jižní Korea, se svojí tzv. "řízenou demokracií." Ve srovnávání s Českou republikou ale bohužel porovnává jablka a hrušky. Už proto, že Jižní Korea je přímým sousedem Severní Koreje. Snad není třeba něco dodávat.

Jaroslav Teplý také klade (právě v této souvislosti) otázku, zda by v oné přechodné době mezi pádem vlády jedné strany, který byl čímkoliv, jen ne pádem komunistů, nebylo bývalo bylo dobré nastolit i v České republice alespoň na chvilku vládu pevné ruky. Úžasná představa, až na jednu drobnost: jelikož nikdo není dokonalý, ani součet nás všech (lidská společnost) není dokonalý. Čili: co uděláme s tou pevnou rukou? Jak budeme vědět, že ano, teď nastal ten okamžik, kdy může pevná ruka odejít, aby ji mohla vystřídat neviditelná ruka trhu, jediná skutečná záruka demokracie? A jak ji k tomu odchodu donutíme? Tak, aby to bylo demokratické? Netancujme kolem horké kaše: nevíme to. A nebudeme to vědět.

Ovšem to, že Jaroslav Teplý tuhle otázku vůbec klade, je ohromně závažné. Už proto, že musíme přemýšlet o odpovědi, aby nám došlo, že tudy cesta patrně nepovede.

Kniha Jaroslava Teplého nutí k zamyšlení i přemýšlení (pozor, mezi těmi dvěma činnostmi je podstatný rozdíl). Ti, kteří nebudou tak pitomí, aby se rozčílili, že autor poměrně často nazývá věci pravými jmény, aniž by se ohlížel na to, zda někoho uráží nebo ne, si z toho zamyšlení a přemýšlení mohou odnést mnoho podstatného.

Dílko samo je sice většího formátu, ale vůbec nevypadá špatně. Zdeněk Ziegler využil pro obálku skvělé (a symbolizující) fotografie Pavla Váchy. A dobře se čte: kniha je dobře vysázená a zalomená a – hlavně – skvěle napsaná.

Kniha Mohlo to jít také jinak vyšla v poměrně nízkém nákladu, takže čtenář, kterého by měla (a mohla) zajímat, učiní dobře, když se obratem poptá nakladatele (viz shora) nebo, je-li čtenářem zámořským, zaběhne na stránky www.czech-books.com.

Teorie her, zvláště teorie her v souvislosti s ekonomikou, má za to, že neexistuje žádné "kdyby," zvláště pak ne, pokud jde o minulost. Prostě to je tak, jak to je, stalo se to, co se stalo, jedeme dál. Ale i tahle teorie připouští studium minulosti se všemi možnými "kdyby". Uznává, že bez definice chyb nebo alespoň zkoumání možných chyb minulosti se nikam nedostaneme.

Zda má Jaroslav Teplý vždycky a ve všem úplnou pravdu, to neví úplně přesně snad ani on sám. Po přečtení jeho knihy ale bude čtenář vědět, že tu je spousta dotěrných otázek, které až dosud nikdo v Čechách (ale ani na Moravě, o ostatních postkomunistických zemích nemluvě) nepoložil. Alespoň takhle souvisle ne. A to i přesto, že bez vědomí těch otázek (a bez odpovědí na ně) se česká (potažmo moravská, o ostatních postkomunistických zemích nemluvě) společnost jen těžko pohne vpřed.

Tak důležitá to je knížka.



Diskuse


J. Urban
0:00
27.6.2012

J. Kanioková
17:55
26.6.2012

V. Kusý
18:24
26.6.2012

J. Kanioková
19:56
26.6.2012

J. Boleslav
12:24
26.6.2012

J. Schwarz
11:07
26.6.2012

P. Čech
9:29
26.6.2012

P. Schuster
10:54
26.6.2012

P. Čech
13:27
26.6.2012

P. Adler
1:59
26.6.2012

V. Vlk
9:50
26.6.2012

P. Adler
18:17
26.6.2012

V. Kusý
19:00
26.6.2012

V. Vlk
1:40
26.6.2012

počet příspěvků: 28, poslední 27.6.2012 12:00









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.